Když život nejde podle plánu
Gayle, Mike: Ten, koho přece znám

Když život nejde podle plánu

Sebelepší škola člověka nikdy na všechno nepřipraví ani mu nezajistí zářnou budoucnost. V humorném počinu britského spisovatele Mikea Gayla zakoušejí bývalí spolužáci z elitní chlapecké střední školy, co je na tom pravdy.

Mike Gayle (1970) je Brit jamajského původu, ale žádné přistěhovalecké romány v jeho bibliografii nehledejme. Zpočátku se tematicky zaměřoval na problémy spojené s přechodem k (opravdové) dospělosti a vztahové peripetie třicátníků, a i když protagonisty jeho děl bývají většinou muži, je vnímán jako autor populární ženské literatury chick-lit. Této nálepky by se však rád zbavil; možná i proto se v poslední době zabývá vážnějšími tématy, jako je postavení rodiče samoživitele, smrt životního partnera nebo odebírání dětí od rodin (The Hope-Family-Calendar, Half A World Away). V románu Ten, koho přece znám zase střídavě nahlížíme do hlavy dvou traumatizovaných šestatřicátníků, z nichž jeden utrpěl poškození mozku, zatímco druhého dohnala sestřina smrt k alkoholismu.

Na počátku stojí velmi slibná výchozí situace. James a Danny jsou spolužáci z elitní chlapecké střední školy King’s Scrivener. James jakž takž splňuje stereotypní představu o bílém dítěti z bohaté rodiny, jemuž se musí dostat také prvotřídního vzdělání. Danny se na školu dostal díky stipendiu a správné učitelce, která dokázala odhalit jeho talent. Jako studenti se Danny s Jamesem moc nepřátelili, ale řízením osudu mezi nimi později vznikne pouto, díky němuž budou oba moci takříkajíc zase vstát z popela. Mimo jiné proto, že ve chvíli, kdy oběma táhne na čtyřicet, je jejich existence živoucím výsměchem nadutému étosu školy, jež si zakládá na tom, že od svého založení v roce 1765 stála v čele britského národa „na jeho cestě k velikosti.“

Jednoho dne se Danny pod hrozbou odebrání podpory v nezaměstnanosti musí vybičovat k tomu, aby si našel práci. Z nabídek, které pro něj přicházejí v úvahu, vyhodnotí jako nejlepší místo pomocného ošetřovatele v pečovatelském domově. Jeho minulost se teprve bude odkrývat, zatímco o Jamesovi toho od počátku víme poměrně hodně, protože se má čím pochlubit. Po škole pracoval jako developer zchátralých objektů, měl oslnivou přítelkyni a těsně předtím, než ho praštil do hlavy opilý automechanik, byl dokonce zvolen do britského parlamentu. S poškozeným mozkem oproti tomu vegetuje doma u rodičů, matka mu vybírá oblečení nebo krájí jídlo, zatímco on si v duchu sestavuje žebříčky nejoblíbenějších dévédéček. Rodiče však posléze odjedou na dovolenou a James se volky nevolky přesune do pečovatelského domova, kde mu jeden ošetřovatel připadá zvláštně povědomý.

Jedním z důvodů, proč Gaylův román stojí za přečtení, je věrné zachycení Jamesova hlasu. Jamesovi občas vynechává paměť a musí se soustředit i na drobnosti, které ostatní berou automaticky. Mluví tedy poněkud repetitivně, v trochu jednodušších větách, než bychom u dospělého čekali, nebo zbytečně vysvětluje věci, které vysvětlit nepotřebují. Zároveň je však jasné, že jeho osobnost sice prošla velkou změnou, ale že si v určité míře uchovává někdejší odhodlání, vnímavost, smysl pro humor. Přátelství s Dannym, který se k němu coby soukromý pečovatel později nastěhuje, aby James mohl žít bez rodičů, mu tyto vlastnosti pomáhá utužovat.

Kniha je prostoupená jemným humorem, k čemuž přispívá i Jamesova z části dětská perspektiva: „Pracoval [táta] v City a byl v jednom kuse pryč, dokonce i o víkendech. Teď je naopak pořád doma a neustále jen seká trávu, hraje s přáteli golf a bere mámu na výlety na místa, kam se chce podívat.“ K většině polízanic se v románu přistupuje s nadhledem, ať už jsou to nástrahy běžné mezilidské interakce pro člověka s poškozeným mozkem, nebo třeba krmení klienta pečovatelského domova. Na školním večírku pak James s Dannym všem zdárně nabulíkují, že někdejší premiant Danny má skvěle rozběhlou kariéru hollywoodského producenta.

Škoda jen, že román místy sklouzává k jakési slepičí polévce pro duši. Potenciálně dramatické situace mají útěšné vyústění a jednotlivé postavy jednají, jako by soutěžily o to, kdo od paní učitelky nasbírá nejvíc červených puntíků. Dannymu se například líbí Jamesova sestra Marta, ale když si jí v jednu chvíli všimne na školním večírku, uvědomí si, „že vztah, který se mezi námi rodí, je ještě cennější – má mnohem blíž k přátelství“. James také zjistí, že i přes svůj hendikep může zase on pomoct Dannymu – rozkrývat a léčit rány z minulosti. A tak si všichni pomáhají, osobnostně při tom rostou a vypadá to, že budou šťastní až do smrti.

Gaylův román je nenáročné, ale zábavné čtení o tom, že nejlepší cestou k uzdravení těla i psýché je převzít v tomto procesu pokud možno aktivní úlohu. Knihu lze číst i jako ironickou variaci na Gaylovo dříve oblíbené téma osamostatňování se – aneb jaké to je, když mi v tom, abych se postavil na vlastní nohy, nebrání lenost a neochota se vázat, ale nějaká zničující životní událost.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Markéta Musilová, Kniha Zlín, Zlín, 350 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

60%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse