Robert Balogh: „Život bez divadla si neumím představit.“

Robert Balogh. Foto: soukromý archiv R.B.

Autor Marie Niček

Čemu se v současnosti věnujete?
Z baletu Moravského divadla v Olomouci mě odvolali ze dne na den. Myslím, že žádný skutečný důvod k tomu nebyl. Podle mě to byla čistě politická záležitost v období voleb a výměny ředitelů a potřebovali zkrátka moje místo. Od té doby jsem učil na konzervatoři v Bratislavě, připravoval choreografie pro studenty a absolventy a také pracoval s dětmi baletního studia při MDO v Olomouci. Cítím se nyní na vrcholu svých kreativních schopností. Dramaturgii i další směrování baletu jsem měl připravenou na dalších pět let. Mám nabídky z našich i zahraničních divadel k hostování, s koronavirem se vše ale posouvá. Doufám, že další nové příležitosti ještě přijdou. Život bez divadla a choreografie si neumím představit.

Jak se na odchod z divadla díváte nyní, co uběhl už více než rok?
Snažím se na to moc nemyslet a soustředit se na restart. Je to ale těžké. Posledních deset let byl můj život spojený s olomouckým divadlem, práce mě naplňovala, dařilo se, ani jsem nepomýšlel na změnu. Měli jsme krásnou návštěvnost, výbornou dramaturgii, široký repertoár deseti baletů – od čisté klasiky (Labutí jezero, Spící krasavice, Louskáček, Don Quijote) přes celovečerní neoklasické dramatické balety (Dáma s kaméliemi, Othello, Spartakus, Zkrocení zlé ženy, opera-balet Rusalka), moderní biografické balety (Frida, Queen – The show must go on, The Beatles Celebration) po dětské balety. Celý život jsem se snažil budovat povědomí veřejnosti o baletním umění. Měli jsme repertoár, který dokázal přilákat i diváky, kteří by na balet jinak nepřišli. Za mého působení se návštěvnost baletních představení pohybovala kolem devadesáti procent, nejvíce ze všech souborů Moravského divadla. Baletní publikum bylo velmi spokojené a téměř vždy reagovalo ovacemi ve stoje.

Balet v Olomouci jste tedy vedl rád?
Byly to krásné roky! Věnoval jsem se souboru, který jsem za těch deset let vybudoval. Byl to skvělý soubor, složený z krásných a silných individualit a charakterů, na kterých se dalo stavět. Měli jsme velké úspěchy i při hostování v ND Praha, SND Bratislava a zájezdech v zahraničí.

Bilancujete nyní s vaším životním jubileem nad životem?
Dřív jsem na minulost vůbec nemyslel a díval se jen dopředu. Jeden balet skončil a hned přišel další. Na nějaké bilancování nebyl čas. Jak jsem se ale dostal do té nepříjemné situace s odvoláním, přimělo mě to vzpomínat. Začal jsem si to i psát a připravuji vzpomínky životní cesty choreografa.

Dospěl jste při svém přemítání i k nějakým pozitivním závěrům?
Uvědomil jsem si, čeho všeho se mi podařilo dosáhnout. Když se na to podívám zpětně, není toho málo – úspěchy u nás i zahraničí, práce s nejlepšími soubory a divadly. Spolupracoval jsem s úžasnými osobnostmi – režiséry P. Weiglem, F. Filipem, L. Rážou, M. Cabanem, M. Tarantem, scénografy J. Svobodou, L. Vychodilem, J. Duškem, dirigenty G. Raffou, L. Simonem, R. Štúrem, s kostýmními výtvarníky J. Jelínkem, R. Šolcem, E. Rážovou. Se skvělými tanečními umělci H. Vláčilovou, J. Kadlecem, L. Vaculíkem, M. Vojtkem, J. Dolinským, M. Bártovou, J. Horákem, P. Padriánovou, P. Čejkou, L. Lepoldem, L. Cenkem, D. Klimentovou, O. Borisovou, S. Fečou, J. a O. Bubeníčky a s mnoha dalšími umělci.

Na co nejraději vzpomínáte?
Obzvlášť začátky jsou nezapomenutelné. Když jsme se s tanečníky z ND Praha a s bratry Bubeníčky kvalifikovali na jednu z největších choreografických soutěží do Tokia, kde mi bronzovou medaili předával syn japonského císaře Norihito Takamado. Rád vzpomínám na premiéru baletu Dáma s kaméliemi a její filmovou verzi v režii Petra Weigla, premiéru baletu Extáze ducha v SND i v ND, Catulli carmina na Nové scéně ND, baletní film Neklidné vidiny v režii Michala Cabana, Stabat mater v režii F. Filipa a také na Plzeň, kde jsem byl zakladatelem takzvaného velkého baletu.

Baletu jste šéfoval v Plzni i Olomouci. Jaký má k baletu vztah publikum v regionech?
Mojí filozofií bylo vždy propagovat a přiblížit baletní umění publiku. Brzo jsem vycítil, že publikum táhnou celovečerní dramatické balety. Proto jsem se postupně přeorientoval na baletní divadlo, ve kterém se klasický tanec, moderna, extatické impulzy a jiné výrazové divadelní elementy propojují do nového jazyku těla. Dalo by se to nazvat tanec emocí, se kterým vyjadřuji nejhlubší psychologické myšlenky. Tuto moji teorii jsem využil ve svých Shakespearových baletech, ale i v Rusalce a Fridě.

Jak jste si publikum vychovával?
Publiku se snažím ukázat jedinečnost, krásu a hloubku tanečního umění. K tomu je důležitá srozumitelnost tanečního jazyka. Nejdůležitější je výběr hudby, která je nosnou částí celého představení. Za mimořádně důležité také považuji obsazení sólistů v hlavních rolích a jejich ztotožnění se svými charaktery. Vyžaduji od nich nejenom technické, ale i výrazové zvládnutí svých postav, aby jim mohlo publikum uvěřit jejich emoce a prožitek. Celkový zážitek doplňuje výtvarná stránka představení, vhodná scéna, krásný a dobrý kostým a svícení… Když se to všechno spojí v jeden zážitek, publikum bude chtít vidět balet několikrát. To jsem na svých představeních ke svému potěšení zažíval často. Také jsem se snažil seznámit publikum s tancem na různých projektech – gala představeních, pořádal jsem baletní soutěže a vychovával i dětské publikum.

Cítil jste se vždy víc jako choreograf než jako tanečník?
Nemám vystudovanou konzervatoř. Své tělo jsem postupně vypracoval k výrazu a svému stylu i pomocí klasického tance a různých jiných tanečních technik. Nikdy jsem nebyl špičkový tanečník a od začátku jsem více inklinoval k choreografii. Také jsem tancoval jenom ve čtyřech nebo pěti vlastních choreografiích na začátku své kariéry.

Jak se vaše tvorba vyvíjela v průběhu času?
Začínal jsem vyloženě jako moderní a jazzový choreograf. Můj první skutečně úspěšný balet byl Dům Bernardy Alby v Olomouci. Mimořádný zlom v dramaturgii SND v Bratislavě byl společný večer s mým kolegou ze studií s O. Šothem pod názvem Lux et Requiem. Já jsem vytvořil životopisný balet o W. A. Mozartovi na jeho Requiem, O. Šoth ztvárnil Requiem G. Verdiho. V tomto stylu byla i Catulli carmina, Neklidné vidiny, Stabat Mater, Casanova. Postupně jsem vytvořil svůj vlastní styl baletního divadla založený na divadelních a literárních předlohách. Prvním takovým a úspěšným baletem byl Romeo a Julie v Plzni. A v tomto duchu pokračuji ve své tvorbě dodnes.

Podle čeho si vybíráte témata?
S tancem jsou spojené emoce. Vybírám si velké dramatické příběhy a literární předlohy jako např. Spartakus, Carmen, Rusalka, Shakespearova díla – Romeo a Julie, Macbeth, Othello, Zkrocení zlé ženy. Biografické balety Extáze ducha – W. A. Mozart, Frida Kahlo, Queen – Freddie Mercury, ale často mě hudba inspiruje k vlastním libretům G. Fauré – Requiem, C. Orff – Carmina Burana, Catulli carmina, Beatles, M. Ravel – Bolero atd. Největší výzvou je vždy vyjádřit hluboké psychologické pochody, jako například žárlivost v Othellovi.

Sledoval jste při tvorbě i dřívější verze děl, na kterých jste pracoval?
Ano, jsem názoru, že by se měl tvůrce maximálně obeznámit s danou předlohou, aby mohl proniknout více do hloubky a filozofie díla.

To asi není nic snadného, když si vezmeme, kolik provedení existuje třeba jen Romea a Julie…
Není to jednoduché. Nesnažím se být ale originální za každou cenu. Především mi jde o vlastní uchopení, pohled a sdělení příběhu.

Máte nějaký kariérní sen, který byste si rád splnil?
Mám za sebou velký kus cesty, práce a zkušeností, které jsem zažil za pětatřicet let své bohaté kariéry. Rád bych v budoucnu pokračoval ve vedení divadla či baletního souboru, ale hlavně tvořil nové inscenace. Vizí a nápadů mám pořád dost!

Robert Balogh (*4. července 1960), choreograf, režisér a bývalý šéf baletního souboru Moravského divadla v Olomouci, se narodil v Nových Zámcích na Slovensku. Vystudoval choreografii a režii baletu na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě, kterou zakončil choreografií s názvem Erotikon na hudbu V. symfonie Gustava Mahlera uvedenou ve Státním divadle v Košicích (1983). O rok později vytvořil v Banské Bystrici choreografii Krotitel na hudbu Günthera Fischera. Poté odešel do Olomouce, kde získal své první angažmá. Jako sólista baletu a choreograf Státního divadla Oldřicha Stibora působil v letech 1985–1988. V Olomouci inscenoval mimo jiné cyklus Roční doby v baletním večeru s Čajkovským.

Významné místo v jeho tvorbě zaujímají i originální inscenace Dům Bernardy Alby, Čtyři poslední písně Richarda Strausse, Pták Ohnivák, Adagietto z V. symfonie G. Mahlera. V dalších letech pracoval střídavě v Národním divadle v Bratislavě (choreografie Extáze ducha zpodobňující životní osud W. A. Mozarta, uvedená ve večeru s názvem Lux et Requiem) i pražském Národním divadle (Catulli carmina, Extáze ducha, Dáma s kaméliemi). Dalším působištěm se mu stalo Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni, kde byl angažován v letech 1994–1997, od roku 1995 jako šéf souboru baletu. Do Plzně přivedl řadu vynikajících mladých interpretů, repertoár pak oživil svými velkými baletními díly, ve kterých postavil na scénu jako hlavní hrdiny slavné historické osobnosti (Casanova, Carmen, Puškin, Romeo a Julie). Po krátkém opětovném působení ve Slovenském národním divadle, kde uvedl balet Carmen a pohádku Andersen, se vrátil zpět do Olomouce, kde v roce 2010 převzal vedení baletního souboru Moravského divadla. Zde inscenoval taneční baladu Madama Butterfly (G. Puccini, 2002), IX. symfonii „Z Nového světa“ (A. Dvořák, 2004), taneční drama Carmen (G. Bizet a P. de Lucia, 2005), tanečně-vokální dvojvečer Requiem (G. Fauré) a Carmina burana (C. Orff), Queen (2007), Macbeth (2009), Frida (2011), Romeo a Julie (2013), Rusalka (2014), Spartakus, Dáma s kaméliemi (obé 2015) a Queen – The show must go on! (2016). Robert Balogh je spoluzakladatelem dětského baletního studia při Moravském divadle Olomouc. Pro dětské tanečníky vytvořil celovečerní balety Andersen (O. Nedbal, 2005), Broučci (T. Frešo, 2006 a 2013), Simba (2009), biblický příběh Mojžíš – Příběh o princi egyptském (2010), Tarzan – král džungle (2011) a Odysseus (2015). 

Zdroj: tanecniaktuality.cz