„Spěchejme milovat lidi, protože rychle odcházejí,“ říká katolický kněz Zbigniew Jan Czendlik, který kvůli pandemii koronaviru zažíval zvláštní Velikonoce. Největší křesťanský svátek oslavil sám, bez farníků a plného kostela lidí.
Jak vnímáte současnou situaci, kdy celý svět bojuje proti jednomu neviditelnému nepříteli? Můžeme si z toho odnést nějaké ponaučení?
Nejdříve bych chtěl popřát hodně sil nemocným, projevit lítost nad těmi, kteří covid-19 podlehli, a vyjádřit upřímnou soustrast jejich blízkým. Doba je opravdu velmi těžká, prověří všechny. Myslím ale, že má i pozitivní dopad. Rodiny jsou víc spolu, spoléhají se jeden na druhého. Mnozí si uvědomili, jak moc rádi mají rodiče a prarodiče a snaží se je co nejvíce chránit. Učíme se i ohleduplnosti vůči druhým, nosíme roušky ve smyslu: moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě. Najednou život není jen „o mně“, ale i o těch druhých. A moc mě těší, že neztrácíme smysl pro humor. Naše socha lanškrounského kajícníka také dostala přes ústa roušku.
Prověří podle vás karanténa vztahy? Přece jen jsou někteří lidé spolu týdny „zavřeni“ doma, zatímco dříve se potkávali třeba jen ve dveřích…
Sám jsem zvědavý, jaký to bude mít dopad. Lidé v rodině, včetně dětí, byli často zvyklí na sólo život a najednou spolu tráví veškerý volný čas. Mnohé si vyříkají a mnohé se o sobě dozvědí. Někteří budou muset čelit nemoci, nebo i úmrtí v rodině, jiní přijdou o práci. A k tomu všemu se na nás ze všech stran valí zprávy z médií, které nejsou zrovna pozitivní. Myslím, že některé vztahy to hodně posílí a třeba se i narodí víc dětí. Na druhou stranu je docela možné, že přibude také rozvodů.
A mnozí možná pochopí, že člověk není pán tvorstva a že všechno není v našich rukách. Jak to jako kněz vnímáte?
Přesně tak! Najednou stojíme tváří tvář skutečnosti, kdy jsme vůči některým věcem bezmocní. A je dobré si to uvědomit a přijmout. Často se totiž chováme jako rozmazlení frackové. Kolikrát jsem potkal svéráze, kteří tvrdili, že všechno zvládnou a ve všem si poradí sami. Vykřikovali, že nepotřebují nikomu věřit, ani Bohu, že oni sami sobě jsou Bohem. Najednou ale vnímáme, jak moc jsme zranitelní a jak jsme všichni navzájem propojení. Ani ten nejsilnější, nejzdravější a nejbohatší člověk sám nic nezvládne. Jeden bez druhého jsme bezradní, máme strach, žijeme ve stresu a ten, jak známo, zabíjí. Blízkost Boha teď všichni potřebujeme víc než dřív.
Obracejí se na vás lidé v těchto těžkých chvílích o duchovní službu, o pomoc?
Obracejí a nejen mí farníci. I když je kostel zavřený a nepořádám mše, duchovní služba je jedna z forem pomoci, kterou jako kněz mohu lidem nabídnout. Nevnucuji se, ale když si někdo potřebuje promluvit o Bohu a získat útěchu, rád pomohu. A nemusí se nutně jednat jen o člověka věřícího, Bůh má rád nás všechny.
Jak důležitá je v takových chvílích nejistoty a obav modlitba?
Modlitba je moc důležitá, ale Pán Bůh není číšník, který nám splní naše přání. Já vždy říkám: „Pane Bože, ať se stane, jak ty chceš!“ V tom, co se děje, může být i úmysl, všichni procházíme těžkou zkouškou a je důležité ji přijmout. Berme to prosím z té lepší stránky, až pandemii překonáme, zase si budeme vážit toho, že můžeme chodit do zaměstnání, budeme se setkávat, sportovat, pojedeme na výlet nebo vycestujeme do zahraničí. Za rok budeme sledovat hokejové mistrovství světa a v létě olympiádu.
A jsme u naděje a právě naděje je poselstvím Velikonoc. Mají v dnešní moderní civilizaci tyto největší křesťanské svátky svoje místo?
Určitě mají, protože jejich hlavním sdělením je podle mě skutečnost, že něco nejdříve musí „zemřít“, aby něco nového mohlo „žít“. Ježíšova smrt na kříži byla ve finále jistým vítězstvím a Velikonoce, plné krásných symbolů a zvyků, jsou cestou do života. Z nemoci do zdraví, z bolesti do uzdravení, z neštěstí do štěstí.
Není štěstí považováno za něco, na co má každý nárok, a co musíme nutně zažívat nejlépe dvacet čtyři hodin denně? A přitom je to prý jen „muška zlatá“.
Štěstí je dar, krásný pocit, nikdo na něj nárok nemá. Život není jen o kráse a o blažených pocitech, to je falešná představa. Žijeme ve světě iluzí a sami si ty iluze vytváříme. Starší lidé chtějí vypadat jako mladí, pacient v nemocnici musí působit jako zdravý a mrtvý člověk musí vypadat jako živý. Moje sestra, která je zároveň sestrou zdravotní a řeholní a pracuje v nemocnici v Dortmundu, mi vyprávěla, jak bylo přehnaně důležité „naaranžovat“ pacienta tak, aby se příbuzní na návštěvě svého nemocného dědečka nelekli.
Pojďme zpátky k Velikonocům. Jak jste se vyrovnával s tím, že jste nepořádal bohoslužby a všechny ty krásné chvíle neprožíval se svými farníky?
Možná je to dobře! Vždyť my jsme vlastně poprvé tyto Velikonoce a jejich význam prožívali ne v symbolech, ale každý sám v různé míře na vlastní kůži. Něco jiného je slavit Velikonoce rituálem a mluvit o Ježíšově utrpení, zradě, smrti, kříži, vzkříšení, a něco jiného je podobné pocity zažívat. Současná celosvětová přítomnost je o bolesti a utrpení, ale také o naději a víře, že láska a dobro zvítězí nad zlem a smrtí.
Kdy vlastně oficiálně začínají Velikonoce?
Svatým neboli Pašijovým týdnem, který začíná Květnou nedělí. Jedná se o šestou a zároveň poslední neděli postní a ten den si připomínáme příjezd Ježíše do Jeruzaléma. Název svátku je odvozen od květů, kterými se zdobí kostely, mají připomínat palmové větve, jimiž Ježíše lidé vítali. U nás v kostele se používají „kočičky“, tedy vrbové větvičky s částečně rozvitými pupeny. Posvěcené kočičky si lidé odnášejí domů, měly by garantovat úrodu. Kočičky, které zbudou, spálím a popelem z nich pak za rok na Popeleční středu označuji věřící. Dalším dnem je Škaredá nebo také Sazometná středa, den, kdy se Jidáš mračil na Ježíše. Na Škaredou středu se dříve vymetaly komíny a lidé by se na sebe neměli mračit, aby se pak nemračili všechny středy v roce. Poté přichází Zelený čtvrtek, kdy se uskutečnila poslední večeře Páně a Ježíš se naposledy setkal se svými nejbližšími. Podle pověry se v tento den má jíst špenát či zelí, aby byl člověk celý rok zdravý. Naposledy se také rozeznívají kostelní zvony, které symbolicky odlétají do Říma. Místo nich pak nastupují řehtačky a klapačky, se kterými chodí lidé po vsi.
Zelený čtvrtek je pro vás kněze velmi důležitý. Ten den každý rok obnovujete svůj kněžský slib. Proč?
Na Zelený čtvrtek se ráno pořádají ve všech katedrálách mše a tam se scházejí kněží s biskupem. Potvrzujeme slib, jako jsou poslušnost a celibát. Ono je dobré si občas připomenout to, k čemu jsme se zavázali. Je to stejné, jako když manželé slaví po několika letech stříbrnou nebo zlatou svatbu. V ten den se také světí posvátné oleje, které se pak používají při křtu dospělých, dětí nebo třeba při udělování svátosti nemocnému. Večer se pak v kostele ve farnosti pořádá poslední mše.
A máme tu Velký pátek, kdy si připomínáme zradu Jidáše, nespravedlivý soud a Ježíšovo ukřižování. Není v tom symbol jakési opuštěnosti?
Ano, a právě opuštěnost nám možná způsobuje tu největší bolest. Na ni totiž žádný lék neexistuje. „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ volá Ježíš k Bohu, svému otci. Velký pátek je mimořádný den, drží se přísný půst, nekonají se mše, nepohřbívá se ani neoddává. I půda by měla být v klidu, a to vše platí i pro Bílou sobotu. Při obřadech Velkého pátku se čtou z písma pašije podle Jana a obřady pokračují modlitbou za církev, za papeže, za věřící i nevěřící. Bílá sobota je pak časem, kdy byl Ježíš uložen do hrobu a vstupuje mezi všechny zemřelé. Kopíruje tak náš život. V noci v sobotu se zapalují ohně, které jsou připomínkou cesty izraelského národa z Egyptského otroctví do zaslíbené země, protože lidé tehdy šli za pruhem ohně. A i my jdeme večer do kostela za svitu svíce, za vzkříšením a nadějí na lepší život.
Velikonoční neděle, tedy Zmrtvýchvstání Páně, je symbolicky dnem naděje a vzkříšení pro nás všechny?
Ano, i kdyby v nás něco zemřelo, o něco důležitého jsme v životě přišli, pořád je naděje, že to dobré zase ožije. Slavnost Zmrtvýchvstání Páně neboli Boží hod velikonoční, je největší slavností křesťanského církevního roku, při níž se slaví Kristovo zmrtvýchvstání, tedy vítězství nad smrtí a vykoupení celého lidstva. Vše je slavnostně sladěné do bílé barvy a kostel je vyzdoben květy. Na Velikonoční pondělí pak spolu slaví rodiny a přátelé. Tento den patří rodinnému kruhu, dobrému jídlu, pomlázce, barevným vajíčkům.
Chodíte také tradičně s pomlázkou vyšlehat děvčata a ženy, aby byly celý rok zdravé a krásné?
Musím přiznat, že tenhle zvyk mi je trošku cizí, i když jsem moc rád, že se u nás velikonoční zvyky dodržují. Decentní omlazení pomlázkou dámám jistě neublíží, ale někdy mám pocit, že se tahle tradice chození koledníků po domech zvrhne.
Velikonočním pondělím ale pro křesťany svátky nekončí, ty trvají ještě padesát dnů do slavností seslání Ducha svatého, kterému se také říká Letnice.
Ano, letos budou Svatodušní svátky v neděli 31. května, přesně padesát dnů od Zmrtvýchvstání. Deset dnů předtím, ve čtvrtek 21. května, si připomeneme Nanebevstoupení Ježíše z hory Olivetské.
Co byste na závěr lidem vzkázal?
Na svět a dění v něm se můžeme dívat dvojím způsobem. Očima a srdcem. Tyto dny nás vybízejí k propojení obojího, přičemž pohled srdcem nás vede více k sobě a k druhým. Spojme se vzájemně v myšlenkách, v srdci, a bude se nám touto „pouštní dobou“ kráčet lépe. Nezapomeňte, co řekl Malý princ: „Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu.“ Ať tedy každý najdeme tu svou… Jsem s vámi.
Farská kuchařka
Vyšla ve spolupráci s Miroslavem Mackem a Petrou Mackovou Hrochovou a není jen souborem zdravých a lehkých receptů, ale i knihou o církevním roku a jeho vlivu na zvyklosti předků. Píše se v ní o životě farářů a farských hospodyň, které nebyly jen kuchařkami, ale pečovaly o kostel a kostelní roucha. Měly na starosti mešní víno, domácí lékárnu, farní zvířata a zahradu. Staraly se i o osvětlení a výrobu inkoustu. Zajímavá je kapitola věnovaná mešním vínům a patronům vína. Víno je totiž historicky neoddělitelně spojeno s církví a v Bibli na něj najdeme 245 odkazů. Nejznámější je příběh ze svatby v Káni Galilejské, kdy Ježíš z šesti nádob plných vody učinil zázrakem lahodné víno. Mešní víno uděluje v rámci katolické církve diecézní biskup a musí se jednat o nápoj z vinných hroznů nezkažený a přírodní. Nesmí se doslazovat, dobarvovat ani do něj přidávat aromatické látky. Vzniknout musí pouze samotným kvašením, obsah alkoholu není nijak omezen. Mešní víno je i dnes při mších symbolem Kristovy krve.
Uchem jehly
Zbigniew Czendlik je také už několik let „netradičním“ moderátorem oblíbeného pořadu ČT Uchem jehly, kdy si na svoji lanškrounskou faru zve hosty, kteří ve svém životě a kariéře dosáhli významných úspěchů. Jeho citlivě a s nadhledem kladené otázky postupně směřují k duchovnímu rozměru lidského života, který každý ze zpovídaných hostů nachází překvapivě i jinde, než bychom čekali. Jeho hosty už byli například Stanislav Bernard, Lucie Bílá, Věra Čáslavská, Luděk Galuška, Doris Grozdanovičová, Radek Jaroš, Božena Jirků, Pavlína Kalousová, Helena Klímová, Josef Koutecký, Mikuláš Kroupa, Václav Malý, Angelika Pintířová, Jan Potměšil, Liběna Rochová, Tomáš Sedláček, Hana Scharffová, Robert Vano nebo Miroslav Verner. V roce 2018 vyšla i kniha rozhovorů pod názvem Uchem jehly.
reklama
Copyright © 2024, The BUSINESS SOIRÉE
