„Bylo to hardcore. Ale jsem v cíli a doufám, že se dožiju zítřka,“ pronesla 33letá Sáblíková, která se k cyklistice vrátila po čtyřech letech triumfem v legendárním bikemaratonu napříč Hostýnskými vrchy.
Takže náročnost Drásala předčila vaše očekávání?
Věděla jsem, že to bude hodně bolet, a to se mi potvrdilo. Přála jsem si to nepřepísknout, což se mi úplně nepovedlo. Od šedesátého do sedmdesátého jsem počítala každý metr. Měla jsem asi tři krize. Ale vždycky mi pomohla občerstvovačka. Všichni byli hodní, cpali mi plné kapsy jídla. Pokud jsem měla síly, usmála se a poděkovala.
Jak jste se popasovala s bahnem na trati?
To mi dávalo asi nejvíce, protože nejsem žádný sjezdař. Musela jsem být velice opatrná. Když jsem viděla, že někdo jede za mnou, tak jsem ho raději pustila, abych mu nepřekážela. Věděla jsem, že když si nebudu něčím jistá, tak si vycvaknu nohy a půjdu. Kromě jednoho sjezdu na silnici nebylo místo, kdy by si člověk mohl svěsit nohy a v klidu se najíst. Když jsem sjížděla jeden bahnitý úsek, tak jeden pán mi řekl: Kdo vás sem přihlásil, toho bych zabil. A já mu odpověděla: To jsem byla já. (smích)
 |
Měla jste na trati doprovod, někoho, kdo na vás dával pozor?
Skoro pořád jsem jela sama, ale většinou jsem si hlídala, aby byl někdo přede mnou nebo za mnou. Na začátku to bylo v pohodě. Pak jsem tam měla jedno hluché místo, kde kolem nikdo nejel. Ale fanoušci podél trati byli bezvadní, skvělí.
Vrátíte se teď k cyklistice, nebo to byl jednorázový start?
Mám docela rád výzvy. Jsem ráda, že jsem to odjela. Zítra míříme na soustředění na Slovensko a netuším, jak budu použitelná. Vím, že budu trpět. Ale bylo to fajn a nelituji, že jsem se přihlásila. Nevím, jestli bych jela znovu, za rok se rozmyslíme.
