České letectvo došlo od migů ke gripenům. Co bude po nich?

Páteří českého vojenského letectva je v současnosti bojový letoun JAS 39 Gripen, pronajatý od roku 2004 od Švédského království. Jeho druhá nájemní smlouva končí v roce 2027. 

Vzhledem k dlouhým lhůtám výběrových řízení přichází čas, kdy bude muset vláda rozhodnout o tom, jak bude vzdušný prostor České republiky chráněn po tomto datu. Jednou z hlavních otázek je, zda se na českém nebi objeví supermoderní „neviditelné“ letouny 5. generace.

V našem třídílném seriálu si krátce připomeneme historii našich vzdušných sil po 2. světové válce, zanalyzujeme jejich současný stav zejména z hlediska výzbroje a představíme si varianty jejich dalšího rozvoje.

Osvobozené letectvo

Československé letectvo po 2. světové válce disponovalo mnoha stíhacími typy, které získávalo zejména od států, v jejichž uniformách bojovali naši letci. Příslušníci smíšené letecké divize v Sovětském svazu do Československa přelétli svoje lavočkiny La-5 a La-7, o něco později pak nad Ruzyní zakroužili i českoslovenští piloti RAF se spitfiry. Směsici zahraničních typů doplňovaly německé kořistní letouny, převážně značky Messerschmitt, mezi nimiž se vyjímalo několik kusů proudového Me 262.

Po krátkém koketování se stroji z konstrukční kanceláře Jakovlev vstoupilo Československo plnohodnotně do éry proudového letectví díky typu MiG-15. Pořízením a pozdější licenční výrobou výkonné „patnáctky“ se značka MiG na československém nebi etablovala, a tak ji brzy následovalo několik verzí strojů MiG-17, MiG-19 a na začátku 60. let MiG-21.

„Nejslavnější delta“ (tj. křídlo trojúhelníkového tvaru, kterým se vyznačovaly slavné letouny MiG-21) přitom byla posledním stíhacím typem našeho letectva, který bylo možno nakoupit v masovém měřítku. I za železnou oponou totiž ceny letecké techniky vzrostly natolik, že bylo nutné začít snižovat počty pořizovaných letounů.

Jako první na to doplatily „Bedny“ (přezdívka letounu MiG-23, odvozená od charakteristického tvaru vstupních otvorů motorů), objednané v Sovětském svazu na konci roku 1976, když už bylo jasné, že předchozí typy začínají v konkurenci nové západní techniky rychle ztrácet.

Labutí písní sovětských stíhacích konstrukcí na československých letištích se pak o více než dekádu později stal MiG-29, kterého stihlo být v průběhu roku 1989 dodáno 20 kusů, po nichž byly další objednávky zrušeny.

Sametová revoluce zastihla československé letectvo vyzbrojené pěti hlavními typy. MiG-21 a MiG-23 několika různých verzí, ryze stíhacím MiG-29, stíhacím-bombardovacím Su-22M4 a letounem Su-25 pro přímou leteckou podporu.

Konec studené války

Po skončení studené války nastala doba razantních škrtů v obranných rozpočtech, s nimiž souviselo snižování počtů bojové techniky na obou stranách někdejší železné opony. Československé letectvo mělo situaci o to horší, že se také muselo vyrovnat s blížícím se rozpadem společného státu, který přinesl dělení letecké techniky v poměru 2:1.

Jednu výjimku z dohod mezi českou a slovenskou stranou tvořily stroje MiG-23, které zůstaly všechny v Čechách, zatímco nejvýkonnější MiG-29 byl rozdělen v poměru 1:1 a každá část bývalé federace si tak ponechala deset strojů. Vysoké náklady na provoz flotily letounů MiG-23 v novém českém letectvu vedly v roce 1993 k rozhodnutí vyřazení starších verzí BN a MF.

O rok později je mimo službu následovalo také všech deset českých MiGů-29, které byly v rámci dodnes kritizovaného obchodu vyměněny za jedenáct polských transportních vrtulníků W-3A. Když pak později skončily i MiGy-23ML, páteřním typem našeho letectva se paradoxně podruhé v historii stal MiG-21.

V dubnu 1995 se vláda Václava Klause zavázala odebrat 72 kusů podzvukových bitevních letounů L-159 ALCA, vyvíjených od roku 1992 v Aeru Vodochody na základě úspěšných typů L-39 Albatros a L-59 Super Albatros. Již v té době bylo zřejmé, že bude brzy nutné rozhodnout také o budoucnosti nadzvukového letectva, postaveného kolem bezmála čtyřicet let staré „nejslavnější delty“.

Gripen

O tom, že bude nutné pořídit vzdušným silám nový typ, rozhodla Klausova vláda ještě v roce 1997. Po několika letech debat, zda se České republice vůbec vyplatí vlastnit nadzvukové letectvo, výběrové řízení na nový páteřní bojový letoun vyhlásila vláda Miloše Zemana na začátku roku 2001. Do tendru se přihlásilo pět evropských a amerických zbrojovek s typy F-16, F/A-18, Mirage 2000, JAS 39 Gripen a Eurofighter Typhoon.

Už o pár týdnů později z výběrového řízení odstoupily americké společnosti Boeing a Lockheed Martin, nedlouho nato je následovaly i francouzská firma Dassault a evropská EADS, všechny s poukazem na neprůhlednost výběrového řízení.

V tendru tak zůstalo pouze britsko-švédské konsorcium BAE/Saab s typem JAS 39, které nabízelo 36 letounů za necelých 75 miliard při rozsáhlých offsetech (offset je zpětná investice prodávajícího do jiných odvětví ekonomiky, která kupujícímu kompenzuje vynaložené náklady) a s nabídkou pomoci při uplatnění typu L-159 na zahraničních trzích.

Nabídka zvítězila a vláda Vladimíra Špidly souhlasila s nákupem 24 kusů. Nakonec však (s odvoláním na škody způsobené povodněmi v roce 2002) dohodu s BAE/Saab zrušila a navrhla několik méně nákladných scénářů dalšího vývoje.

Počítalo se v nich i se staršími stroji (ve formě nákupu či pronájmu) a do hry se tak opět dostaly letouny F-16 z výzbroje Nizozemska, Belgie nebo americké letecké národní gardy, kanadské F/A-18, německé stroje Tornado IDS a dokonce americký F-4 Phantom II, současník nahrazovaných migů-21, z výzbroje německé Luftwaffe.

Svou nabídkou opět zaujalo konsorcium BAE/Saab, které navrhlo pronájem zbrusu nových letounů JAS 39 Gripen. Výběrová komise tuto variantu doporučila a vláda na konci roku 2003 rozhodla o tom, že Česká republika přímo od Švédska pronajme na deset let čtrnáct strojů, dvanáct jednomístných a dva dvoumístné.

První letouny, původně určené pro Flygvapnet (Flygvapnet, švédské letectvo), přiletěly na leteckou základnu v Čáslavi-Chotusicích v dubnu 2005. Zprvu měly české gripeny velmi omezené schopnosti, dané původní softwarovou výbavou, a jejich jedinou reálnou výzbrojí byl palubní kanón Mauser Bk-27 spolu s protiletadlovými řízenými střelami krátkého dosahu AIM-9L Sidewinder. V roce 2007 je však doplnily střely pro ničení vzdušných cílů za hranicí viditelnosti AIM-120 AMRAAM v tehdy špičkové verzi C-5.

Po nasazeních nad Islandem a pobaltskými zeměmi a úspěšné účasti na řadě cvičení, na kterých čeští piloti gripenů prokázali vysoký standard boje proti vzdušným cílům, došlo v květnu 2014 k prodloužení pronájmu o dalších 12 let. Současná smlouva tak počítá s provozováním letounů JAS 39 do roku 2027 a navíc dává české straně možnost tento termín v případě potřeby prodloužit o další dva roky.

