Hlavní obsah

Pavla Vitázková: Dceři herectví nedovolím, může to být smutné povolání

Právo, Lucie Jandová

Bylo jí sedmnáct, když stála na jevišti jako Desdemona. Díky svému výkonu se dostala do Městského divadla Brno, které se jí stalo osudným. Vypracovala se tu ve špičkovou divadelnici a poznala zde i manžela, s nímž žije už šestnáct let. „Před kamerou jsem si princezen zahrála dost a na seriály Cesty domů či Četnické humoresky také ráda vzpomínám,“ říká.

Foto: Dušan Vitázek

Pavla Vitázková

Článek

Pocházíte z nedivadelní rodiny. Se svým manželem hercem Dušanem Vitázkem jste utvořili rodinu divadelní. V čem je největší rozdíl?

Rozdíl tam je, i když to, že máma není večer doma, znám z dětství i já. Moje maminka byla zdravotní sestra a sloužila i noční služby. My s manželem jsme asi otevřenější, protože to herci často bývají. Na druhou stranu jsme možná i trochu bláznivější (směje se).

Máte dvě malé dcery, pokukují i ony po divadelních prknech?

Pro děti je divadlo magický prostor. Jakmile vezmete dítě do divadla a k tomu dostane šanci se podívat do zákulisí, jak to všechno vzniká, chytne ho to. Když ještě může být i na jevišti, což moje šestiletá holčička zažila, je ztracené. Dcera běhá po jevišti v Anně Karenině, kterou stále ještě hrajeme. Divadlo se pro ni stalo absolutně fascinující a okouzlující a nechce dělat v životě nic jiného.

Co vy na to?

Já jí to nedovolím.

Svou práci milujete, dceru také, tak proč?

Právě proto. Herectví je těžké povolání. Rozhodují v něm o vás jiní a nemá žádná objektivní měřítka. Vše je založeno na pocitu režiséra a produkce. Navíc hercem chce být každý. Je nás moc a konkurence v oboru je veliká. Aby v něm byl člověk šťastný, musí být úspěšný a musí být vidět. Když herečka nedostává příležitosti a sedí doma, je celý život smutná. Pokud se nedaří, může se trápit celý život. A není to úplně v jejích rukou.

Může si jen zvolit, že půjde dělat něco jiného, třeba že si založí kavárnu. Je to ošemetné povolání zvlášť pro holku, a proto bych to své dceři neudělala. Já měla v herectví obrovské štěstí, vlastně už od mládí. Uvědomuji si, že to není samozřejmost.

Byla jste ve správný čas na správném místě?

Přesně tak. A měla jsem natolik vyrovnanou psychiku, že jsem mohla obstát a zkoncentrovat se. Bylo mi čerstvých sedmnáct, když přišla nabídka z Městského divadla v Brně, že můžu hrát hlavní ženskou roli v Othellovi, tedy Desdemonu. Měla jsem asi půl roku na nazkoušení a pak jsem šla rovnou hrát Shakespeara.

Měla jsem štěstí, že si mě někdo všiml a že jsem to zvládla. Pak někde v novinách pod recenzí byla moje fotka, která zaujala režiséra Ludvíka Rážu. Hledal představitelku princezny do svojí nové pohádky a hledal už dlouho. Rozhodl se, že ji budu hrát já. A podobně se to se mnou dělo i jindy, a to bylo mé štěstí. Teď už jsem stará koza, nikoho fotkou v novinách neokouzlím. Už musím dokázat, že jsem se něco v divadle, v televizi a před kamerou naučila.

Byla jste divadlem nepolíbená, když jste se rozhodla s ním spojit život?

Hned jak mi režisér Černín nabídl Desdemonu. Byla jsem ztracená pro divadlo jako to malé dítě. Už nebyla jiná šance. Bylo mi jedno, co u divadla budu dělat, ale věděla jsem, že ten prostor už nedokážu opustit.

Foto: archiv České televize

„Tu chci do hlavní role,“ prohlásil režisér Ludvík Ráža, když její fotku viděl v novinách. Výsledek? Pohádka O princezně z Rimini z roku 1999.

Vaši rodiče vám nebránili?

