Článek
První, co čtenáře překvapí, je polemika s výrokem německého publicisty Dederichse, který tvrdí, že organizátoři akce si mohli vybrat lepší vojáky, než byli Gabčík a Kubiš. Jenšík se ptá, jestli mohli udělat víc pro výběr vhodnějších aktérů. Když se nad tím zamyslíme, i dnes při využití hypermoderních technologií, by bylo logisticky velmi obtížné odstranit třetího muže ve státě. Jediné, co lze dvojici vyčítat, je fakt, že kvůli svým milostným pletkám v protektorátu ohrožovala příliš mnoho lidí. Jejich kolega Valčík to prý označoval jako lehkomyslnost a informoval velitele Bartoše.
K nejzajímavějším pasážím knihy patří okolnosti doprovázející depeši o odvolání akce, fakta o provedení atentátu a detaily kolem posledního boje parašutistů v kryptě i na ochozu kostela. Autor uvádí, že z protektorátu odešla zpráva se žádostí o zrušení likvidace protektora 12. května, a zároveň píše, že úkol nebyl odvolán. Někteří autoři totiž tvrdí, že tomu tak bylo a oba parašutisté jednali na vlastní pěst.
Nejasné jsou i okolnosti samotného útoku na Heydrichovo auto v zatáčce. Autor si všímá informace o Gabčíkovu zaseklém automatu. Podtrhuje, že jinak pečlivá německá zpráva o zaseklé zbrani nic neuvádí. Proč?
Připomíná také tradovanou legendu o tom, že výsadkář nechtěl střílet, aby neohrozil lidi jdoucí od tramvaje, nebo rovnou shazuje absurdní tvrzení, že ho přemluvila věřící snoubenka, že nemá právo zabíjet. Důvod mohl být prozaičtější. Gabčík odhodil zaseklý automat na zem, po nárazu zaskočil náboj do komory a vyšetřovatelé poté našli funkční zbraň.
A co když to bylo ještě jinak? Jsme zvyklí, že Gabčík byl jednička a měl střílet, zatímco Kubiš představoval dvojku, tedy zálohu. Byla domluva vskutku taková? Zkušení vojáci museli vědět, že zasáhnout jedoucí cíl v běhu skrz zvednuté přední sklo (dráhy střel se při průstřelu odklánějí) je velmi nejisté. A oni museli mít stoprocentní jistotu.
Co když měl Gabčík přeběhnutím jen zpomalit auto a odpoutat pozornost, aby mohl Kubiš hodit bombu? Jistě, je to jen spekulace, ale má stejné právo na existenci jako všechny ostatní.
Poslední záhadou je, jak se do podzemí kostela v obklíčené Praze dostalo sedm mužů z pěti různých výsadků. Jenšík to vysvětluje tím, že pod svícnem bývá tma, a zároveň uvádí, že logičtější by bylo z města zmizet, než ho vojáci uzavřou.
V podtitulu knihy je otázka: Známe celou pravdu? Neznáme a znát nikdy nebudeme. Přesto bychom měli být na akci Anthropoid hrdí, protože nikomu jinému se za války nic podobného nepodařilo.
Může se vám hodit na Zboží.cz: