Eva Pytelová roz. Beerová (1925-2017) bydlela před válkou v Holešově spolu s matkou a starší sestrou Erikou. Tatínek zemřel už v roce 1934 na anginu pectoris, a díky tomu se nedožil ponižujících antisemitských zákonů a transportu do Terezína.

V terezínském ghettu Eva potkala svou první vážnou lásku, Jirku Schulze. Procházeli se spolu po hradbách a Jirka jí k osmnáctinám věnoval zvláštní prstýnek, ulitý ze stříbrné lžičky. Dokonce na něj nechal vyrýt Evin monogram. "Ten prstýnek jsem po celý zbytek války střežila a schovávala. Snad mi dodával tu rozhodující sílu k přežití," vyprávěla Eva.

V květnu 1944 byla Evina maminka zařazena do osvětimského transportu. Eva s Erikou ji nechtěly pustit samotnou, a tak se dobrovolně přihlásily také. Během třídenní strastiplné cesty se Evě podařilo vyhodit z okna vlaku dopis adresovaný známým do Holešova. Skutečně došel na místo určení.

Osvětimský tábor byl oproti Terezínu hotové peklo. "Všude dokola byly ostnaté dráty, z několika vysokých komínů stále stoupal dým a celé ovzduší bylo prosyceno nasládlým krematorijním zápachem. Ten nás provázel po celou dobu pobytu v Birkenau," popsala Eva ve sbírce Paměť národa.

Při selekci Eva s Erikou propašovaly maminku do skupiny práceschopných, a uchránily ji tak před plynovou komorou. "Později jsme si to vyčítaly, když jsme si uvědomily, kolik utrpení ještě musela vydržet,“ přiznala Eva.

Po selekci byly všechny tři odeslány na práci do muniční továrny v Christianstadtu nedaleko Hannoveru. Všechno bylo možná lepší, než zůstat v Osvětimi. Plnění nábojnic horkým olovem jim však podlomilo zdraví, často se popálily a vdechovaly olověné výpary, které jim způsobovaly epileptické záchvaty. Nesměly o tom mluvit.

Eva s Erikou a matkou přežily i pochod smrti ke Karlovým Varům. Tady je nacisté znovu naložily do vagonů a převezli do Bergen-Belsenu, kde řádil tyfus. Lidé umírali a nebyl nikdo, kdo by je pohřbil. "My samotné jsme byly trosky, a přesto jsme musely kopat hromadné hroby. Chodící mrtvoly pochovávaly mrtvé," vyprávěla Eva.

Její maminka už jen seděla apaticky v baráku a nic nevnímala. Postihlo ji šílenství, ze kterého se nevzpamatovala. Erika si podřezala žíly na rukou a přítomná lékařka pro ni ani neměla obvazy. Krvácení zastavila krepovým papírem.

Po příjezdu anglických vojáků se Eva konečně dostala do nemocnice. Její matka a sestra bohužel nepřežily.

Eva tak byla jediná, kdo se vrátil do rodného Holešova a zaklepal na dveře rodiny Buršů, u které maminka před válkou schovala část majetku. Paní Buršová už nosila maminčino oblečení a rodinné cennosti Beerů měla rozvěšené na stěnách. Nechtěla nic vrátit. Dokonce Evě záviděla, že na repatriačním úřadu dostala zadarmo základní oblečení a peřinu. "Škoda, že jsem taky nebyla v koncentráku, taky bych si dovybavila domácnost," povzdychla si uštěpačně.

Od Buršů se Eva vydala k Hynkům, kteří rovněž střežili jejich rodinné věci. Hynkovi jí okamžitě vše vydali, a navíc jí pomohli získat aspoň část majetku od Buršových.

Eva se opět setkala se svou terezínskou láskou. Jirka Schulz také válku přežil a chtěl si Evu vzít, po dvou letech ale odjel do USA a už tam zůstal. Eva do ciziny nechtěla. Oba si našli jiné životní partnery, ale z nostalgie a hlubokého přátelství zůstali v kontaktu.