Laneganův příběh i jeho vzpomínky jsou především o drogách
Na jaře letošního roku vydal americký zpěvák Mark Lanegan souběžně dvě novinky. Tou první je jeho dvanácté sólové album Straight Songs of Sorrow, které podobně jako loňské Somebody’s Knocking vyrůstá ze zalíbení ve spojení elektronické a rockové hudby v tradici nové vlny poloviny osmdesátých let. Tou druhou jsou hudebníkovy dlouho očekávané knižní paměti Sing Backwards and Weep.
Knihu Sing Backwards and Weep lze chápat dvěma diametrálně odlišnými způsoby. A to buď jako „další z mnoha“ v obrysech navzájem si velmi podobných autobiografií, nebo jako cenný střípek zapadající do neúplné mozaiky kulturních dějin nového kontinentu na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Střípek v tomto případě cennější, protože je stejně syrový a autentický jako ničím nepřikrášlená zpěvákova hudba. Odvaha a otevřenost, s nimiž Lanegan čtenáři veškeré prohřešky mládí předkládá, jsou v tomto specifickém literárním žánru, často poznamenaném