Maminka byla zdravotní sestra, tatínek doktor přírodních věd a programátor. Oni byli mojí volbou nadšení a věřili mi. Já byla dospělá už v sedmnácti a naši mi nebránili, i když nevěděli, do čeho jdu.

Já jsem třetí dcera, takže na mně už si nevybíjeli své touhy a sny. Jim bylo jedno, co budu dělat, hlavně chtěli, abych byla šťastná. Kulturu měli rádi, tatínek hodně četl a přispíval i do Literárních novin. Když se setkal s panem Uhdem nebo s dalšími lidmi, které znal z novinových článků, na divadelní premiéře, byl nadšený.

Karin Lednická: Všichni můžeme téměř všechno, v tom procesu se občas ztrácíme

Styl

První potomci bývají bojovníci, ti nejmladší, jako jste vy, diplomati. Souhlasíte?

Ano. Jako malá jsem mnoho věcí odkoukala od starších. Navíc byla jiná doba. Na děti nebylo tolik času a do kroužků nás nikdo autem nevozil. To bych si představila leda ve snu. Už druhý den školy jsem musela do první třídy pěkně mazat s aktovkou na zádech sama. Děti byly vedeny k samostatnosti a rodiče se o ně méně báli. Taky nebyly sociální sítě a nebylo ani zdaleka tolik možností. Žili jsme si ve svých bublinách a nikdo se s námi nemazal. Rodiče chodili do práce, ráno nás vypravovala babička. A na třetí dítě v rodině nebylo moc času.

Brali vás starší sourozenci mezi sebe, nebo spíš odháněli?

Jedna sestra je starší o dvanáct let a s tou jsme se spíš okukovaly. Druhá je starší jen o dva a půl roku a s ní jsme byly parta. Bylo nás celkem šest holek, taky sester, a měly jsme takovou uliční bandu. Nikdo mě neodháněl, bylo běžné, že si děti hrály dohromady.

Jak řešíte vztah svých dcer ke všudypřítomným sociálním sítím?

Zatím jsou dcery malé, takže to není aktuální, ale vidím to okolo. A vidím vášeň mých dcer pro telefon. Pořád ho chtějí a okamžitě se v něm zorientují. Pochopí intuitivně, co jsem se já musela učit. Jim to jde hned, je to pro ně přirozené. Budu je velmi kontrolovat, co se sociálních sítí a přístupu na internet týká.

Nejsem ten typ matky, co si myslí, že děti budou v kolektivu vyřazené, pokud nebudou na internetu. Budou ho mít, ale na omezenou dobu. Já v tom vidím velké zlo. Musí se v tom virtuálním světě vyznat a mít k němu přístup. Nebudu jim to zakazovat, ale omezeně dávkovat.

Váš manžel je muzikálový herec. Jak jste se seznámili?

Na Slovensku není škola s hudebním zaměřením pro herce, tedy muzikálová škola. Slováci, jako je můj muž, kteří muzikál chtějí dělat, chodí na JAMU do Brna. I on to tak udělal. Pak dostal jako student práci v našem divadle, hlavní roli Bergera v muzikálu Vlasy. Tam jsem ho potkala při zkouškách a pak už chudák neměl šanci se mi vyhnout.

Foto: Profimedia.cz

S manželem Dušanem, muzikálovým hercem, vychovávají dvě dcery.

Co vás dokáže na muži okouzlit?

Je otázka, co to bylo ve dvaceti letech a co mě okouzluje ve čtyřiceti. Ve dvaceti mě okouzlovalo, když byl kluk trošičku darebák a hajzlík. Musel mít svaly, trochu si mě nevšímat a nechat se ode mne dobývat. A pak smysl pro humor, a to je jediné, co mě zaujalo tehdy stejně jako teď ve čtyřiceti.

Žárlivost nemá žádné dobré řešení, jen špatné. Pokud spolu dva lidé chtějí být, budou. A pokud jeden nechce, ani žárlivost ho k tomu nepřinutí.

Dnes mě na mém muži okouzluje, že je můj parťák i při životních prohrách. Nikdy mě neopustil, podržel mě, má smysl pro humor a pořád ho baví jeho svět, což není jen divadlo, ale třeba i muzika a sporty. Líbí se mi to, je osobnost, která na mně nevisí. A taky mě okouzluje, že má rád naše holky.

Marek Adamczyk: Jsme hodně zahledění sami do sebe

Styl

Taky je fešák. Jste žárlivá?

Vůbec. To jsem si kdysi dávno odbyla s jinými chlapy. Jednoduchou úvahou jsem přišla na to, že žárlivost nemá řešení. Žádné dobré, jen špatné. Pokud spolu dva lidé chtějí být, budou. A pokud jeden nechce, ani žárlivost a kontrolování ho k tomu nepřinutí. To mi dodalo klid. Se mnou by taky nikdo nic nenadělal, kdybych chtěla někoho jiného.

Kdyby na mě manžel žárlil, nepomůže si. Kdyby křičel a projížděl mi telefon, jen mě odežene. To jsou jednoduchá schémata, která mám vyřešená. Nežárlím, spíš se snažím, abych nevypadala jako knedla a abychom se uměli spolu smát. Můj lék na žárlivost je postoj: kdyby odešel, bude se mu stýskat.

Jste brněnská patriotka, nikdy vás nenapadlo se přestěhovat?

Je pravda, že v Praze je víc pracovních příležitostí, co se filmů týče. V Brně jsem zůstala hlavně kvůli své práci v divadle. Naše divadlo nabízí vše, po čem herec touží. Máme scénu muzikálovou i činoherní.

Děláme mnoho věcí na vysoké úrovni, v muzikálech hraje náš vlastní živý orchestr. Hostují u nás různí režiséři, je pořád co se učit. Pro herce je to komfort. Nedovedla jsem si představit, že půjdu žít do nějaké garsonky s nejistou prací. Tady mám všechno. A na natáčení není problém si zajet.

Objevila jste se v několika seriálech, který vám přirostl k srdci?

Hodně mě bavila Redakce, první seriál, který se natáčel rychle. Nikdo ten formát u nás ještě neznal, byla to velká legrace.

Foto: archiv TV Nova

V seriálu Ordinace v růžové zahradě hrála v roce 2006 sympatickou veterinářku Ivu Brázdovou, na snímku s Ladislavem Potměšilem alias doktorem Čížkem.

Měla jsem štěstí, že jsem ještě stihla pana režiséra Moskalyka v Četnických humoreskách, kde jsem v jednom z dílů měla velkou roli. Točil se na hradě Buchlově, bylo to venku, s koňmi a dobovými kostýmy. Velmi intenzivní byly i Cesty domů.

Zmínila jste, že manžel při vás vždy stál. Co byste označila jako svoji největší výhru a prohru?

Výhra? Jednoznačně že jsem ho našla a máme spolu děti. To jsem si neuvědomovala, dokud jsem se nerozhlédla kolem sebe a neviděla, kolik žen si nenašlo dobrého parťáka a zůstaly s dětmi samy. Mají to těžké. A co se týče těch proher, o nich asi nedokážu mluvit, ani nevím, jestli to pohromy jsou.

Mám výborné kamarády a těm trable odvykládám. Domů se je snažím netahat.

Člověku je zle, vyhrabe se z toho a zjistí, že se něco naučil. Když se třeba hroutí to, co nedokážu ovlivnit, a manžel mě podrží, převezme moje povinnosti, a ještě je hodný, tak to je krása.

Držíte trable v sobě, nebo je sdílíte?

Mám výborné kamarády a těm trable odvykládám. Domů se je snažím netahat. Že bychom s manželem byli řečníci, co stále něco řeší a v něčem se hrabou, to opravdu ne. Ostatně na to ani není čas.

Co vám naposled udělalo radost?

Jsem jako malý Radovan, teď se třeba raduji, že kvete hodně pomněnek. Těšilo mě, že pršelo. Těší mě, že mladší dcera se naučila jezdit na kole bez postranních koleček. Když to chtěla říct babičce do telefonu, prohlásila: „Babi, jezdím na kole a už nemám ty posraný kolečka!“ Neřekla to schválně, neuměla vyslovit postranní, a to mi přišlo milé, a i z toho se raduji.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám