Studie měřila, jak se šíří koronavirus v posilovnách. Ovšem v Norsku

Dá se v době „covidové“ chodit cvičit do uzavřených prostor? Neznamená to příliš velké riziko? To je otázka, kterou se tým norských odborníků pokusil zodpovědět ve studii zveřejněné v posledním červnovém týdnu (zatím tedy pouze na serveru medRxiv).

Pokus to byl v principu jednoduchý. Do studie byly zahrnuty na začátku téměř čtyři tisíce lidí. Zhruba polovina z nich byla „kontrolní skupina“, která neměla žádný zvláštní program. Druhá (zhruba) polovina účastníků (1 896 lidí) chodila do pěti posiloven, které se otevřely speciálně kvůli této studii (jinak byly tyto provozy v Norsku stále ještě uzavřeny).

V posilovnách se při cvičení dodržovaly minimální rozestupy, nářadí se pravidelně dezinfikovalo. Jinak řečeno, přijatá opatření proti šíření nákazy byla důkladná – a důkladnější, než je asi obvykle zvykem.

Po dvou týdnech pak vědci provedli PCR testy na přítomnost viru. Tedy alespoň u těch, kdo se k odběru nakonec dostavili (udržet účastníky je obecně u podobných studií velký problém). To bylo nakonec něco málo přes tři tisíce lidí z původního počtu.

Mezi skupinami nebyl v podstatě žádný rozdíl. Z návštěvníků posilovny měl na konci dvoutýdenní studie pozitivní výsledek testu jediný člověk (který se podle epidemiologického šetření navíc nejspíše nakazil jinde, ale to není zcela jisté). V kontrolní skupině nebyl odhalen ani jeden nakažený.

Výsledek v principu jistě chvályhodné studie je tedy spíše rozpačitý. Viník je jasný: zanedbatelný výskyt viru v norské populaci. Studie probíhala dva týdny od 22. května, kdy odhalených případů nákazy bylo v Oslu velmi málo, řádově v nízkých desítkách. Nejvyšší denní přírůstek byl 24 odhalených nakažených.

Nákazy bylo tedy v populaci obecně velmi málo – a celkem logicky tedy bylo i velmi málo nakažených i mezi účastníky studie. Výsledek má tedy velmi nízkou výpovědní hodnotu. Za daných podmínek je však velmi nepravděpodobné, že by studie vůbec mohla přijít s relevantnějším. Autoři podle našeho názoru svůj vlastní výsledek přeceňují, když v práci píší, že při zavedení vhodných opatření (dezinfekce, odstupy) nepozorovali „vyšší míru šíření nákazy“ v posilovnách. To mohli těžko, když nákaza v té době v Oslu prakticky nebyla.

Je ovšem nepochybně dobře, že autoři plánují pokračování studie za běžného provozu, a to dokonce s vyšším počtem účastníků. Vzhledem k tomu, že počet zaznamenaných případů v Norsku zůstává nadále velmi nízký, případné pozorování vyššího výskytu nákazy mezi pravidelnými návštěvníky by bylo nepochybně zajímavé.

Zatím totiž máme k dispozici jen „střípky“ informací, které naznačují, že uzavřené cvičební prostory mohou být pro přenos viru poměrně vhodné prostředí. V Jižní Koreji bylo jedno ohnisko spojeno s „aerobikem“ (tento termín používáme velmi volně, tančilo se na latinskoamerickou hudbu, což je v Jižní Koreji populární zábava). Několik takových ohnisek se objevilo například i v Japonsku. I v Česku bylo jedno sportovní ohnisko, a to na zimním stadiónu v Praze 9, kde se během zřejmě dvou hokejových tréninků od jednoho nemocného nakazilo zhruba dvacet lidí.

S dýcháním souvisí také dobře známý příklad zkoušky sboru v Mount Vernonu v americkém státě Washington na začátku března. Tehdy se 2,5hodinové zkoušky zúčastnilo 60 zdravých a jeden nakažený s velmi mírnými příznaky. Během zkoušky se nakazilo 52 lidí (viz zprávu CDC).

Jinak řečeno, v tuto chvíli o přenosu SARS-CoV-2 (a ostatně i dalších respiračních onemocnění) víme stále poměrně málo. Jeví se ovšem zcela logické, že intenzivnější dýchání při cvičení (či zpěvu) může riziko přenosu zvyšovat. Norská studie – i ke zklamání autora těchto řádků – tento odhad „nepohřbila“.