Bitevní vrtulníky v AČR

I když to na první pohled nemusí být zcela zřejmé, jedním z důležitých faktorů, ovlivňujících podobu taktického letectva po roce 2027, je budoucnost bitevních vrtulníků v Armádě České republiky.

Jediný ryze bitevní typ, který letectvo provozuje, původně sovětský Mi-24/35, nepovažuje armáda za perspektivní, proto ho na rozdíl od Polska či Maďarska nebude dále modernizovat. Vyřazení Mi-24/35, ke kterému dojde patrně s uplynutím současného opravního resursu (interval mezi plánovanými údržbami stroje) mezi lety 2025 a 2027, přitom mělo vykompenzovat pořízení dvanácti kusů víceúčelových vrtulníků, schopných nést širokou paletu výzbroje od lafetovaných kulometů přes neřízené rakety až po protitankové řízené střely.

Od počátku se počítalo s několika variantami od lehkých typů (Airbus H145) přes střední evropské stroje (AgustaWestland AW139, Airbus AS532) až po americkou dvojici Bell UH-1Y Venom a Sikorsky UH-60M Black Hawk. Zlom v procesu výběru nového vrtulníku znamenala návštěva předsedy vlády Andreje Babiše v Bílém domě v březnu 2019, během které se premiér s americkým prezidentem Donaldem Trumpem domluvil, že se český tendr zúží výhradně na americké stroje.

Ze Spojených států později skutečně dorazila nabídka na oba typy, ke všeobecnému překvapení však společnost Bell přišla s kombinací osmi transportních venomů a čtyř kusů ryze bitevního, těžce vyzbrojeného vrtulníku AH-1Z Viper.

Nabídkou nejmodernější verze slavného typu AH-1 Cobra, vyvinutého na konci vietnamské války, tak rázně vpadla do českých úvah o budoucnosti bitevních vrtulníků v AČR a přiměla jak vojáky, tak politickou reprezentaci řešit tuto zásadní otázku o několik let dříve, než se všeobecně čekalo.

V prosinci 2019 ministr obrany Metnar skutečně podepsal smlouvu o nákupu dvojice typů UH-1Y a AH-1Z a je zřejmé, že první čtyři bitevní vipery budou v budoucnu následovat další (hovoří se o konečném počtu 12 kusů).

A proč je pořízení bitevních vrtulníků pro budoucnost nadzvukového letectva tak důležité? Protože je pro rozhodování o něm důležitá budoucnost podzvukového bitevního letounu L-159, který sdílí s bitevními vrtulníky podstatnou část úkolů v přímé podpoře pozemních vojsk. 

Když se armáda rozhodla pořídit AH-1Z, sníží se tlak na provoz ryze bojových verzí L-159A, uvolní se prostor pro konverzi alespoň části z nich na cvičné stroje a naopak vzroste potřeba nadzvukových letounů.

Budoucnost programu L-159

Bojová síla Vzdušných sil Armády České republiky je v současnosti založena převážně na čtrnácti letounech JAS 39 Gripen verzí C a D a pětadvaceti kusech letounu L-159 v bojových a cvičně-bojových verzích A, T1 a T2.

Přestože velení armády v posledních letech pracuje na rozšíření schopností gripenů i pro údery na pozemní cíle, nejpočetnější leteckou platformou pro boj proti pozemním cílům je v AČR stále podzvukový L-159 A/T2 z Aera Vodochody. Jeho role je ve vzdušných silách doposud nezastupitelná a také proto prochází dlouhodobým modernizačním procesem (naposledy armáda nakoupila pro piloty brýle nočního vidění AN/AVS-9).

Kolem roku 2027 čekají většinu provozovaných letounů L-159 tzv. „předepsané práce“ po 6 000 letových hodinách, případně 24 letech provozu. Nicméně L-159 je teprve v polovině své základní životnosti a v odborných médiích se spekuluje o možnosti jeho hluboké modernizace. Úpravy přitom mají těžit z projektů L-39NG a F/A-259 Striker, které Aero Vodochody představilo v posledních letech.

Softwarově modernizován zřejmě bude radar Grifo-L. Ten se však již nevyrábí, proto se podle některých zdrojů uvažuje o výměně za modernější typ od stejného výrobce. V rámci projektu F/A-259 byla nadto prověřována možnost instalovat radiolokátor se syntetickou aperturou („SAR“ je zjednodušeně řečeno malá anténa s výkonem a vlastnostmi velké), nebo dokonce typ s aktivním elektronickým snímáním („AESA“, u tohoto typu nastavuje směr radarového paprsku počítač na rozdíl od klasického radaru, který se zaměřuje pohybem antény).

Dlouhá léta se v souvislosti s L-159 také mluví o integraci zaměřovacího kontejneru, určeného primárně k účinnějšímu použití protizemních zbraní. Testovány byly minimálně tři typy včetně populárního izraelského Litening III). Zvýšení doletu je pak možné dosáhnout integrací pevného tankovacího nástavce nebo výměnou křídel za typ s integrální nádrží (tzv. „mokré křídlo“), které je nabízeno v rámci programu L-39NG.

Armáda bude také pro své letouny kolem roku 2023 vybírat nové protiletadlové řízené střely krátkého dosahu za dosluhující varianty AIM-9 a ať už zvolí jakýkoli typ, bude postavena před výběr nových přilbových zaměřovačů (což je speciální přilba s průhledovým displejem, na který jsou pilotovi přímo před oko vysílány zaměřovací značky). Ty pak budou používat nejen letouny Gripen, ale nově také L-159.

Budoucí velikost a výkony flotily letounů L-159 jsou jednou z nejdůležitějších proměnných, které ovlivní podobu nadzvukového taktického letectva zejména s ohledem na počet provozovaných supersoniků.

Dlouhodobý výhled pro obranu 2035, jeden ze stěžejních strategických dokumentů, podle nějž se bude armáda řídit při svém rozvoji, k budoucnosti bojových letounů taktického letectva uvádí: „Nejpozději do roku 2025 bude rozhodnuto o dalším pronájmu či akvizici nadzvukových letounů. Zároveň bude posouzeno navýšení počtu nadzvukových letounů, a to v návaznosti na vývoj bezpečnostního prostředí a požadavky na výstavbu ozbrojených sil ČR. V návaznosti na rozvoj schopností nadzvukového letectva bude využití podzvukového letectva zaměřeno na efektivní využití svých schopností k doplnění úkolů nadzvukového letectva.“

Zatím se přitom z vyjádření vrcholných činovníků resortu obrany zdá (a nákup bitevních vrtulníků tento názor potvrzuje), že bude spíše pokračovat tlak na to, aby byly čistě bitevní verze A dále modernizovány zejména v rámci jejich přestaveb na cvičně-bojové varianty T2.

Ty jsou však určeny v první řadě k pokračovacímu pilotnímu výcviku a jakkoli si zachovávají podstatnou část bojových schopností jednomístného typu, jejich nasazení např. na zahraničních cvičeních či dokonce v misích je dlouhodobě méně pravděpodobné. Také proto jsou v rámci 21. základny taktického letectva zařazovány nikoli k 212. taktické letce, ale k 213. letce výcvikové.

Pokud by se potvrdily předpoklady o dalším snižování počtu strojů L-159A, je možné, že vláda v souladu s Dlouhodobým výhledem pro obranu 2035 rozhodne o zvýšení počtu nadzvukových strojů na 24 kusů, a to tím spíš, pokud by armáda i nadále provozovala švédský Gripen verzí C a D.

České Gripeny v roce 2019 chránily vzdušný prostor na Pobaltím: 

Odhlédneme-li od možnosti, že by Česká republika na ochranu vzdušného prostoru vlastními nadzvukovými stroji zcela rezignovala, existuje v současnosti na světovém trhu poměrně málo vhodných strojů, které by mohly gripeny nahradit. Podrobněji se jim budeme věnovat v dalších dvou dílech.

Konec I. dílu.

Druhý díl najdete zde.