Nevím, jak ho zabít...

...krev. Barbara si na ten starožitný nábytek velmi potrpí a ten peršan dostala jako svatební dar, to by rozhodně nešlo. Snad ložnice. To zní logicky. Skleničky martini do postele, nádoba s ledem je hned při ruce...stačí se natáhnout. To nebude Jackovi nápadné...

Dobrá, ale musí to vypadat, že to udělal Osvald. Stejně je to milenec na nic a zrádce navíc, takže vina musí padnout na něj...Ještě jak to narafičit, aby to vypadalo, že pachatel přišel zvenčí? Budu muset vymyslet nějakou ústupovou cestu a připravit pár falešných stop. Ale ne moc okatých, to by bylo podezřelé...

...takže otázka zní: "Kudyma se domnělý pachatel dostal dovnitř a ven?"

...komoru nemůžu použít, to už je moc otřepaný…, to okýnko v koupelně je taky k ničemu, tudy by se protáhla leda tak kočka…, takže zbývá už jen francouzské okno do zahrady…, jenže to jsem zavrhla hned na začátku... Tak a jsem v pěkný bryndě, mumlala si pro sebe Agatha a zuřivě gumovala několik šipek, které namalovala do svého plánku předsíně a salónu. Její poznámkový blok se hemžil různými nápady a tisíci škrtanci.

"Mamííí, kdy mi dopleteš tu béžovou šálu?" dožadovala se dvanáctiletá Rosalind.

...Pletací jehlice... poznamenala si Agatha. Ty by se daly také k lecčemus využít. A co příze? Béžová je moc nenápadná - řekněme žlutá nebo červená?

"Co jsi říkala, miláčku?" zeptala se roztržitě dcerky.

"A taky jsi mi slibovala, že si zahrajeme badminton", pokračovala ve výčtu nedostatků své matky Rosalind.

"Ano, máš pravdu, zlato. Řekni si Maxovi, já ještě musím promyslet jednu vraždu...", odpověděla Agatha zabraná do svých poznámek.

"Ty pořád jenom vraždíš, mami, a na mne nemáš čas!" vmetla jí do tváře nemilosrdnou výčitku.

"Dobrá, miláčku, dej mi deset minut. Ještě si musím něco ověřit s tím sekáčkem na led...  Maxi? Lásko, mohl bys mi prosím na chvíli pomoct? Já vím, že musíš oprašovat tu starou vykopávku, ale to bude jen chvilička..."

Max se stal Agathiným manželem teprve před rokem. Miloval ji z celého srdce, ale musel se vyzbrojit božskou trpělivostí a tolerancí. Agatha byla někdy, s prominutím, na zabití. No řekněte, která normální ženská by po něm chtěla, aby jí jednou týdně vymýšlel hned několik způsobů, jak ji zavraždit? A myslíte, že ji hned tak něco uspokojilo? Co se týče způsobu vraždy, byla pěkně náročná.

Tak copak to bude dneska? Pomyslel si s obavami. Říkala něco o sekáčku na led. Jen doufá, že se zase nebude muset protahovat tím okénkem v komoře, to by musel zauvažovat o pěkně dlouhé archeologické výpravě!

"Maxi, lásko, zkus mi prosím JAKO zaseknout ten sekáček tady ze zadu za krk... Ale ne takhle! Držíš to jak vařečku při míchání pudinku! Já ti to ukážu... Aha, moment, z tohoto úhlu to asi nepůjde. Barbara je levák, takže takhle by to neudělala ... a taky se bude snažit, aby to nebylo hned jasné, že to udělal levák...hmm, hmm..."

"Beruško moje milovaná, opravdu musím mít ten krk takhle nepřirozeně zkroucený? Takhle by vraždila manžela jenom sadistka! Víš, jak je to nepohodlný?" ozval se trpící Max.

"Nepohodlný, nepohodlný... a to jako má mít Jack smrt se vším komfortem? Za to co Barbaře prováděl celých patnáct let? To by mi čtenář neuvěřil..."

"Mamíí, už je deset minut! Badminton! Nezapomněla jsi, doufám."

"Jistěže ne, zlato. Maxi, s tím sekáčkem to budeme muset ještě vyzkoušet večer..."

"Večer? Myslel jsem, že když jsi dala služebné volno, že si uděláme příjemnou zábavu jen sami pro sebe..."

"Ale to všechno stihneme, miláčku. Nejdříve sekáček a pak zábava...", mrkla Agatha spiklenecky na svého manžela.

------------

Max přinesl ty parádní skleničky ze skleněné vitríny, namíchal extra suché martini, nasekal velký kus ledu na tříšť, ale pro jistotu schoval sekáček na led. Co kdyby měla Agatha zase ty své nápady... Jsou svoji už skoro rok a toho dobrodružství co spolu zažili! Dnes by si mohla na sebe vzít tu průhlednou košilku z mušelínu, co jí přivezl z Káhiry..., zasnil se Max. Byl takový vlahý letní večer...

Agatha vešla do ložnice, ve tváři měla ustaraný, skoro nešťastný výraz.

"Co se stalo, drahá?" zeptal se překvapeně Max.

"Ale to nic, miláčku, tím se netrap..." mávla beznadějně rukou Agatha. "Mám jen takový malý problém:  nevím, jak ho zabít..."

Tento příběh je opět naprostá fikce. Takhle nějak si představuji "rodinnou idylku" ze života slavné spisovatelky Agathy Christie a jejího druhého manžela, významného vědce a archeologa Maxe Mallowana, jejichž manželství vydrželo dlouhých čtyřicet šest let.

Myslím, že se spolu nikdy nenudili. :))