9°C
Už 23 let organizuje tato neuvěřitelně vitální paní nábor do Českého národního registru dárců. Neúnavná důchodkyně obráží Česko, většinou vlakem nebo autobusem, kde na vysokých školách, akcích měst i vojenských posádkách hledá potenciální dárce. Zdenčini zapsaní dobrovolníci reálně už dřeň darují a životy zachraňují. A přestože je dárcovství anonymní, statisticky »její« dárci zachránili už 125 životů!
Nebreč a pomáhej
Co paní Zdenku přivedlo k náboru dárců? „Můj vnuk v sedmi letech onemocněl leukemií a měl to štěstí, že nepotřeboval kostní dřeň. Vedle něj ale ležel tříletý chlapeček a ten ji potřeboval. A dárce se nenašel. A takhle jsem se tedy seznámila s problematikou dárcovství. Brečela jsem nad vnukem, nad všemi ostatními nemocnými dětmi, a pan profesor Vladimír Mihál, přednosta dětské kliniky, mi tehdy řekl: „Tady brečení nepomůže, musíš pro to něco udělat,“ vypráví čilá dáma.
Nemocný potřebuje naději
Zdenčin vnuk Pavel (30) je dnes zdráv a jeho babička dále pomáhá nemocným s rakovinou krve. Moc dobře ví, že pokud pacient potřebuje kostní dřeň a není vhodný dárce, jde o opravdu zoufalou situaci. „Nejhorší je, když nemocný nevidí před sebou naději. A to je ten motor, co mě stále žene vpřed a nutí shánět další dárce,“ vysvětluje paní Zdena.
Máte šanci stát se hrdinou jen jedním podpisem!
Tak si to představte. Narodí se vám vytoužené dítě, milujete ho, zahrnujete láskou, a najednou vám ortel lékařů obrátí život naruby. Vaše dítě, vnouček, vnučka, synovec, neteř nebo bratr či sestra mají leukemii. Zachránit je může jen transplantace kostní dřeně. Dali byste vlastní život, ale nejste vhodný dárce. A pak vám řeknou, že v registru dárců kostní dřeně jeden takový je. Nemusí dát život, stačí pár kapek krve, ale vašemu ho vrátí. Téměř sto tisíc takových borců dnes čeká v registru. Můžete být jedním z dalších, pořád je to totiž málo.
O naději i největších mýtech, které strach z odběru kostní dřeně provází, si Blesk povídal s manažerkou Českého národního registru dárců dřeně Klárou Conkovou.
Kolik je v registru lidí?
Aktuálně evidujeme 97 848 dobrovolníků ochotných pomoci. Je to krásné číslo, ale stále bohužel nestačí.
Proč to nestačí?
Podle našich odborníků jsme zhruba v polovině cesty, potřebovali bychom cca 200 000 zaregistrovaných, abychom byli schopni pro většinu Čechů nalézt v tuzemsku dárce. Doufáme, že se na naši bájnou metu jednou dostaneme, teď už ale netrpělivě vyhlížíme, kdo bude tím sto tisícím zaregistrovaným. Registr se dá přirovnat k takovému rybníku, ze kterého lovíme vhodné dárce pro konkrétní pacienty, čím je ten rybník větší, tím se zvětšují i naše šance, že najdeme… A že zachráníme život.
To, že jsem v registru, tedy znamená, že třeba nikdy k odběru nedojde?
Přesně tak, jen zhruba 1 % zaregistrovaných skutečně oslovíme jako vhodné dárce. To ale neznamená, že zbytek je v registru k ničemu, právě naopak, všichni ti lidé dávají ohromnou naději každému nemocnému. Nikdy nevíme, kdo onemocní a kdo bude jeho »genetické dvojče«.
K čemu se zavazuje člověk, který v registru je?
Pro neznámého nemocného, dítě nebo dospělého, Čecha nebo cizince obětuje kousek nepohodlí a daruje mu naději na život. Dárce si vždy může vybrat ze dvou metod, kterými lze krvetvorné buňky darovat. A to buď klasicky odsátím jehlou z kosti pánevní, nebo separací ze žilní krve, něco jako když darujete plazmu.
Proč je dárcovství omezeno věkem?
Vstupovat mohou lidé mezi 18 – 35 lety včetně. V registru jsou ale dárci zapsaní až do 60 let, kdy je pak kvůli věku musíme vyřadit. Nejčastěji ale lékaři hledají pro nemocné mladé dárce, protože šance na úspěšnost transplantace je vyšší. I to je důvod, proč se vstupuje do oslavení 36 narozenin.
Panují obavy z bolestivého odběru...
Ano, to je nejčastější mýtus, který se snažíme postupně vyvracet. U první metody darování, tedy jehlou z kosti pánevní, popisují dárci, že je místo vpichu bolelo, asi jako kdyby upadli na zadek, a to jen první dva tři dny. Někteří necítí ani to. U druhé metody popisují dárci nepohodlí v tom smyslu, že se třeba nemůžete podrbat na nose a musíte dlouho ležet, než krvetvorné buňky přístroj vyfi ltruje. Zatím nikdo, kdo dřeň daroval, nemluvil následně o bolesti…
Dozvím se, komu jsem zachránil život?
Dárcovství je anonymní, většinou víte jen pohlaví pacienta a zda vaše dřeň zůstala v Česku nebo putovala za hranice. Pokud se ale vyléčený pacient i dárce dlouhodobě i po letech chtějí poznat, je možné je za určitých podmínek seznámit.
Jaký je to pocit, když najdete správného dárce?
Vezměme to z druhé strany, zajímavé jsou reakce našich zaregistrovaných dobrovolníků, když jim voláme, že jsou vhodní pro konkrétního pacienta. Většina z nich to totiž považuje za čest, i když v našich očích jsou oni těmi hrdiny! Často mi také členové našeho registru píší, že už jsou u nás zapsáni třeba pět let, a stále nic, že doufají, že jednou vybráni budou. To je krásné, to člověka vždycky dojme…
Pojďte do toho....
Vstoupit mohou lidé na některém z více než padesáti center po ČR.
Vše je přehledně vysvětleno na www.kostnidren.cz. A pokud hledáte ještě jeden dobrý důvod, ocitnete se v dobré společnosti herců, zpěváků, sportovců a umělců. I těch »ukrývá« registr desítky!
