Statný chlap, který má místo rukou svěráky. „Ale vyhecovat se na páku? To ne. Tam jde o zdraví,“ vysvětluje dvoumetrový kajakář Josef Dostál, trojnásobný olympijský medailista. To se spíš doma poškádlí s přítelkyní Kateřinou Pauláthovou. „Když mě chytne, můžu jenom kopat,“ směje se reprezentantka ve sjezdovém lyžování. O co se vsázejí? A čím dostanou svoje parťáky?
Co je pro vás zábava?
PAULÁTHOVÁ: „Můžu to říct? (směje se) Nakupování! Ale to zase ne…. Moc ráda sportuju, takže chodím hrát tenis, tady v Praze hledám nějakého parťáka, s kterým bych hrála pravidelně. Jsem taky hodně na bruslích. Nebo když jedu s Pepou do Račic, vyjdu si na Říp. U mě to musí být neustále nějaký sport. Mám v Praze spoustu kamarádů, takže vyrazíme i na kafíčka. No a taky na ty nákupy, bohužel.“
Proč bohužel? Že to leze do peněz?
PAULÁTHOVÁ: „No právě…“
DOSTÁL: „Je pravda, že společných zájmů mimo domácí život zas tolik nemáme. Kačka sice se mnou na ryby občas zajde, ale moc ji to tam nebaví. Což je o ní dost známé. V jednu dobu s tím dokonce rozjížděla propagaci na Instagramu. Že už zase musí trpět v kopřivách.“
PAULÁTHOVÁ: „To je proto, že mi nevybereš žádné pěkné místo.“
Je jasné, že rybolov vás nechytil.
PAULÁTHOVÁ: „Ze začátku mi to až tolik nevadilo, protože tam netrávil šest hodin denně. Taky záleží na místě. Minule mě vzal někam do Lahoviček na rybník, tam jsem si sedla, koupila jsem si křesílka, něco jsem si četla, bylo krásně, do toho západ slunce, celkově romantika. Jo, to bylo fajn. Ale když mám sedět v kopřivách a žerou mě komáři, to zase taková paráda není.“
DOSTÁL: „Hele, dej si dohromady jedna a jedna. Místa, která jsou hezká na sezení, jsou většinou bez ryb. Nikomu se totiž nechce lézt do kopřiv, do větví, do těžko přístupných míst. Takže když se do nich člověk prokousá, je větší šance, že něco chytí. Tam většinou ryby jsou. A naopak. Na hezkých místech s vyhlídkou je jich málo.“
Musíte holt nalákat Kateřinu na romantiku…
DOSTÁL: „Já to znám ve stylu: Jo, na ryby půjdu. Ale koupíš mi nový boty! Takže tohle je naše hecování.“
PAULÁTHOVÁ: „To není pravda!“ (směje se)
Co nejraději nakupujete?
PAULÁTHOVÁ: „Právě že boty.“
DOSTÁL: „Hned po karanténě musela jít nakupovat, měla deficit.“
PAULÁTHOVÁ: „To je pravda, online nakupování mě neuspokojilo. Potřebuju k tomu přímo prodejnu.“
DOSTÁL: „Já bych to řekl takhle: několikrát to odpálila přes online shopping, ale potom si to šla koupit ještě jednou do normálního obchodu.“
PAULÁTHOVÁ: „Hele, nebonzuj!“
Na nákupy chodíte s ní?
DOSTÁL: „Ne!“
PAULÁTHOVÁ: „Ale já s ním musím. To je ta spravedlnost…“
DOSTÁL: „Počkej, ale kvůli mně jsme hodně dlouho nebyli nakupovat.“
Když je čas, luštíte rádi křížovky?
PAULÁTHOVÁ: „Ty já miluju. Luštím je pořád. Když jsme byli doma během karantény, hráli jsme také AZ-kvíz nebo karty. Rádi koukáme na seriály.“
DOSTÁL: „Já jsem na sudoku. Křížovky vůbec nedávám. Ale hraní s čísly mě dost baví. Dřív jsem to řešil hodně, i v tramvaji. Měl jsem velkou knížku a jel jsem.“
Jak vypadá vaše vzájemné hecování?
DOSTÁL: „Jsme takoví, že se spíš provokujeme. Ve stylu, uděláš to, nebo ne?“
PAULÁTHOVÁ: „V tomhle jsme chytlaví. Tedy hlavně já.“
Jak dopadají vaše sportovní bitvy?
PAULÁTHOVÁ: „Pokud jde o lyže, musím říct, že to Pepovi jde moc hezky. Chtěl něco málo poradit, ale jinak dobrý. Akorát dole na něj vždycky hrozně dlouho čekám. To je doba! (usměje se) Ale jde mu to pěkně. Spíš v tenise to pokulhává. Je znát, že to hraju odmalička, kdežto Pepa to zrovna nevyhledává. Koupila jsem mu k narozeninám i raketu a veškeré vybavení. Ale moc se mu do toho nechce.“
DOSTÁL: „To souvisí s tím, že jsem na tenis nešikovný. Většina sportů mi jde, ale tenis nějak ne. Asi jak mám ty velký ruce… To už mám radši ping-pong. V tom jsme se tedy hodně hecovali.“
A kdo je lepší?
DOSTÁL: „Já vždycky prohraju. Občas je to vyrovnaný a těsný, tak si říkám, že dáme odvetu. Abych už ji konečně porazil. Ale zase prd…“
PAULÁTHOVÁ: „To pak hrajeme tři hodiny v kuse, jenže to mě už nebaví, takže ho musím nechat vyhrát. Aspoň jednou. Ať mám klid.“
Vyměnili byste si vzájemně sporty?
DOSTÁL: „Když jsem byl malej, přemýšlel jsem o tom, že by mě bavilo lyžování. Ale když jsem se bavil s rodiči, řekli mi, že ne. Že bych musel být pořád v zahraničí a že na to nemají prachy. Takže vyhrála voda.“
PAULÁTHOVÁ: „Já bych taky neměnila. Protože mně přijde jejich sport hrozně nudný. Není v něm žádná rychlost. Já to potřebuju. Rychlost, adrenalin, risk.“
DOSTÁL: „U nás taky riskuješ. Když přepálíš první dvěstěpadesátku, tak to bys viděla, jaký je to adrenalin. Jestli vytuhneš, nebo ne. Vůbec nic o tom nevíš.“
PAULÁTHOVÁ: „Ale prosím tě…“
DOSTÁL: „Navíc se koušu do rtů. Abych nevnímal bolest těla. Takže bývám pěkně rozkousanej.“
PAULÁTHOVÁ: „No jo, my zase nejsme takový bábovky. Vydržíme více strastí. Hlavně my, lyžařky. Pořád máme nějaký modřiny, po kopcích taháme těžké věci. Sport mě v tomhle ohledu dobře připravil na život. Navíc pořád mrzneme. Není to pro holčičky.“
Rychlost vás, Katko, přitahuje?
PAULÁTHOVÁ: „Ano. Jezdím rychle v autě, na skútru. Rychlost miluju. Ale zase mám dobrý odhad, což mi pomáhá. To je jedna z věcí, kterou mě sport naučil.“
Lyžaři se nesmějí bát pustit to z kopce, někdy se říká, že odmala musejí být bezmozci. Byla jste taková?
PAULÁTHOVÁ: „Ano, byla. Až kolem dvaceti mi došlo, že musím být opatrnější, protože tělo mám jenom jedno. Když si člověk během několika sezon projde spoustu vážných zranění, tak mu dojde, co je důležité. Už se ze mě stal menší bezmozek než dřív. To jsem byla fakt šílená. Ale adrenalin ke mně pořád patří.“
Lyžování partnerovi opravdu jde?
PAULÁTHOVÁ: „Jo, to jo. S rodinou hodně jezdili, takže ho naučili. Byly u něj jenom malé chybky, které se daly opravit. Akorát je trochu pomalejší. Což ale chápu, protože si nemůže dovolovat moc riskovat, aby se mu něco nestalo. Lyžování není úplně bezpečný sport, takže tomu rozumím.“
Neláká vás si s přítelkyní sjet nějaký slalom?
DOSTÁL: „S ní ne, ale je pravda, že pořád hledám někoho, kdo by se mnou závodil.“
PAULÁTHOVÁ: „Aby ho mohl porazit. Prostě chlap, no…“
DOSTÁL: „No jasně. Jezdíme hodně často do Livigna. A tam je na jedné sjezdovce postavený obřák. Je to obřák, ne?“
PAULÁTHOVÁ: „Náhražka obřáku. Tváří se to tak.“
DOSTÁL: „Každopádně pro mě je to obřák a soutěžím nejenom s kluky z týmu, ale když jezdíme nahoru, tak se z lanovky dívám na časy dalších lidí. Pozoruju, jak jsou na tom.“
Jak si vedete?
