Pořídí si Česko „neviditelné“ stíhačky? Problém je cena za hodinu letu

V prvním díle našeho textu jsme se věnovali jak historii, tak také současné situaci českého letectva, v druhém jsme prošli možné způsoby jejich náhrady stíhacími letouny podobných charakteristik od nejrůznějších výrobců.

Ve třetím díle se budeme věnovat podrobněji představení možnosti pořízení bojových strojů tzv. 5. generace.

S letouny JAS 39 dnes v Armádě České republiky panuje spokojenost. Jde o moderní, výkonný a přitom mimořádně jednoduchý stroj. K jeho provozu není třeba nákladných zařízení ani neúměrně zdlouhavého výcviku.

Cena za letovou hodinu je mezi západními stroji 4. generace jednoznačně nejnižší a letoun má přitom vzhledem k plánovanému částečnému přenosu technologií z typu E (o tom více v II. díle) zajištěn rozvoj minimálně pro další dekádu.

V našich vzdušných silách však také existuje názor, že Gripen již naplnil svou původní roli dočasného přechodového typu mezi sovětskou a západní technikou a je čas jít dál. Už během prvního výběru nového nadzvukového letounu před dvaceti lety se zformovala část politické scény a vojáků, která prosazovala nákup výkonných jednomotorových amerických letounů F-16.

Požadavek na výkonnější techniku v armádě existuje stále a jeho zastánci budou bezesporu prosazovat buďto pořízení nových verzí F-16 Falcon, nebo „neviditelného“ letounu 5. generace F-35A i v souvislosti s tím, jak americké letouny pořizuje Slovensko a zejména Polsko. Právě na druhý zmíněný stroj se podívejme blíže.

F-35

Vývoj moderních letounů je tak komplikovaný a dlouhý proces, že i kořeny F-35 sahají už relativně daleko do minulosti. Po odmítnutí projektu F-16 Agile Falcon (hluboce modernizované F-16) z konce 80. let americké letectvo a námořnictvo spojily v roce 1996 síly, aby v rámci programu Joint Strike Fighter vybraly nový americký letoun pro 21. století.

Ten měl doplňovat chystané dvoumotorové F-22 Raptor a stát se přirozeným následovníkem hned několika typů. Stíhacího F-16 Falcon, námořního F/A-18 Hornet, kolmo vzlétajícího AV-8 Harrier a v neposlední řadě také letounu pro podporu pozemních vojsk A-10 Thunderbolt II.

Výzvu americké vlády přijaly společnosti Boeing, Northrop Grumman, Lockheed Martin a McDonnel Douglas, do fáze výroby prototypu však pronikly pouze Boeing s letounem X-32 a Lockheed Martin se svým X-35. Během testování v červenci 2001 prokázal svou nadvládu nad konkurentem typ X-35, který ve verzi B vzlétl na pouhých 150 metrech, dosáhl rychlosti zvuku a poté provedl perfektní svislé přistání. O tři měsíce později padlo rozhodnutí o vítězi a zbrojovka Lockheed Martin obdržela smlouvu na další vývoj X-35.

První F-35 poprvé vzlétl v prosinci 2006 a dodnes bylo všech tří jeho verzí vyrobeno téměř 500 kusů. Na vývoji se přitom podílely ještě Velká Británie, Itálie, Austrálie, Kanada, Dánsko, Norsko, Nizozemí a Turecko.

Technicky je F-35 Lightning II na samé špici současného leteckého inženýrství. Jde o první exportované bojové letadlo 5. generace (předchozí, v některých ohledech ještě pokročilejší dvoumotorový F-22 Raptor americké vlády neuvolnily k vývozu ani mezi nejbližší spojence).

Konstrukce F-35 není na první pohled tak aerodynamicky čistá, jako u většiny letounů 4. generace, nový stroj však vznikal s maximálním důrazem na obtížnou zjistitelnost ve všech spektrech, zejména na potlačení zjistitelnosti radarem.

Přesné hodnoty radarové „neviditelnosti“ jsou přísně tajné, podle renomovaného portálu GlobalSecurity.org je však čelní odrazová plocha (tzv. „RCS“ – Radar Cross Section, plocha letounu, kterou je schopen zachytit radar) F-35, v průměru 100krát menší než u moderních letounů F/A-18E, Rafale nebo Eurofighter Typhoon a dokonce až 3000krát menší než u starších typů F-15 a Su-27. Ve výsledku je tak F-35 zachytit na radaru mnohem těžší a dojde k němu na mnohem menší vzdálenost, což dává případnému obránci jak ve vzduchu, tak na zemi výrazně kratší čas na přípravu obrany.

