Mauzoleum je ojedinělý šperk olomouckých parků, říká historik umění

  8:10
Celý komplex budov, jenž měl stát v parku u Michalského výpadu a vznikla z něj jen dodnes fungující školka, či obrovský sportovní areál, který by v okolí Anderova stadionu sahal až k Mlýnskému potoku. To jsou dnes už polozapomenuté plány, jimiž žila prvorepubliková Olomouc. Ve své nové knize Město zítřka zasvěcené architektuře a urbanismu je připomíná historik umění Pavel Šopák.

Nedávno zrekonstruované Jihoslovanské mauzoleum v olomouckých Bezručových sadech z roku 1926. Postavené podle projektu architekta Huberta Austa. Ukrývá ostatky 1 200 jugoslávských vojáků z první světové války. (červen 2020) | foto: Stanislav Heloňa, MAFRA

Historik umění Pavel Šopák ze Slezského muzea v Opavě

Pavel Šopák, jenž působí ve Slezském muzeu v Opavě, vyzdvihuje také stavby, které se v Olomouci v letech 1918 až 1938 postavily, dopustit nedá třeba na jedinečné Jihoslovanské mauzoleum v Bezručových sadech.

Co se z prvorepublikové Olomouce dochovalo do dneška?
Strašně moc. Je fascinující, kolik tady naši předci za těch dvacet let udělali práce. Vezměte si, kolik a jak kvalitních prvorepublikových staveb v Olomouci vzniklo a stále stojí a kolik jsme jich – a naopak v jaké kvalitě – zvládli postavit my od roku 1990. A to byla navíc ve 30. letech velká ekonomická krize. Hodně mě například fascinuje, jak architekti v prvorepublikové Olomouci hledali dialog s tímto historickým městem. Nechtěli nic napodobovat, ale někteří si prvky staré architektury půjčovali a pracovali s nimi novým tvůrčím způsobem.

Kdo například?
Jednoznačně architekt Hubert Aust. Vidět je to na jeho Husově sboru neboli kostele Církve československé husitské u Studentské ulice. Velmi pozoruhodné je od něj také Jihoslovanské mauzoleum v Bezručových sadech. To je skutečně ojedinělý šperk zdejších parků.

Název knihy zní Město zítřka. Proč?
Pro prvorepublikový rozvoj Olomouce, ale i dalších měst, byl velice důležitý zážitek tehdejší generace ze světové války. Dnes si to dokážeme jen těžko představit a přiznám se, že i mně to poměrně dlouho trvalo. Ovšem pro historika je velice důležitá empatie, musíme se vcítit do situace lidí v roce 1918. Konec války jim přinesl ohromnou katarzi, očištění. Utrpení, jež válka přinesla, bylo nesmírné. Snad každá rodina o někoho přišla.

A teď nastal mír. Po staletích, kdy jsme byli součástí rakouské monarchie, vznikla republika a převládl pocit osvobození a toho, že vše bude jinak. Lidé toužili po důstojném životě. A takový garantuje i symbolizuje právě architektura. Prostředí, v němž se pohybujeme, určuje, jak se cítíme i co si o sobě myslíme, a současně určuje i to, co bychom chtěli, aby si o nás mysleli potomci.

Jak měla vypadat Olomouc zítřka?
Byla by samozřejmě mnohem větší a krásnější. Mnoho věcí z prvorepublikových vizí se uskutečnilo, některé ale nevznikly a další se proměnily ve skutečnost až za minulého režimu či po roce 1989. Příkladem je nová budova přírodovědecké fakulty z roku 2009. Zástavba Envelopy se přitom plánovala již od roku 1921. Ta kontinuita je znát dodnes.

Tvořily zde špičky architektury?
Pracovala tady celá řada výjimečných osobností, dnes třeba i nedoceněných.

Kdo byl třeba nedoceněný?
Právě Hubert Aust, žák Josipa Plečnika. Věřím, že kdyby jeho stavby stály v Praze, bylo by o nich slyšet víc než v Olomouci. Anebo architekt Klaudius Madlmayr, který navrhoval zajímavé kostely i stavby pro historické prostředí. Máte tady od něj i dům, jenž s dnešní kavárnou Mahler přímo na Horním náměstí navazuje na stovky let starou Krajinskou lékárnu. A i tu upravil. Velice dobře tak ukázal, jak je možné novostavbou vstoupit do výsostně historického prostoru.

U Madlmayra mě ve vaší knize zaujalo, že je také autorem známé školky na okraji parku v Michalském výpadu a že tato budova je vlastně jen malý fragment poměrně velkého plánovaného komplexu ústavu sociální péče.
To by byla úžasná věc, kdyby vznikla. Já tomu říkám dolní Blažejské náměstí. To skutečné leží nedaleko a má trojúhelníkovitý půdorys. Je nad parkem, od něhož ho oddělují schody. Madlmayr tento trojúhelník vzal, převrátil jej a přenesl dolů do parku, kam umístil velice dobře řešené budovy ústavu sociální péče. Nakonec se kvůli nedostatku peněz postavila jen školka. Mám za to, že tady počítal s efektem, který známe z italských měst, kdy právě různá náměstí a architektonické celky oddělují schodiště. To je další příklad, jak navázat na historickou architekturu.

Ctili to ale opravdu všichni? Když si vybavím skicu moderního Baťova mrakodrapu umístěného přímo na Horním náměstí či prosklený zářící obchodní dům, jenž měl nedaleko v historickém jádru města nahradit starý obchodní dům firmy ASO…
Když se na věc díváme dnešníma očima, někteří architekti určitě šli proti kontextu historického centra. Ale musíme si uvědomit, že ve 30. letech uvažovali o památkách jinak než my. Například stavby z 19. století vnímali tak, že se zkrátka zboří, až doslouží, a také je nahradí něco současného. Neviděli v nich nějakou hodnotu, kterou je nutné zachovat. Některé výsostně moderní návrhy staveb tak z dnešního pohledu skutečně provokují tím, že se ocitají v samotném historickém centru. Oni to ale tehdy vnímali jinak.

U které ze staveb plánovaných v letech 1918 až 1938 je podle vás největší škoda, že se nakonec nepostavila?
To jste mě zaskočil, to je těžká otázka. Je toho tolik. Ale je třeba škoda, že se nepostavilo nové divadlo. Ve 20. letech byla v Olomouci, stejně jako v dalších městech, velká architektonická soutěž na nové divadlo. Samozřejmě tady stála stará budova, ale nová republika chtěla nové, moderní divadlo. Stát mělo vedle červeného kostela u dnešní třídy Svobody. Byla tam celá řada výborných návrhů. Je také velká škoda, že se nepostavil ten Madlmayrův komplex ústavu sociální péče.

Myslím, že by s vámi řada Olomoučanů nesouhlasila, ten ústav by zabral velký kus dnešního parku.
To je možné. Ale tehdejší vedení Olomouce plánovalo park v místech dnešní Galerie Šantovka. To by byla kompenzace. Také je škoda, že nevzniklo výstaviště na Envelopě. Strašně dlouho se plánovalo, řešilo se to ve 20., 30. a dokonce i ve 40. letech. Vzniklo několik návrhů. Měla to být konkurence Brna, kde již fungovalo velké moravské zemské výstaviště. Pak se ale uvažovalo o nějakém regionálním, řekněme hanáckém výstavišti. Kdyby vzniklo, Olomouc by byla z komerčního hlediska určitě mnohem zajímavější a navíc by to obohatilo zdejší architekturu. Vezměte si brněnské výstaviště, stojí tam řada velice krásných budov, které dodnes mají i praktický užitek.

Proč se na Envelopě nestavělo?
Šlo o vojenské pozemky, jichž se armáda nechtěla vzdát. Takových překážek se v Olomouci vždy objevilo hodně. Velice dlouho za první republiky čekala i na vybudování krematoria, což byl nápad, který se zase nelíbil římskokatolické církvi.

Která prvorepubliková postavená budova je podle vás nejvýznamnější?
Zase těžká otázka. Určitě by se našli tací, kteří by vyzdvihli některou z prvorepublikových vil. Ale já si pořád myslím, že je to již zmíněné mauzoleum od Huberta Austa. Stojí v místech, kde se park ohýbá podél hradeb a skal, na nichž nahoře stojí další budovy, a tvoří jakýsi přírodní amfiteátr. A v něm na umělém pahorku stojí mauzoleum, u něhož vysadili stromy, takže to vypadá, že z lesa uprostřed města vykukuje malý antický chrám. Dialog mezi přírodou a architekturou je zde neobyčejně působivý. Aust tady navíc ukazuje, že monumentality je možné dosáhnout i u malé stavby.

Významným fenoménem dobové Olomouce je také podnik ASO. Jeho majitel Josef Ander hodně spolupracoval s architektem Bohumírem Čermákem, který je autorem dnešního Anderova stadionu.
I ten stadion byl přitom pouze částí mnohem většího plánovaného komplexu nejrůznějších sportovišť. Vše se táhlo až dozadu k Mlýnskému potoku, také ten měl být využitý pro sport. Ale když se podíváte na mapu, několik dalších sportovišť v této lokalitě nakonec vzniklo. Je zde později postavená univerzitní sportovní hala, tenisové kurty, plavecký stadion... Tady je vidět, že některé z myšlenek z časů první republiky žily ještě mnohá další desetiletí a žijí vlastně dodnes.