DOSTÁL: „Správná otázka! (směje se) Co jsem viděl, tak mě zatím nikdo nepředjel.“
PAULÁTHOVÁ: „A hned mi píše, jaký měl čas. Musí se pochlubit, kolik komu dal. Klasika.“
DOSTÁL: „Ale počkej. Jsem dobrej! (usměje se) Já to třeba jedu za 33 sekund, ostatní kluci za 40. No, a když tam Kačka jednou byla, nechtěla to jet. Protože se bála, že bych jí to natřel.“
PAULÁTHOVÁ: „Já bych to asi nevytočila, protože mám na obřačkách rádius třicet metrů, Pepa asi osmnáct. Takže jo, asi bych se tam vešla a byla bych rychlejší, ale já zase takový soutěživec jako Pepa nejsem. Radši ustoupím. Jakmile jsem do něčeho moc zažraná, většinou se mi něco stane.“
DOSTÁL: „Zato já jsem hodně soutěživej! Mám to v sobě. V jakémkoli sportu.“
PAULÁTHOVÁ: „Zvlášť když se doma pereme, co? To pak končí vykloubeným ramenem nebo něčím takovým.“
Jaký je to styl? Judo?
DOSTÁL: „V něm základy mám, to je pravda. Ale jinak je to spíš takový kočkování.“
PAULÁTHOVÁ: „Navíc on má hrozně silný ruce. Takže když mě chytne, já potom jenom kopu a kopu. Na víc se nezmůžu.“
DOSTÁL: „Já nemám ruce. Já mám svěráky.“
Nezkouší vás lidi vyhecovat, abyste si to s nimi rozdal v páce?
DOSTÁL: „Vyhýbám se tomu.“
Proč?
DOSTÁL: „Protože je to nebezpečný, člověk se může blbě zranit. Vyhecovat se nechám opravdu jenom málokdy. Výjimečně. Když to člověk neumí, mohou z toho být ošklivý zlomeniny. Stačí se podívat na nějaký video, jak to může dopadnout. Já jsem si páku dával snad jenom dvakrát na gymplu. Jinak ne. Je to zbytečný. Do toho fakt nechodím.“
A když na vás někdo machruje?
DOSTÁL: „Tak řeknu: O. K., jsi lepší. A jdu pryč. Já se nechám snadno vyhecovat, v tom není problém. Ale jenom ve sportech, které jsou bezpečné. Zbytečně neriskuju.“
PAULÁTHOVÁ: „Tak to já jsem pravý opak. Nechám se vyhecovat, navíc riskuju. Protože adrenalin mám v sobě odmalička, při lyžování je třeba riskovat. I když, jak už jsem o tom mluvila, snažím se už tolik nebláznit v posledních letech.“
Přítel vás několikrát vzal do lodě, jaké to bylo?
DOSTÁL: „Vždycky slyším: Hlavně mě tady nevykoupej! Voda je špinavá.“
PAULÁTHOVÁ: „V tomhle jsem opravdu herečka, přiznávám. Celý život jsme jezdili s rodinou do Chorvatska, kde je krásná čistá vodička. No, a potom přijet do Račic? Tam je to všude zelený, někde plavou mrtvý ryby. No, nevím, nevím… Nevoní mi to moc. Takže jsem se opravdu nechtěla vykoupat, když jsme spolu jeli.“
A vykoupal vás přítel?
PAULÁTHOVÁ: „Ne, to ne. Ale lepší bylo, když jsem vedle něj jezdila na paddleboardu.“
Zkoušela jste se udržet v jeho kajaku?
PAULÁTHOVÁ: „Seděla jsem v tom asi tři vteřiny. Ale naštěstí mě držel, jinak bych tam hned zahučela.“
DOSTÁL: „Kdybych ji pustil, je ve vodě okamžitě. Jako každej.“
Nemáte hodně sázek ve stylu: Ukaž, já z něj nevypadnu?
DOSTÁL: „Občas si to chce někdo vyzkoušet. Tak ho tam posadím. A šup, už tam je. Nikdo nevydržel. Když to někdo zkusí potřetí, počtvrté, tak třeba půl vteřiny vydrží… Nespadnou tam jako hrušky hned, ale za chvíli.“ (usměje se)
Jaké to bylo s přítelkyní na deblkajaku?
PAULÁTHOVÁ: „Někteří lidi jsou na tom líp, jiní hůř. Kačka patří k těm lepším. Je znát, že má stabilitu. O tom, jestli se člověk vykoupe, nebo ne, rozhodují i nejmenší detaily. Kačka je šikovná. Což ještě neznamená, že se v lodi udrží. Ale když jedeme spolu, nehodí zadkem tak blbě, že bychom se oba vykoupali.“
To se také někdy stane?
DOSTÁL: „Musím si na to dávat většího bacha. Celá jízda je i o stabilitě. Když je člověk opravdu nešikovný, je třeba si to hlídat. Musím mít pádlo co nejdelší dobu ve vodě, nemůžu moc zvedat ruce. Takže to tahám po kolenou a nejde vůbec jet rychle. Ale zvládnu to.“
PAULÁTHOVÁ: „Je hrozně těžký to ukočírovat. Pepa v jednu chvíli přestal pádlovat, já jsem seděla za ním a bylo to fakt náročný. Dala jsem tři záběry a málem mně upadly ruce i břicho. Je to úplně jiný pohyb. Zvlášť když na to člověk není zvyklý. Zabírají jiné svaly.“
Vy jste na vodu nejezdila?
PAULÁTHOVÁ: „Ne, neměla jsem na to vůbec čas. Byla jsem jednou na raftech, když mi bylo deset. Jinak jsme byli pořád na lyžích. Spíš jsme na tu zmrzlou vodu.“
Jak probíhá hecování ve vašich sportech?
DOSTÁL: „Jsme dobrá parta, takže i při tréninku se hecujeme. Jezdíme ve čtyřech. No a pochopitelně soutěžíme. I když si musíme dávat bacha, aby se někdo zbytečně nezatáhnul. Je pravda, že po každém tréninku v Račicích závodíme, kdo dojede první k cílovým bójkám. Povídáme si, jsme v klidu, vykládáme si různé kraviny. Nechce se nám pádlovat rychle moc dlouho, takže chceme toho druhého ukecat, aby na to zapomněl. No a potom někdo nepozorovaně vypálí. Je to někdy i hra nervů.“
Jaké si děláte naschvály?
DOSTÁL: „Nedávno za mnou přijel náš holub. Tedy Kukačka (Vilém Kukačka, reprezentant v rychlostní kanoistice). Říkal: Hele, pojď, kdo dál dohodí pádlem!“
PAULÁTHOVÁ: „Jo, to bylo vtipný.“
DOSTÁL: „No a jak házel, tak se převrhl a vypadl z lodi. Pak jsem házel já, udržel jsem se a ještě jsem ho přehodil.“
PAULÁTHOVÁ: „Potom jste jeli závody bez pádla, což taky byla pěkná podívaná.“
Udrželi jste se v lodi?
DOSTÁL: „Já jo. Ale Vilda (Kukačka) se zase vykoupal. Ale bez pádla se to stane rychle. Protože s ním se člověk udrží, když chytne nějakou disbalanc. Jenom s rukou je to těžší. On mě chtěl předjet, ale zahučel tam. Občas děláme i jiný kraviny.“
Jaké například?
DOSTÁL: „Uzlujeme si trička k lodi.“
PAULÁTHOVÁ: „Ty jo, to znám taky. To mě naučil můj táta. Jakmile jsem někde něco nechala, měla jsem zauzlované rukávy, nohavice.“
Co dalšího se děje na kopcích?
PAULÁTHOVÁ: „Dávali jsme do batůžků, které člověk tahal na kopec, kladivo. Takže někdo dorazil celej uřícenej nahoru, a tam ho vytáhl. Věc, kterou absolutně k ničemu nepotřebuje. Nebo jsme si rvali do lyžáků ponožky, schovávali jsme si věci. Jo, dělávali jsme různé věci. Někdy to byl pořádnej čurbes.“
DOSTÁL: „Ještě jsem si vzpomněl, že občas někomu pootočíme úhel na pádle. Když si toho člověk nevšimne, okamžitě letí do vody. Pak se klasicky cákáme. Někdo vezme plnej list a foukne to na druhýho. Taková blbůstka, ale potěší.“ (usměje se)
O vodácích se říká, že jsou to velcí pařmeni. Je to tak?
DOSTÁL: „Občas jsme chodili, hlavně když nám bylo šestnáct, sedmnáct. Ale v posledních letech už ne. Jsme profíci, takže k tomu přistupujeme opravdu svědomitě. Neděláme žádné kraviny. Občas si dáme jedno, dvě piva. Jo, po sezoně za to umíme vzít pořádně. To zase jo.“
I v tom je hecování? Kdo je nejlepší?
DOSTÁL: „Já v pití nerad soutěžím.“
Proč?
DOSTÁL: „Protože mi to přijde takový… No prostě nevím. Kdo vydrží víc alkoholu? To nemusím. To radši říkám, že na to nemám, a uznám, že jsem srab. Ostatní to uspokojí, řeknou si: On je to srabík.“
Jak jsou na tom lyžaři?
PAULÁTHOVÁ: „Taky za to umíme vzít pořádně. Po sezoně. I když já jsem bývala větší rebel, že jsem pařila i v sezoně. Ale pak mi došlo, že to za to nestojí. Takže jsem se zklidnila. Když je volno během léta, je to jiný, člověk občas potřebuje vypnout hlavu. Ale že bychom chodili pařit s Pepou, to moc ne. Někdy si dáme víno, ale jinak chodíme radši každý zvlášť se svojí partou.“
Koukal jsem, že na sociálních sítích to dokážete rozjet, nebojíte se i odhalit.
PAULÁTHOVÁ: „Jo, to jo. Já jsem vždycky byla takový provokatér. Takže se toho nebojím.“
DOSTÁL: „Dobrý den, kozy ven.“
PAULÁTHOVÁ: „Hele, nebuď drzej! Ale jo, jsem známá, že se s tím moc nepářu. Beru trochu s nadhledem tyhle sociální sítě. Vím, že Pepa to vnímá malinko jinak. Mně pořád přijde, že je to hlavně zábava. Ne práce. Mám na to trochu jiný názor. Snažím se dělat si z toho i srandu. Lyžování je navíc hodně fotogenické, říká se o nás, že máme nejhezčí kancelář. Takže když vyjde nějaká hezká fotka, využívám toho občas.“
Chlapi ale mají smůlu, to jsou snímky v kombinézách.
DOSTÁL: „Ale já si myslím, že u Káči je toho i tak vidět někdy až dost.“ (usměje se)
PAULÁTHOVÁ: „U upnutých kombinéz je spíš něco vidět u chlapů!“
Vy se, Josefe, snažíte propagovat svůj vlastní styl.
DOSTÁL: „A těší mě, když se toho někdo chytí a podpoří to. Moje myšlenka životního stylu se šíří dál.“
Každý děláte sport v jiném ročním období. Když trénujete v zimě, není vám ve vodě zima?
DOSTÁL: „Kvůli tomu jezdíme do Kalifornie. Ale když se vrátíme a jsou čtyři stupně, tak je kosa. To je pravda. Zvlášť když do toho sněží. Ale člověk to překousne hodinu a půl. Jak se navíc hýbeme, nemůžeme se moc nabalit. To je pak kontraproduktivní. Když se člověk zpotí, ofoukne, je mu ještě větší zima.“
Nohy nezebou v lodi?
DOSTÁL: „Vůbec ne. Máme špricdeky. Jak se hýbeme, udělá se v kajaku mikroklima. Naopak i v zimě si to člověk musí někdy vyvětrat, protože jinak má zapařený nohy.“
To vy na ledovcích máte jiné starosti, že?
PAULÁTHOVÁ: „My mrzneme pořád. Máme sice super materiál, ale to nic nemění na tom, že nohy mrznou neustále. Máme omrzliny, slézají nám nehty. Navíc je to i tím, že míváme o půl čísla menší lyžáky než nohy. Pak v nich má člověk lepší cit. Různě se to vytlačuje, vybrušuje, kde to tlačí. Ale nohy trpí, to jo. Abych si někam vyšla jen tak v lodičkách, to ne. Na to už nohy nikdy mít nebudu.“
DOSTÁL: „My máme opačný problém. Je furt vedro. Takže v létě někdy musíme jezdit bez trička. Pořád se namáčet.“
PAULÁTHOVÁ: „U nás je to trochu psycho. Když trénujeme, svlíkáme se jenom do kombinézy, abychom měli závodní pocit. Když je člověk nabalenej, nejde se hýbat, to se ani neodrazí. Ale zase nejde mrznout v minus dvaceti jenom v kombinéze, když jedeme nahoru. Tak někdy vypadáme jako šašci. Pořád se oblíkáme, svlíkáme.“
Co vlastně při tréninkovém kempu kromě lyžování stíháte?
PAULÁTHOVÁ: „Není moc času, vstáváme brzo, abychom byli nejdéle v sedm na kopci. Takže spíme do šesti, někdy jenom do pěti. Do jedné jsme na kopci, člověk se jde najíst, vyšlape se na kole, dá si šlofíka. Pak už je odpolední tréninkový program. A potom? Záleží, kde to je. Třeba ve Francii jezdíme do místa, kde je možné si zajít na golf, na kolo. Miluju sjezdy na velkých kolech, která váží asi třicet kilo. Když to člověk v rychlosti klopí v serpentinách, to je paráda. Adrenalin. Nebo si zahrajeme tenis. Večer si obvykle dáme pivečko. Mají tam silné belgické. Takže stačí jedno malé a jde se spát. Francie je super, že se tam dá dělat hrozně moc věcí. Člověk si tam i něco nakoupí. Ale pssst.“ (směje se)
