„Jsem pouze nástroj, na který hraje vesmír.“ Před 160 lety se narodil Gustav Mahler (2)

Skladatel a dirigent Gustav Mahler (7. července 1860 – 18. května 1911) se narodil před 160 lety v obci Kaliště u Humpolce. V první části textu jsme připomněli mahlerovskou literaturu v češtině a podrobněji před dvěma roky vydanou biografii Henry-Louise de La Grange; v pokračování se v ukázkách zaměříme na Mahlerovu korespondenci.

Mahlerovy dopisy
Obsáhlý výbor z Mahlerovy korespondence vyšel v češtině v roce 1962 ve Státním hudebním vydavatelství v Praze v edici Paměti, korespondence, dokumenty, svazek č. 28, pod názvem Gustav Mahler: Dopisy. Dopisy vybral, předmluvu napsal a poznámky a rejstříky vypracoval František Bartoš, přeložili Marie Bartošová a František Bartoš. Publikace většího formátu o 412 stranách je doplněna obrazovou přílohou (celkem třicet fotografií) a osmi ilustracemi v textu a v závěru jako přílohou textem Josef Bohuslav Foerster o Mahlerovi. Vedle editorovy více než dvacetistránkové předmluvy jsou u jednotlivých dopisů poznámky a vysvětlivky, na konci knihy je pak vydavatelská poznámka, přehled Mahlerova díla, jmenný rejstřík a rejstřík Mahlerových skladeb a soupis obrazových příloh. Publikace vyšla v nákladu 1500 výtisků a zájemcům o Mahlerovo dílo, osobnost a život ji lze jen doporučit, dnes je však v antikvariátech těžko dostupná. V následujících ukázkách z Mahlerových dopisů připomeneme umělcovu osobnost a názory tak, jak je sám prezentoval.

V listopadu 1896 píše Mahler Richardu Batkovi, pražskému hudebnímu kritikovi a historikovi, který byl redaktorem časopisu Neue musikalische Rundschau, s nímž chtěl Mahler „navázat spojení“; sám sebe představuje těmito slovy:

„Jsem narozen 1860 v Čechách, prožil jsem největší část svého zralého mládí ve Vídni. Od svého 20. roku náležím svou veřejnou činností divadlu. Rok (85–86) jsem působil také jako kapelník v Praze, jak si snad ještě budete pamatovat. Jako tvůrčí umělec jsem poprvé vystoupil na veřejnost se zpracováním a dokončením Weberových ,Tří Pintů‘; dílem, které svého času bylo provozováno i v Praze za mého řízení. // Komponoval jsem od svého nejútlejšího mládí všechno, co se jen komponovat dá. – Jako svá hlavní díla uvádím tři velké symfonie, z nichž prvé dvě byly už provedeny několikrát, z poslední (III.) jen zlomek – ten právě ,přišel do módy‘ (Květinová věta).“

Takto krásně píše z Hamburku o knihách a čtení Bedřichu Löhrovi koncem roku 1894 nebo v lednu 1895: „Svět se mi líbí čím dál líp! Knihy ,hltám‘ stále víc a víc! Vždyť jsou to jediní přátelé, kteří mě provázejí! A jací přátelé! Bože, kdybych ty neměl! Zapomínám na všechno kolem, když ke mně zazní takový hlas ,našich lidí‘! Dodávají mi stále víc útěchy a důvěry, jsou mi opravdovými bratry, otci, milenkami.“

V únoru 1883 píše Mahler o svém působení v olomoucké opeře opět v dopise Bedřichu Löhrovi, což byl německý archeolog a jeden z nejdůvěrnějších Mahlerových přátel z mládí: „Dosud jsem – zaplať Pánbůh – dirigoval skoro výhradně Meyerbeera a Verdiho. Wagnera a Mozarta jsem vytrvale vymanévrovával z repertoáru; – nesnesl bych totiž, abych zde odtaktovával třeba ,Lohengrina‘ – nebo ,Dona Juana‘. – Zítra je ,Josef v Egyptě‘. Neobyčejně půvabné dílo, jež má něco z mozartovského kouzla. […] V hostinci hladovím, protože tady jedí jen maso. V mém bytě jsou jen dva klavíry, na nichž se koncertuje jen několik hodin denně. Bohužel právě v těch hodinách, kdy jsem doma. Ke čtení nemám vůbec nic.“

Mahler o svých dílech
Takto popisuje Mahler část své Druhé symfonie v dopisu Maxi Marschalkovi z března 1896: „Pojmenoval jsem prvou větu ,Tryzna‘, a chcete-li to vědět, je to hrdina mé D dur symfonie, kterého zde pohřbívám a jehož život zachycuji z vyššího hlediska, v čistém zrcadle. Zároveň je to velká otázka: Proč jsi žil? Proč jsi trpěl? Je to všechno jen velký, strašlivý žert? – Musíme tyto otázky nějak řešit, chceme-li žít dál – ba dokonce, chceme-li dál umírat! Ten, v jehož životě se ozvalo jednou toto volání – ten musí odpovědět; a touto odpovědí je poslední věta. // 2. a 3. větu chápu jako interludium; 2. věta je vzpomínka! Sluneční paprsek, čistý a nezkalený, v životě tohoto hrdiny.“ Ještě podrobněji pak program Druhé symfonie popisuje Mahler v příloze dopisu Almě Schindlerové, své budoucí manželce, v prosinci 1901, který je často citován v literatuře či v textech ke koncertům.

V dopise Maxi Marschalkovi, což byl berlínský skladatel a referent listu Vossische Zeitung, píše Mahler o své Třetí symfonii, která měla původně název a k jejímž jednotlivým šesti větám přiřadil Mahler tituly (dopis ze srpna 1896): „Mé dílo je zcela hotovo. Má následující tituly, z nichž si snad už dovedete sestavit malého průvodce.

SEN LETNÍHO POLEDNE
1. díl
Úvod: Pan se probouzí
Čís. I. Léto nastupuje (Bakchův průvod).
2. díl
Čís. II. Co mi vyprávějí květiny na louce.
Čís. III. Co mi vyprávějí zvířata v lese.
Čís. IV. Co mi vypráví člověk.
Čís. V. Co mi vyprávějí andělé.
Čís. VI. Co mi vypráví láska.
Všechny komentáře k tomu si ušetřím.“

16. října 1904 píše manželce Almě z Kolína nad Rýnem, kde se zkouší premiéra Páté symfonie: „Všechno šlo docela slušně. Scherzo je zatracená věta! Ta si něco užije! Dirigenti ji budou padesát roků dávat příliš rychle a budou z ní dělat něco nesmyslného a obecenstvo – proboha – jak to se má tvářit k tomuto zmatku, z něhož se vždy znovu a znovu rodí svět, jenž se vzápětí zase zřítí, k těmto prazvukům, k tomuto hučícímu, řvoucímu, běsnícímu moři, k těmto tančícím hvězdám, k těmto odeznívajícím, jiskřivým, třpytivým vlnám? Co může stádo beranů říci jiného k ,Chvalozpěvu bratrských sfér‘ než bečet? Ó, jaké blaho, ó, jaké blaho, být krejčím! Ó, kéž bych se byl narodil jako kupecký příručí a byl zaměstnán jako barytonista v opeře! Ó, kéž bych mohl své symfonie poprvé uvádět padesát let po své smrti!“

O Šesté symfonii píše Mahler koncem roku 1904 hudebnímu spisovateli Richardu Spechtovi, že „položí otázky, na jejichž řešení se může odvážit jen generace, která se zmocnila mých prvých pěti symfonií a strávila je.“ Dirigentovi Willemu Mengelbergovi pak o stejné symfonii píše v říjnu 1906: „Má VI. se zdá opět tvrdým oříškem, na který slabé zoubky naší kritiky nestačí. Mezitím se přece jen tu a tam protluče koncertními síněmi. Těším se na provedení v Amsterdamu.“ V srpnu 1906 píše Mengelbergovi o Osmé symfonii tato známá a hrdá slova: „Právě jsem dokončil svoji VIII. – je to největší věc, kterou jsem dosud udělal. A tak zvláštní obsahem i formou, že se o tom ani nedá psát. – Představte si, že se rozezvučí a rozezní vesmír. Nejsou to už lidské hlasy, nýbrž kroužící planety a slunce.“

Mahler jiným skladatelům nebo o nich
Například o ruském skladateli Petru Iljiči Čajkovském píše Mahler v červnu 1901 Maxi Kalbeckovi: „…mám dvojnásobnou radost, že jsem se ještě v poslední chvíli vzdal ,Hoffmannových povídek‘ – jež beztak jsou ponejvíce rýmovanou prózou – ve prospěch ,Pikové dámy‘, kterou pokládám za nejzralejší a umělecky nejzdařilejší hudební dílo Čajkovského.“

Antonínu Dvořákovi píše Mahler v říjnu 1898 a žádá ho o nová díla; v listopadu mu pak děkuje za zaslaného Holoubka a Píseň bohatýrskou: „Velevážený Mistře! Právě jsem obdržel Vaše druhé dílo, ,Píseň bohatýrskou‘, a jsem jí nadšen právě tak jako skladbou prvou.“ V dubnu 1901 se v souvislosti s Dvořákem obrací na ředitelství Národního divadla v Praze a žádá o zapůjčení klavírního výtahu opery Rusalka, v druhém dopise se dotazuje, kdy bude nejbližší provedení Rusalky. Mimochodem, 7. května 1899 psal Mahler Národnímu divadlu také v souvislosti s Bedřichem Smetanou: „Rád bych u Vás viděl ,Libuši‘. Mohl bych být v sobotu, v neděli, pondělí nebo úterý v Praze. Je-li Vám možno operu na některý z těchto dnů zařadit, prosím o laskavou zprávu.“ (Editor pak v poznámce k dopisu píše, že nejbližší repríza Libuše byla 15. května.)

Na podzim 1895 píše své lásce, pěvkyni Anně Mildenburgové: „Jdu právě mimo knihkupectví a vidím ve výkladě Wagnerovy spisy. Musel jsem se skoro smát, jak v pravý čas! Umělkyně musí tato díla mít a musí je vždy znovu a znovu pročítat a vnikat do nich. Uděláte mi tu radost a přijmete ode mne tyto svazky? Jelikož jsem tak šťasten, že Vás v jiném oboru zasvěcuji do ducha Wagnerova, bude mi tato kniha vítaným spojencem – či spíše, učiní mě postradatelným (doufejme však, že nikoliv zcela zbytečným).“

Manželce Almě Mahlerové píše Mahler v dopise z léta 1904 o Johannesu Brahmsovi a svém milovaném Richardu Wagnerovi: „Prošel jsem si teď skoro celého Brahmse. Nu, musím říci, že je to trpaslík, jen co je pravda, trochu úzkoprsý. Propána, když naproti tomu na nás zaduje takový vichr z plic Richarda Wagnera! Jak se musí Brahms ve své chudobě uskrovnit, má-li obstát! Tím mu nechci ubližovat. V čem to nejvíc vázne, nad tím budeš překvapena, až Ti to řeknu – jsou jeho tak zvaná ,provedení‘! Jen zřídkakdy si ví rady co počít se svými často krásnými tématy. To dovedli vůbec jen Beethoven a Wagner.“

V dopise Richardu Straussovi ze začátku listopadu 1905 se Mahler dotýká problému s uvedením Straussovy opery Salome, o niž velmi usiloval pro Vídeň, avšak bránila tomu cenzura (premiéra Salome se konala měsíc na to, 9. prosince 1905 v Drážďanech, jimž byla přislíbena, Mahler chtěl operu uvést co nejdříve po premiéře):

„Milý příteli!
Můj bulletin zní dnes opět trochu šedivěji. Ti prokletí novinářští škrabalové (bůhví, odkud se to dozvěděli – já nikomu neřekl ani slovo) tu historii zase dokonale zkazili. Cenzor, který mi už provedení přislíbil – žádal jen některé textové změny, jež mi chtěl do týdne dát –, musel být mezitím zase z některé strany zpracován; právě mi totiž vrátil text s dlouhou omáčkou (přivezu Vám dopis do Berlína, kde budu 7. a 8.), mluví zase o ,předvádění událostí, jež náležejí do oblasti sexuální patologie a nejsou vhodné pro naši Dvorní scénu‘!! – Tedy zase ten zatracený únik do povšechnosti, proti němuž není zbraní! Prosím Vás, milý Straussi, ponechte všechno, co Vám říkám, mezi námi, nebo všechno pokazíme. V úterý tam jdu zase osobně a pustím se s nimi do křížku. Nepovolím a beru Vaši ,Salome‘ za svou vlastní, osobní záležitost.“

Dodejme, že Salome nebyla ve Dvorní opeře ve Vídni Mahlerem provedena, cenzura ji nepovolila; Vídeň viděla Salome až v roce 1907 při zájezdu vratislavské opery, v roce 1910 ji uvedla vídeňská Lidová opera a Dvorní opera až v roce 1918, v posledních dnech rakousko-uherské monarchie… 14. ledna 1907 píše Mahler manželce z Berlína: „Včera tedy na ,Salome‘! Můj dojem se ještě jen zesílil a já jsem pevně přesvědčen, že je to jedno z největších mistrovských děl naší doby.“

Mahler Almě
Svoji budoucí manželku, o devatenáct let mladší Almu Schindlerovou (1879–1964), poznal Mahler 7. listopadu 1901, kdy byl již čtyři roky ředitelem vídeňské Dvorní opery a proslulým dirigentem. Alma byla dcerou krajináře Emila Jakoba Schindlera a nevlastní dcerou malíře Karla Molla. Byla hudebně nadaná a hudbu studovala mimo jiné u Alexandera Zemlinského, s nímž měla milenecký poměr právě v době, kdy se seznámila s Mahlerem. Napsala řadu písní, z nichž dva sešity byly později vydány tiskem. Dnes je jich známo celkem sedmnáct. Gustav a Alma se již 8. prosince tajně zasnoubili, veřejnosti to bylo oznámeno 23. prosince. Svatba se konala 9. března 1902. Alma měla s Mahlerem dvě dcery, María (1902–1907) zemřela v dětském věku, druhá Anna (1904–1988) se naopak dožila vysokého stáří. Po Mahlerově smrti v roce 1911 se Alma ještě dvakrát provdala. Jejím druhým manželem byl německý architekt Walter Gropius, vzali se v roce 1915 a rozvedli v roce 1920; měli spolu dceru Manon (1916–1935), která zemřela v pouhých 18 letech (právě na její památku, „na památku anděla“, složil Alban Berg v roce 1935 svůj slavný houslový koncert), a syna Martina Johannese (1918–1919), který zemřel v dětském věku. Třetím Alminým manželem byl o jedenáct let mladší rakouský spisovatel Franz Werfel, rodák z Prahy; vzali se v roce 1929 a manželství trvalo až do Werfelovy smrti v roce 1945. Za druhé světové války spolu manželé Werfelovi dobrodružně uprchli přes Francii a Španělsko do USA, kde se Alma stala v roce 1946 americkou občankou a dožila svá poslední léta v New Yorku jako vdova po třech slavných mužích a jako bývalá milenka a múza řady dalších, mimo jiné třeba i malíře Oskara Kokoschky. Alma napsala vzpomínky na Mahlera a paměti Můj život; obě knihy vyšly i v češtině.

Mahler psal Almě četné dopisy hned po jejich seznámení a pak i později, když byl na cestách. 15. prosince 1901 ve Vídni: „Má vřele milovaná dívko! Jak toužebně jsem očekával Tvůj dopis! […] Už jsem ani nesnil, že mě potká jednou v životě takové štěstí být milován tak, jak miluji. Kdykoliv zkřížila mou životní cestu žena, musel jsem utrpením vždy znovu a znovu dojít k poznání, jak se sny o štěstí a nedostatečná skutečnost rozcházejí. Obviňoval jsem již sám sebe a ve svém nitru jsem docela rezignoval.“ 19. prosince 1901 z Drážďan: „Má vřele milovaná! Tak! Poslední zastávka! (Tentokrát to byly zastávky utrpení.) Jsem Ti tělesně opět blíže. Nezadržitelně mě to táhne k Tobě! Až Tě v sobotu sevřu do náručí, budu vědět, že je to nejšťastnější chvíle mého života!“

6. června 1904 z Vídně: „Má nejdražší! Tvé řádky byly pro mne opravdovým osvěžením. Jak pozoruji, jsi teď na správné cestě. Jsme-li delší čas sami, dospějeme k jednotě mezi sebou a přírodou, která je rozhodně vhodnějším prostředím než obvyklá společnost. Pak se stáváme kladnými (zatímco jinak trčíme v negaci) a nakonec tvořivými lidmi. To je obvyklá cesta: společnost nás odvádí od sebe, samota nás přivádí k sobě samým a od nás k Bohu je jen krok, jsi naplněna touto náladou a já mám z toho ohromnou radost; nikdy jsem totiž nepochyboval, že je to v Tobě.“

Květen 1910 z Vídně: „Život a lásku lze chápat jako květ stromu, bezděčně rostoucího do výše nebo někdy do šířky; i když už květy či plody na zimu opadají, počkejme klidně do jara, kdy znovu vyrazí.“ Září 1910 z Mnichova, zkoušky na premiéru Osmé symfonie: „Odpolední zkouška je skončena – závěrečná scéna – každá nota určena Tobě! Rozrušilo mě to strašně, jako bych opět seděl u Tvého lože, jak tehdy v oněch kouzelných dnech, a vyprávěl Ti o všem! – Ach, jak je nádherné milovat! A teď teprve vím, co to je! – Bolest ztratila svou moc a smrt svůj osten. Jak pravdivě říká Tristan: ,Jsem nesmrtelný, vždyť jak by mohla Tristanova láska zemřít?!‘ Nyní budu mít opět klidný večer – už je mi téměř úplně dobře. S chutí jsem se najedl a teď chci být úplně svěží, až přijede můj poklad. Stále myslím na tu chvíli – ,Je to pravda? Mám Tě opět? Mohu to pochopit? Konečně! Konečně!‘ Kdybych jen věděl, že přijedeš!“