↗

Akce, jako byla debata Deníku Referendum Proč jsme odsunuli Němce pořádáná 1. června 2015 v Brně, v jejímž panelu usedly Radka Denemarková, Blanka Mouralová, Kateřina Valachová, Alena Wagnerová a Eliška Wagnerová, jsou v českých zemích bohužel posud absolutní výjimkou. Foto DR

Upozornění, že česká média dávají prostor téměř výhradně expertům-mužům, je už obehraná písnička. To samé platí o účasti odborníků v expertních panelech a nejrůznějších debatách. Pro akce, na kterých se v rolích expertů ocitají pouze muži, se v češtině vžil pojem „manel“, tedy spojení slov „male“ a „panel“.

Manely, neboli také „sausage parties“, jak bývají někdy posměšně označovány, jsou v českém prostředí více pravidlem než výjimkou. Mezi řečníky v panelech a hosty veřejnoprávních i komerčních médií se málokdy vtěsná nějaká expertka-žena.

Ale proč to tak je? Když se organizátorů diskuzí či mediálních produkčních zeptáte, proč do programu nezařadili žádné ženy, obvykle odpoví, že odbornice na danou problematiku buď vůbec neexistují, nebo pozvání k účasti odmítly. Vzápětí nabízejí odůvodnění, která je mají zprostit viny; ženy se ve veřejném prostoru vyskytují málo, protože se starají o domácnost a děti, nebo odmítají účast proto, že si nevěří a nechtějí veřejně vystupovat.

Přestože tyto argumenty zní logicky a trocha pravdy v nich skutečně je, existuje řada důkazů, které jasně dokládají, že expertky-ženy se veřejně angažovat chtějí a že mnohé z nich s veřejným vystupováním problém nemají. Vědecké i komerční konference jsou plné odborných příspěvků, jejichž autorkami jsou ženy, pro které není problém veřejně mluvit o své práci.

Odbornice najdeme také v několika databázích expertek, které jsou dostupné na internetu. Lidem, kteří tvrdí, že „ženy nejsou“, lze také doporučit webové stránky akademických institucí, které obsahují údaje o stovkách či možná tisících českých expertek od přírodovědkyň, přes architektky až po filozofky.

To samé platí o webových stránkách občanských organizací a soukromých firem. Stačí jen zvednout telefon a uvedeným ženám zavolat.

Média chtějí muže

Sehnat expertku — ženu není zas takový problém, což vědí novinářky a novináři z menších médií a organizátoři akcí zaměřených na méně početné a náročnější publikum. Tito menší hráči se s údajnou nemožností sehnat expertku zjevně potýkají výrazně méně než mediální lídři a pořadatelé prestižnějších akcí.

V čem tedy opravdu tkví problém? Proč velká a mocná média a pořadatelé vysoce sledovaných veřejných debat nezvou ženy? Odpověď je překvapivě jednoduchá: nezvou ženy, protože chtějí muže.

Pro všechna média a veřejně působící organizace je nanejvýš důležitá sledovanost a „cvrkot“, který jejich pořady a veřejné akce podněcují. Chtějí, aby je lidé sledovali a aby se o nich mluvilo, a mají to na paměti, když vybírají hosty a debatéry.

Ideální host proto musí splňovat jedno nebo více kritérií, která jsou vysoce důležitá z hlediska sledovanosti. Ke smůle expertek tato kritéria ve většině případů splňují muži.

Prvním podmínkou pro výběr hosta je jeho veřejná známost. Média v programech a debatách preferují osobnosti a experty, kteří jsou v médiích již zavedení. Je to svým způsobem začarovaný kruh; do médií se dostávají především ti, kteří tam už byli.

Jenže pokud jde o expertní debatu či nějaký společenský problém, jsou mediálně známými experty téměř výhradně muži. Protlačit se do společnosti „mluvících hlav“, tedy zavedených mediálně známých expertů, je pro expertky mimo několik „ženských“ oborů, jako je například gender, v podstatě nemožné.

Další podmínkou mediální atraktivity je potenciál k získání respektu u laické veřejnosti. Ten úzce souvisí s exponováním dotyčného experta v médiích, ale také s předsudkem, že moudrými autoritami, jejichž názory si zaslouží náš zájem, jsou hlavně muži.

Do debaty o odborných tématech se podle řady lidí lépe hodí prošedivělý profesor či mediálně známý intelektuál, než neznámá expertka, kterou diváci s implicitními sexistickými předsudky, kterých je zřejmě většina, neberou moc vážně. A to především v případě, pokud je spíše mladší.

Ač se to mnohdy nemusí zdát, média a organizátoři veřejných akcí vyhledávají i experty, kteří mají respekt odborné veřejnosti. Novináři ale zákulisí oborových komunit zpravidla neznají, a tak buď pozvou odborníka, který se sice velkému respektu kolegů netěší, ale je mediální známý, nebo se zaměří na jedince s vysokými akademickými tituly. Ale ani mezi nimi mnoho žen nenajdeme.

Na nejvyšší příčky akademické hierarchie vystoupá jen málokterá žena, i proto, že v akademické sféře, stejně jako v kterékoliv jiné, je důvěra v ženské schopnosti nižší než v ty mužské. Počty profesorek jsou v České republice dlouhodobě nízké a podle statistiky z roku 2018 je mezi profesory jen patnáct procent žen.

Shrneme-li si to, dá se říct, že to, co média a organizátoři debat od svých hostů vyžadují, je větší či menší „celebritní“ potenciál, tedy divácká atraktivita, která k jejich programu přitáhne pozornost cílového publika. A tak nechtějí sahat po ženách, které nejsou veřejně známé nebo nejsou velmi vysoce postavené ve svém oboru. Expertka bez celebritního potenciálu představuje pro pořad nebo akci risk, že nebude dosaženo požadované sledovanosti.

Chtěli jste ženu, tak tady ji máte

Jenže média a organizátoři akcí už zaznamenali, že se manely části veřejnosti nelíbí a že už to nejsou jen ty bájné ošklivé a zlé feministky s chlupatým podpažím, které proti exkluzi expertek protestují. Pociťují tlak na to, aby do programů s experty zařazovali ženy, ale zároveň nechtějí ustupovat ze svého požadavku na atraktivitu.

A tak, aby „měli ženu“ a zároveň neslevili ze svých nároků, občas angažují herečky, zpěvačky nebo celebrity, které sice o daném tématu nemají žádné odborné znalosti, ale jsou veřejnosti dostatečně známy. Žena jako žena, a tak lze sem tam narazit na bizarní panel ve složení ekonom, politik a herečka či debatní kroužek sestávající z ekologa, novináře a zpěvačky.

Známé „ne-expertky“, často vybrané tak, aby byly hlavně pohledné a mladé, za lehkých blahosklonných úsměvů spolusedících moudrých mužů většinou vyprávějí něco ze svých životních zkušeností, které prokládají obdivnými poklonami přítomným intelektuálům a obligátním upozorněním, že nejsou tak chytré a vzdělané jako oni. Média a organizátoři akcí tak před publikem inscenují scénky zhmotňující stereotyp o moudrých mužích, kteří mají vzdělání a správný úsudek, a ženách, které se účastní spíš proto, aby bylo na co koukat.

S masovým rozšířením sociálních médií dostala tradiční média další možnost, jak ukázat ženu a zároveň ignorovat řadu expertek, které k danému tématu mají co říct. Byl to hlavně Facebook, resp. jeho uživatelé, kteří stvořili mediální typ „expertka-extremistka“, ale také nová populistická či nacionalistická hnutí. Tyto ženy s vyčnívajícím a takzvaně nekorektním názorem jsou zvány, aby se „odvážně a napřímo“ vyjadřovaly k různým odborným tématům, kterými jsou nejčastěji gender, zdraví či ohrožení „tradiční“ společnosti.

Jejich poznávacím znamením je často chybějící vzdělání a odbornost, případně oborové outsiderství. Média takovýmto expertkám-extremistkám dávají prostor, neboť již disponují nějakou popularitou, a tudíž i publikem. Navíc svoji vyhraněností a laxním přístupem k faktům zpravidla rozdělují publikum na radikální příznivce a odpůrce, což jim dává potenciál rozpoutávat vášnivé debaty a přitáhnout zájem i těch, kteří je dosud neznali.

Zdá se, že pro skutečné expertky, které mají potřebné vzdělání, zkušenosti v oboru i uznání odborné komunity, v médiích a debatních panelech není místo. A tak nezbývá než apelovat na experty-muže, kteří jsou nakloněni myšlence genderové rovnosti, aby nepřijímali pozvánky do panelů a diskusních pořadů, ve kterých nejsou ženy zastoupeny. V ideálním případě by měli dát organizátorům tip na kolegyni expertku, která by se debaty mohla zúčastnit, čímž mohou výrazně zvýšit šanci, že se v debatě objeví expertka.