RECENZE: Třaskavý dokument o Žbirkovi natočit nelze. Snímek Meky je především poutavým příběhem o lásce k hudbě

V úvodu snímku nakrmí Miro Žbirka psy, načež z regálu posvátně vytáhne vinyl The Kinks a nadšeně se rozpovídá o jejich hudbě. Tento sled událostí nenápadně naznačuje směr, jakým se bude celovečerní dokument Meky dalších osmdesát minut ubírat. 

Miro Žbirka interview: Při nahrávání s muzikanty od Paula McCartneyho mi tělem procházela elektřina

Šimon Šafránek natočil plastický portrét hudebního nadšence, který svou vášeň proměnil v úspěšnou kariéru. Stejně tak nechá diváky nahlédnout do Žbirkova osobního života, který vždy hudební kariéře vždy tak trochu ustupoval. Zpěvák například vzpomíná, že kvůli turné viděl svou narozenou dceru až po sedmi měsících.

Plastická koláž

Šafránek absolvoval hloubkový ponor do zdánlivě nekonečných hodin archivního materiálu a na hladinu vynesl záběry, které i dlouholetým fanouškům, respektive fanynkám, mohou Žbirku ukázat v překvapivých polohách.

Ať už jako lehce žoviálního baviče, který v zákulisí vtipně imituje Karla Gotta, nesmělou hvězdu před televizními kamerami, nebo vyzrálého umělce, jenž před studii Abbey Road s pokorou žasne, co všechno mu osud přihrál do cesty.

Obdivuhodný je také zpěvákův hudební záběr - od ryze popového Modusu, přes hledačský Limit, až po sebevědomou kariéru sólového umělce. Všechny polohy přitom Žbirka zvládal s lehkostí a přirozeností. Jak ostatně ve snímku poznamená spisovatel Martin Peteraj: „Nebyly v tom žádné manažerské prášky“.

Světové Slovensko

Lehce obskurně může vyznít například záznam, na němž Žbirka s kapelou Limit hraje téměř doslovnou cover verzi I Fought the Law od The Clash, samozřejmě ve slovenštině. Raritní záběry ale dokazují, že Žbirka se celý život v zahraniční nejen inspiroval, světový zvuk také jako jeden z mála umělců dokázal přenést do středního proudu Československé socialistické republiky.

Právě období kapely Limit, jíž v roce 1981 založil spolu s Lacem Lučeničem, patří mezi nejzajímavější. Po nástupu německých revolucionářů Kraftwerk propadli slovenští „popaři“ kouzlu chladných syntezátorů a zažali ohledávat temnější polohy hudby.

Z této doby pochází například tísnivý singl Do člna, který hraje téměř postpunkovou estetikou a pochází z alba Nemoderný chalan. Tím Žbirka v roce 1984 dal vědět, že se nenechá ukolébat popularitou a hodlá zůstat svobodným umělcem, pro kterého je na prvním místě svobodná autorská tvorba.

Kouzlo zmiňovaného singlu mimochodem objevila už kapela Midi Lidi, když ho v roce 2009 nahrála na album Hastrmans, Tatrmans & Bubáks.

Právě tato dnes již polozapomenutá poloha Žbirkovy tvorby se stala impulzem ke vzniku samotného dokumentu. Když Šimon Šafránek před třemi lety pracoval na dokumentu King Skate, hledal hudební podkres pro záběry z 80. let. Tuzemská tvorba mu přišla příliš amatérská nebo rozjuchaná, pak ale objevil chladné písně kapely Limit. Když Žbirku žádal o licenci, došlo k setkání, jež vyústilo v aktuální životopisný dokument.

Dokud kamera nezmizí

Miro Žbirka není ideálním kandidátem na hlavní postavu celovečerního film. Jeho kariéra se obešla bez skandálů, okázalých dramat i zásadních zvratů. Bratislavský rodák v působil i v záři reflektorů vždy spíše civilně a snad i zakřiknutě. Přesto se Šafránkovi podařilo citlivě vykreslit životní kapitoly, o nichž se Žbirkovi nemluví lehce.

Příběh československého hitu: Miro Žbirka - Biely kvet

Zpěvák těžko hledá slova, když na řeč přijde smrt jeho bratra Jasona, který pro něj objevil podmanivé kouzlo muziky. Odmlčí se také při vzpomínkách na konec Modusu, respektive autonehodu z roku 1980, po níž se Marika Gombitová stáhla z veřejného života odkázána na invalidní vozík. 

Dokument Meky líčí Žbirkovu kariéru v kontextu doby, především pomocí záběrů, které ilustrující absurditu života v komunistické diktatuře. Šafránkovi se tak povedlo ve vedlejší lince také vylíčit příběh československé populární hudby.

Snímek funguje jako organická koláž, v níž i současné záběry dostávají filtr patiny. Vyzdvihuje také význam mezinárodního festivalu Bratislavská lyra, díky němuž byli slovenští muzikanti v kontaktu se zahraniční a tento náskok si před českou scénou částečně drží dodnes.

Žbirka je na přítomnost kamer zvyklý a Šafránek rozhodl, že bude točit tak dlouho, dokud muzikant nepřestane přítomnost štábu vnímat. A právě takové momenty jsou nejzábavnější. Žbirka se nejvíc rozpovídá během dlouhých jízd v autě, jindy se popichuje se svou manželkou Kateřinou. Často se přitom pochybovačně ptá, jestli neplácá nesmysly. "Já vlastně vůbec nevím, jestli jsem inteligentní," ptá se trochu v rozpacích.

To o něm ale ve výsledku řekne mnohem více, než kdyby se snažil diváky oslnit frázemi a naučenými moudry. Žbirka ve snímku často opakuje, že mu největší radost dělá skládání nových písní, a není důvod mu nevěřit.

Turbulentní doba 

Žbirkův vkus se formoval v době, kdy živočišnost „rokenrolu“ narážela na absurdní politické doktríny. Zpěvák se nikdy netajil tím, že nasával hudbu především ze západu. Ostatně, je synem Angličanky, který se stal úspěšným umělcem s možností jezdit za hranice.

Vyrůstal na Kinks, The Rolling Stones a samozřejmě i Beatles, tedy na kapelách, které dnes platí za nedotknutelné legendy. Žbirka je ale pamatuje coby mladé umělce, kteří nastavují směr populární hudby. Člověk přitom tehdy lehce mohl nabýt dojmu, že věčný, nebo chcete-li nadčasový, může být snad jen Lenin.

Snímek ale trochu zbytečně opomíjí, že Meky pokračuje v hledání nové hudby dodnes a je jedním z mála muzikantů starší generace, které muzika ani v náznaku nepřestala bavit.

Na stanici Český rozhlas Dvojka moderuje vlastní pořad Mám rád, v němž vedle letitých klasiků s radostí pustí track od Post Malona. Stejně tak dokáže poučeně a se zaujetím diskutovat o Billie Eilish. V záplavě dobových záběrů Žbirka místy působí jako relikt minulosti, což je škoda.

Má za sebou mnoho úspěšných alb, knihu Zblízka, jež o něm napsal Honza Vedral, který se podílel také na scénáři, nahrávání ve slavných studiích Abbey Road s bývalou kapelou Paula McCartneyho, triumfální koncert v O2 areně a nyní i celovečerní film. Podle elánu, který z něj na plátně sálá je ale zřejmé, že tahle cesta ještě zdaleka nekončí.

Text: Ondřej Horák, foto: Archiv Mira Žbirky, Tomáš Martinek
Témata: Miro Žbirka, Meky, Modus, Limit, Marika Gombitová, dokumentární film, KVIFF