Hlavními detekčními systémy F-35 jsou radar AN/APG-81 s elektronickým vychylováním paprsku a soustava elektrooptických čidel AN/AAQ-37 rozprostřených po celém obvodu letounu. Jejich data se spojují v pokročilém přilbovém zaměřovači. Díky němu americké letectvo poprvé po mnoha desítkách let upustilo u svého stroje od instalace standardního průhledového displeje, skrz který piloti tradičně zaměřují nepřítele. Díky modernímu přilbovému zaměřovači může pilot v případě potřeby sledovat cíle i „skrz“ letoun, kdy otáčí hlavou a přilbový zaměřovač mu na malý displej přímo před oko vysílá obraz okolí letounu.

Kokpitu pak vévodí širokoúhlý WAD („Wide Area Display“ – zobrazovač velkých rozměrů, který nahrazuje klasické letecké přístroje), doplněný o systém rozpoznávání řeči. To vše má pilotovi usnadnit pilotáž, aby měl více prostoru pro rozhodování o samotné bojové činnosti.

Srdcem letounu a jednou z jeho největších předností je pohonná jednotka Pratt & Whitney F135, s maximálním tahem 190kN (kilonewtonů) nejvýkonnější motor, který byl kdy nainstalován do stíhacího letounu. Pro srovnání, F135 má o čtvrtinu větší výkon, než mají obří motory Tumanskij R-15BF2-300 ze sovětského letounu MiG-25M, který byl dlouhá léta držitelem mnoha světových rekordů. A také větší výkon, než dává dohromady dvojice motorů Eurojet EJ200 na letounu Eurofighter Typhoon. Vůbec nejsilnější vojenské proudové motory Kuzněcov NK-32 z obřího ruského strategického bombardéru Tu-160 pak mají tah vyšší jen o cca 50kN. .

Na první pohled by se mohlo zdát, že takto výkonná pohonná jednotka by měla letounu zajišťovat mnohem vyšší maximální rychlost než Mach 1,6 (např. Gripen je schopen dosáhnout rychlosti Mach 2, viz. tabulka) a zároveň bezproblémovou schopnost nadzvukového letu bez přídavného spalování. To však nebyl hlavní cíl konstruktérů. F-35 především nahrazuje řadu výkonných letounů s vysokou nosností, pro srovnání, jeho maximální vzletová hmotnost je více než dvojnásobná proti typu JAS 39C. Díky tomu však může nést o 50 % více výzbroje a také mnohem více paliva, které mu dává o 50 % větší dolet, než má řada jiných letounů stejné kategorie.

Z výkonné pohonné jednotky, díky které letoun unese velké množství paliva a výzbroje, však také vyplývá nejzásadnější negativum typu F-35 a největší překážka jeho zavedení do Vzdušných sil Armády České republiky. Dokonce větší než samotná cena letounu. Ta v první výrobní sérii začínala na neuvěřitelných 221 milionech dolarů za kus (což je tolik, kolik stojí F-22 Raptor), od sedmé výrobní série však klesla pod 100 milionů dolarů a dnes se již pohybuje kolem předpokládaných 80 milionů USD..

Zásadním problémem jsou ovšem velmi vysoké náklady na provoz. Zatímco průměrná letová hodina švédských letounů JAS 39 stojí podle různých metodik kolem 6 000 dolarů, letová hodina F-35A se má v roce 2025 snížit ze současných 35 000 na zhruba 25 000 dolarů. Pro srovnání, náklady přepočtené na jednu hodinu ve vzduchu činí u letounu Eurofighter Typhoon cca 18 000 dolarů, u Dassault Rafale 16 500 dolarů a u F-16C cca 8 000 dolarů. Dokonce ani dvoumotorový F-15E s hodnotou zhruba 21 000 dolarů nedosahuje hodnoty nákladů na provoz supermoderních F-35.

Jakkoli má budoucí zavedení F-35 do českého letectva už nyní řadu velmi vlivných příznivců, je otázka, zda se politická reprezentace smíří s nákladem půl milionu korun na letovou hodinu.

Čeští piloti se přitom pomalu vymaňují z finančních omezení, která jim v uplynulých letech znemožňovala jak lepší výzbroj a vybavení, tak větší nálet a intenzivnější výcvik. Armáda díky přísunu nových prostředků plánuje rozsáhlý rozvoj flotily JAS 39, který se bude točit kolem účastí na větším počtu cvičení, vyzbrojování novými typy zbraní a později možná i účasti v bojových misích, zkrátka všeobecným zvyšováním schopností.

To je však podmíněno jak modernizačním potenciálem současné výzbroje, tak také rozumnými náklady na provoz. V případě nákupu a zavedení typu F-35A se bavíme bezesporu o počtu maximálně 24 kusů (přičemž je nutné připomenout, že F-35 zatím neexistuje ve dvoumístné verzi). I tak však půjde o nákup za několik desítek miliard korun. 

Politická karta

Do výběru nového letounu může také velmi výrazně vstoupit politika. To se prokázalo v případě Polska, které si je velmi dobře vědomo hrozby ze strany Ruské federace, a tak úpěnlivě skrze masivní nákupy americké vojenské techniky buduje vztahy se Spojenými státy. Stejně tak lze zmínit i Maďarsko, jehož vláda je dlouhodobě kritizována ze strany největších členských zemí Evropské unie, a aby tuto kritiku otupila, nakoupila v Německu moderní zbraně za mnoho miliard eur.

Česká republika v tomto ohledu diferencuje velmi pečlivě. Taktické letectvo je založeno na našich vlastních typech a švédsko-britských strojích Gripen. Naproti tomu z vrtulníkového tendru byly odstraněni všichni evropští účastníci a nakonec se vybíralo jen mezi americkými stroji.

Premiér Babiš se podle Aktuálně.cz v rámci svého programu během návštěvy Valného shromáždění OSN v září 2019 setkal s americkými zbrojaři a podle českých diplomatů měl sám zmínit teoretickou možnost budoucího nákupu letounu F-35. Budoucnost taktického letectva bude řešit vláda, vzešlá z voleb v roce 2021, a proto je podstatné, že nákup amerických letounů má výraznou podporu také v ODS.

Koneckonců podle uniklých depeší z českého velvyslanectví ve Washingtonu v roce 2012 vláda premiéra Nečase vážně uvažovala, že letouny JAS 39 vymění za nové americké F-16. Podle Aktuálně.cz u nás za tyto stroje intenzivně lobují americké zbrojovky pro případ, že by příští vláda chtěla po vzoru tendru na vrtulníky výrazněji kooperovat se Spojenými státy, ale zároveň by, zejména v době po koronavirové krizi, nenašla prostředky na nákup a provoz letounů F-35A.

Nakonec je nutné jako teoretickou variantu přezbrojení našeho letectva zmínit také dva projekty pokročilých letounů 5./6. generace, které v současné době vznikají v západní Evropě. Jde o německo-francouzsko-španělský projekt NGF a britsko-italsko-švédský typ Tempest. U obou se však nyní zdá spíše nepravděpodobné, že by se k jejich vývoji připojila Česká republika už proto, že mají být oba k dispozici ve formě prototypu nejdříve za deset patnáct let a armáda by tak musela zatím pořídit překlenovací typ.

Shrnutí

Česká republika provozuje 39 bojových letounů, jediným nadzvukovým typem je však čtrnáct švédských strojů JAS 39 Gripen verzí C a D. To, s čím budou naši piloti létat po roce 2027, kdy končí jejich pronájem, do značné míry ovlivní politické zájmy a ekonomické možnosti země.

Vzhledem k nejistým ekonomickým výhledům se dnes jeví jako zřejmě nejpravděpodobnější odkup v současnosti provozovaných strojů a dokoupení dalších deseti tak, aby mohlo taktické letectvo plně vyzbrojit dvě kompletní letky. Méně pravděpodobnou variantou je vrácení pronajatých strojů a akvizice modernějšího typu Gripen E, ať už v počtu 14, či více kusů.

Velký otazník visí nad ambicemi naší armády ve vztahu k americkým „neviditelným“ letounům F-35. Politické důvody a tlak ze strany spojenců sice může Českou republiku přivést do stále se zvětšujícího se okruhu zemí, které F-35 provozují. Je zde však problém vysoké ceny, na české ambice možná až příliš velkých výkonů a zejména vysokých provozních nákladů. Jakousi „střední cestou“ mezi F-35 a lehkými gripeny by pak byly poslední verze letounu F-16.

Koncepce výstavby Armády České republiky do roku 2030 napovídá, že vláda zvažuje několik možných cest. Jak provoz stávajících strojů či jejich ekvivalentů, tak pořízení nových s dlouhým horizontem provozu (F-35 mají být využívány do roku 2070). Otázku, jestli na českém nebi budou i nadále létat švédské stroje Gripen, nebo se na něm objeví konkurence z Evropy či USA, zodpoví odborná komise, kterou na začátku roku 2020 založilo Ministerstvo obrany a která by měla politikům své doporučení přeložit do konce roku 2021. Právě ona také odpoví na otázku, zda se Češi přidají ke třinácti národům, které už provozují americké „neviditelné“ superstíhačky F-35.

Konec třetího a posledního dílu. První díl naleznete zde, druhý díl je pak na této adrese.