Za Roosevelta byly US vládní úřady přeplněné Stalinovými agenty

Bojoval proti admirálu Kolčakovi /1874-2/1920/ na Sibiři a ve Vnějším Mongolsku proti válečnému lordu baronovi Ungern von Sternberg baltskoněmeckého původu /1885-9/1921 popraven bolševiky/. Po bolševickém puči „ Šílený baron“ vytvořil Asijskou jízdní divizi, byla součástí vojsk atamana Semjonova, z Rusů, Poláků, Tatarů, Burjatů, Mongolů, Číňanů, Japonců. Ataman Semjonov z něho udělal gubernátora Zabajkalska, kde Sternberg rozpoutal protibolševický teror.

Jako všichni účastníci občanské války i jeho divize si zásoby opatřovala rabováním a přepadáváním vlaků na Transsibiřské magistrále. Vlaky zásobovaly Kolčakovo vojsko na Sibiři a převážely majetky Rusů utíkajících z Ruska.

Semjonov a von Sternberg nebyli součástí bělogvardějské armády vedené admirálem Kolčakem, byli financováni Japonskem, které chtělo ovládnout východní Sibiř, pro bělogvardějské generály byli vlastizrádci.

Baron obdivoval asijský způsob života, prosazoval znovuvytvoření Mongolské říše ( samostatnost Vnějšího Mongolska byla v roce 1911 uznána jen Tibetem ). V 7/1919 se baron oženil s mandžuskou princeznou , která přijala jméno Elena Pavlovna Ungern-Sternberg, komunikovali spolu v angličtině.

V 1/1920 se bělogvardějská armáda začala hroutit – bolševickými úskoky byla poražena na Ukrajině, Kolčakova vláda na Sibiři zkolabovala a Kolčak byl popraven. Japonci se začali stahovat ze Zabajkalska a ataman Semjonov se chystal utéci do Mandžuska.

Baron přesto provedl svůj monarchistický plán a v 10/1920 se svojí Asijskou jízdní divizí  (800 mužů) vpadl do Vnějšího Mongolska, obsazeného čínskými republikánskými vojsky. S podporou místních Mongolů osvobodil vládce Mongolska z čínského zajetí a vyhnal čínská vojska z Chüré /Ulánbátaru.

Mongolsko bylo vyhlášeno královstvím pod teokratickou vládou Bogdgegéna, jenž vládl pouze formálně, faktickým vládcem byl baron Ungern, jenž přijal buddhismus a vydával vlastní měnu – mongolský dolar.

V Chüré baron rozpoutal pogromy proti Číňanům, Židům, bolševikům a všem, kteří je podporovali. Zajaté bolševiky nechal zaživa stáhnout z kůže a jejich kůží si potáhl sedlo, před bojem namáčel prapory v krvi popravených vězňů ( Semjonov zase bolševiky upaloval v kotli parního stroje ).

Bolševici si však chtěli z Vnějšího Mongolska vytvořit komunistickou kolonii, proto v 6/1921 zahájili útok, v 7/1921 Chüré padlo. Ungern se stáhl na Sibiř, opět se spojil se Semjonovem a zbývajícími Japonci, čímž svoji divizi rozšířil na 3.000 mužů. Dobyl zpět několik měst, ale armáda se mu dezercí rozpadla .

Baron byl bolševiky zajat v 8/1921 v Irkutsku, propagandistický proces s ním se však v 9/1921 konal v tehdejším největším městě Sibiře – v Novonikolajevsku ( dnešní Novosibirsk). Baron von Sternberg byl obžalován z jednání v zájmu Japonska, ozbrojeného boje proti bolševikům, teroru a zvěrstev. Kromě jednání v zájmu Japonska se přiznal ke všem bodům obžaloby, týž den byl zastřelen.

Manfred Stern po občanské válce a studiu na Frunzeho vojenské akademii (Frunzeho otrávil Stalin) nastoupil ke Krivickému (GRU), působil jako vojenský instruktor ve vojenských výcvikových táborech Kominterny.

1929 se Stern stal rezidentem GRU v US pod jménem Mark Zilbert a kradl US vojenská tajemství, mj. ukradl plány na nový tank. Ústředí měl ve newyorském fotografickém studiu Pauly Levine ( později přešla ke stalinistické špionážní síti v Paříži).  GRU agent Leon Minster ukradené dokumenty mikrofilmoval, a němečtí námořníci pracovali pro GRU jako kurýři mikrofilmů do Evropy  ( viz Whittaker Chambers a jeho paměti „ Svědek “ + Allen Weinstein : The Haunted Wood, Soviet Espionage in America ).

1931 newyorskou rezidenturu GRU převzal Alexandr Ulanovský, zatímco Manfred Stern se stal vojenským poradcem Čínské Rudé armády do doby, než tato byla obklíčena Národní revoluční armádou Čankajška, a byla nucena se vydat na Velký pochod.

Sternovy aktivity v Číně jsou záhadou, ve zprávě pro Kominternu napsal, že se pokusil o zprostředkování spojenectví mezi armádou čínských bolševiků a Čankajškovou armádou čínských nacionalistů ...

1935 se Stern vrátil krátce do Moskvy, kde pracoval pro Výkonný výbor Kominterny.

Mezinárodní „slávu“ Manfred Stern získal pod jménem gen. Kléber ( Napoleonův generál), pod kterým šéfoval Mezinárodním protifrankistickým brigádám za španělské občanské války 36-39, kam dorazil v 9/1936 pod krytím kanadského obchodníka s kožešinami.

Velel XI. mez. brigádě o počtu 3.000 mužů, která podpořila republikánské gardy v době, kdy s frankisty v Madridu bojovaly o každou ulici a přispěla k udržení republikánských pozic.

Sovětská propaganda v rozhlase hlásila „ vítězství mezinárodní brigády nad fašismem“  a „ generála Klébera“ oslavovala jako „Zachránce Madridu“, třebaže klíčovou roli v udržení pozic sehráli armádní generálové José Miaja /1878-1958 Mexiko/ a náčelník genštábu republikánské armády Vicente Rojo/1894-1966 Madrid/, obránci Madridu.

Gen. Rojo byl uznávaným vojenským velitelem i ze strany frankistů, do roku 1957 přednášel v exilu na Vojenské akademii v Bolivii, poté mu byl umožněn návrat do Madridu, třebaže byl po příjezdu souzen za vojenskou vzpouru jako všichni armádní důstojníci, kteří se 1936 připojili k republikánům, a dostal 30 let vězení – týž den byl rozsudek suspendován a dostal milost.

Na rozdíl od Stalina, jenž své nejlepší generály poslal na popraviště, gen. Franco dokázal ocenit i generály z řad republikánů, generála Rojo si Franco velice vážil - ode dne příjezdu z exilu Rojo dostával penzi hodnou generála ( v ostrém kontrastu k bolševikům, kteří s vlasteneckými generály zacházeli jako s blátem, viz mj. gen. Karel Kutlvašr /1895-1961/, velitel Pražského povstání ).  Franco spolu s jinými monarchistickými generály prohlásil, že „ kdyby Stalinovi vojenští poradci nezasahovali do operací gen. Rojo, mohl být výsledek občanské války zcela opačný „ , viz životopis generála Rojo od George Hills „ Franco: The Man and his Nation"  1967.

Zato korespondent listu The New York Times  Herbert Matthews, jenž se Stalinovým GRU agentem Manfredem Sternem krátce po bitvě o Madrid uskutečnil rozhovor, napsal :“ Ve Španělsku bojují dva klíčoví Rakušané – Hitler a gen. Kléber „ …

1937 „ gen. Kléber “ vedl 45. pěší divizi, která zaznamenala samé porážky, proto byl „Kléber“ 1938 nahrazen německým novinářem a podpluk. Hansem Kahle/1899-1947/, jenž vystudoval London School of Economy a 1928 se stal členem KSN, 1933 emigroval do Bernu, později do Paříže, kde organizoval Rudou pomoc pro horníky z Asturie a od 1936 organizoval Mezinárodní brigády.

Původně Kahle velel praporu Edgar André, od 11/1936 velel XI. Mezinárodní brigádě Thälmann, 1937 velel XVII divizi a v bitvě o Ebro v roce 1938 45. divizi.

Kahle byl Hemingwayovou předlohou pro gen. Hanse v knize Komu zvoní hrana.

V 11/1938, kdy se po porážce republikánů mezinárodní divize ze Španělska stáhly, odjel do Paříže i podpluk. Kahle, kde byl 1939 jako německý občan internován, 1940 uprchl do Londýna, kde byl rovněž internován, taktéž v Kanadě, odkud byl z internace propuštěn 1941, kdy se vrátil do Londýna, kde pracoval jako vojenský dopisovatel několika listů, a kde založil Hnutí svobodného (komunistického) Německa – MI5 jej vedla jako vysoce postaveného GRU agenta.

Manfred Stern byl po stažení mezinárodních brigád odvolán do Moskvy, což znamenalo popravu či gulag. Šéf NKVD ve Španělsku Alexandr Orlov se Sterna pokusil zachránit a požádal o jeho přeložení z GRU do NKVD, maršál Vorošilov, Stalinův slouha, však odmítl, a trval na jeho návratu.

Stern se mezitím oddával své mladé španělské milence na odlehlé plantáži pomerančů, a v 5/1939 se bezstarostně vrátil do Moskvy, kde byl vojenským soudem odsouzen k 15 letům gulagu, kde po 15 letech v 2/1954 v gulagu Sosnovka  zemřel na vyčerpání.

Jeho jméno bylo vymazáno z oficiální sovětské verze španělské občanské války.

Alexandr Ulanovský „ Ulrich „ /1901-1970/, moldavský Žid, GRU rezident v US v letech 1931-32, jenž byl 1949, poté co 1948 protestoval proti zatčení své manželky, zatčen a odsouzen na 10 let do gulagu. 1951 byla uvězněna i jejich dcera Maja, propustil je až Chruščov. Maja se poté provdala za literárního kritika a disidenta Anatolije Jakobsona /1935-1978 Jeruzalém/.

Rakouská komunistka a herečka Hede Massing /1900-1981 US/, od roku 1928 agentka GRU, ve svých Pamětech Ulanovského (každý agent znal Ulanovského pod jiným jménem )  popisuje jako „ nejméně arogantního ze všech ruských agentů, které znala „ .

Úkolem GRU skupiny Ulanovského v US bylo krást žádosti o patenty, vojenské nákresy a technické manuály, posílané poté v bednách na lodích do Moskvy.

Ulanovský byl odvolán do Moskvy poté, co se mu nepodařilo ve velkém padělat US měnu, a poté, co byl v Panamě pro špionáž ve prospěch Stalina zatčen desátník Robert Osman, jenž patřil do sítě Ulanovského, a odsouzen k 20 letům.

Zasáhl však prezident s levicovou manželkou Roosevelt/FDR, jenž nařídil nový proces, viz list The NYC Times ze 3.3.1934 s nadpisem Roosevelt aids man jailed as spy, orders new trial for corporal Osman in Canal Zone Case.

Ve 2.procesu byl dle instrukcí FDR Osman zproštěn obžaloby s tím, že pluk. Buchanan, jehož výpovědˇ Osmanovi velice přitížila, byl zaujatý, protože komunista Osman byl židovského původu. Osman byl jen propuštěn z armády, FDR se však postaral i o to, že byl propuštěn se všemi finančními výhodami a se skvělým charakterovým posudkem, načež se Osman triumfálně vrátil do NYC.

Ulanovského jako hlavního Stalinova GRU ilegála v US nahradil 1934 Valentin Markin /1903-1934 zavražděn v hotelu, díra v hlavě /.

2.9.39 se Rooseveltův poradce pro vnitřní bezpečnost Adolf Berle setkal se Stalinovým přeběhlíkem – s bývalým agentem GRU Whittakerem Chambers /1901-1961/, jehož řídícím důstojníkem byl Ulanovský a poté komsomolec Markin, jenž ve 20.letech pracoval pro GRU v Berlíně pod svým nadřízeným Ignacem Reiss, zavražděným NKVD 1937.

Massingová jako studentka literatury vysedávala v literární kavárně Café Herrenhof, kde se seznámila mj. s Franzem Werfelem a se svým 1. manželem německým komunistou a agentem GRU Gerhartem Eislerem /1897-1967 „ náhle „ při oficiální návštěvě Jerevanu /, jenž ji přivedl do KS, aby ji opustil a oženil se s její sestrou.

1927 se Massingová  v NYC jako agentka GRU provdala za německého komunistu Juliana Gumperze /1898-1972 US/, jenž se v marxistických seminářích v Německu seznámil mj. s Richardem Sorge a Konstantinem Zetkinem, mladším synem Kláry Zetkinové.

Gumperzovi  byli jak agenti GRU do NYC vysláni 1926, stýkali se s US komunisty –s novinářem Kennethem Durant /1889–1972/ z US zámožné rodiny, s diplomem z Harvardu, jenž v letech 1923-1944 šéfoval US pobočce sovětské tiskové agentury/ Tass, s „ proletářským „ novinářem a členem US KS Mike Gold /1894-1967/ z přistěhovalé rodiny rumunských Židů, 1921 napsal „ ruští bolševici zanechají svět lepší než Ježíšův" , a s Helen Black, jež zastupovala v NYC Soviet Photo Agency a psala články do New Masses.

V Los Angeles se Gumperz setkal s Uptonem Sinclair.

1933 byl Gumperz GRU znovu vyslán do NYC, tentokrát se od komunistů odtrhl a stal se makléřem, 1947 napsal antikomunistickou knihu Jak se dělá světová revoluce.

Hede se s Gumperzem rozešla v Berlíně po návratu z US a začala žít s Paulem Massing, se kterým 1930 odjela do Moskvy ( kde jí v roce 1938 US občanství zachránilo život ).

 Hede a Paulovi se život v Moskvě za Stalina nelíbil, Hede ve svých Pamětech napsala „ jídlo nebylo, všichni hladověli, nebylo oblečení, postele, ložní prádlo – jenom příslušníci tajných služeb a cizinci měli všechno „.

Hede v knize popisuje, jak děti musely špehovat rodiče, musely OGPU hlásit veškeré negativní chování rodičů – proč např. nebyli na proletářské schůzi – zda jejich matka byla skutečně nemocná či si jen prala svoje jediné roztrhané oblečení či dokonce jen odpočívala, místo aby si po celodenní dřině šla  vyslechnout místního politruka. Děti musely nahlašovat, zda jejich rodiče bolševický režim nepomlouvají a zda nejsou pobožní.

Oba byli rádi, že je GRU 1933 vyslala do NYC, kde pracovali pro rezidenta Borise Bazarova, Hede jako kurýr a náborář. 

Hede Massing v Pamětech uvádí, že Eisler byl zapleten do kauzy Wittorf, politický manévr k sesazení ErnstaThälmanna /1886-8/1944 Buchenwald jako nežádoucí pro Stalina popraven/ z funkce šéfa KS Německa, kterou zastával v letech 1923-33.

Thälmann byl 1923 jedním z organizátorů neúspěšného bolševického puče v Hamburku, krátce po požáru Říšského sněmu byl 1933 zatčen Gestapem – o propuštění Thälmanna Stalin Hitlera nepožádal, jen o propuštění Dimitrova.

John Wittorf /1894-1981/, člen ÚV KPD, zpronevěřil stranické peníze a Thälmann jej kryl, ÚV za to bolševika Thälmanna zbavil funkce šéfa Strany, ale zasáhl Stalin, jenž považoval Thälmanna za svého spojence při stalinizaci KPD, a funkci mu přes ÚV Kominterny, který rozhodnutí ÚV KPD na příkaz Stalina zrušil, vrátil s tím, že musí KPD očistit od „ frakcí „ a ponechat jen stalinisty.

Thälmann se od této doby stal poslušným vykonavatelem Stalinových příkazů, mj. označil na příkaz Stalina sociální demokraty za sociálfašisty, a znemožnil tak jednotnou levou frontu proti Hitlerovi.

Eisler, jenž v ÚV hlasoval pro sesazení Thälmanna, byl po kauze Wittorf držen v Moskvě v izolaci, nesměl číst německé noviny, a 1929 byl vyslán do Číny, kde do roku 1931 pracoval jako spojka mezi Kominternou a KS Číny, známý jako „ Popravčí „ –  stál za čistkami v KS Číny od „disidentů a špiónů“  ( čas. Time z roku 1947 „Number One US Communist“ ) .

( Neplést si Ernsta s Paulem Thalmann /1901 Basilej - 1980 Nice / švýcarský odbojář, bývalý komunista, později anarchista. Thalmann v letech 1925--28 vystudoval Dělnickou univerzitu v Moskvě, ale pro svůj antistalinismus byl vyloučen z KPS, v níž byl členem ÚV.  Od roku 1932 pracoval pro Arbeiter-Zeitung proti stalinistické KS (KPO) založené 1930.

Od 8/1936 byl PaulThalmann s manželkou válečným dopisovatelem a vojenským poradcem španělských republikánských vojsk. Byli mj. členy „praporu Choque“ protistalinistické strany Partido Obrero de Unificación Marxista (POUM).

4.5.37 začaly ve Španělsku ozbrojené konflikty mezi komunisty a anarchisty (květnové události ), ve kterých někteří členové  „německých anarchosyndikalistů“ (DAS), a také Paul a Clara Thalmannovi, byli prostalinskými milicemi zatčeni jako kontrarevolucionáři („Skupina DAS“ byla založena v Katalánsku, jejími členy byli mj. novinář Augustin Souchy /1892-1984 Mnichov/ a Helmut Rüdiger /1903-1966 Madrid ). Thalmannovi byli propuštěni, odjeli do Paříže, kde pomáhali německým uprchlíkům a později se zapojili do odboje. )

V letech 1933-36 Eisler se svojí 3. manželkou  pracoval jako agent GRU v US, v době války byl považován za tajného šéfa KS US.

Sociolog Paul Massing vystudoval Sorbonnu a univerzitu ve Frankfurtu, v letech 1928-31 žil s Hedou v Moskvě, kterou pro GRU rekrutoval Richard Sorge ( v Evropě pracovala pod Ignacem Reiss ).

V Moskvě  Massing  procházel kurzem GRU, oficiálně pracoval pro Mezinárodní zemědělský institut.

Po návratu do Berlína působil v nelegální vyzvědačské M-sekci KS/KPD.

Po nástupu Hitlera byl 1933 zatčen, ale již po 5 měsících byl jako další Stalinovi agenti propuštěn z KL Sachsenhausen na amnestii, načež s Hedou odjel dělat agenta GRU do US, kde v roce 1942 získal místo v Institutu pro sociální výzkum na newyorské Columbia University, a hned informoval NKVD, že jeho přítel Franz Neumann vstoupil do služeb Donovanovy zpravodajské služby OSS/Office of Strategic Services, a že pro ni napsal zprávu o sovětské ekonomice.

NKVD chtěla Neumanna do svých služeb, proto se s ním v 4/1943 setkala podpluk. NKVD Elizabeth Zarubinová ( manžel šéf NKVD rezidentury ve Vídni  Vasilij Zarubin) vlastním jménem Ester Rosentsveig  /1900-1987/.

Neumann se spoluprácí souhlasil s tím, že jí bude předávat veškeré dokumenty, které mu projdou pod rukama, včetně kopií zpráv od US velvyslanců …

Jako Židovka ( rumunská) byla Rosentsveigová polyglot, vystudovala historii a filologii na francouzských a rakouských univerzitách, od bolševického puče byla komsomolkou, která jako agent OGPU vstoupila 1923 do KS Rakouska.

1929 byla Rosentsveigová spolu s Jakovem Blumkinem /1898-1929/ vyslána do Turecka, kde jako ilegálové měli rozvracet Persii a BV a vyvolávat protibritská povstání ( 1924 si to Lenin rozmyslel, protože labouristé po Německu jako druzí diplomaticky uznali bolševický režim – po nich v jejich vleku jdoucí Francie, Benešovi v diplomatickém uznání bolševiků zabránil Karel Kramář, člen vládní koalice, nenapravitelný slovanofil a rusofil, jenž stále věřil, že Rusko převezmou ruští demokraté ( které Lenin poslal do gulagů ).

Levicový eser Blumkin 6.7.1918 zastřelil v Petrohradě německého velvyslance Mirbacha, aby přerušil spolupráci bolševiků s Berlínem, když byl zatčen, stal se z něj čekista ( jako básník pomohl bohémovi Sergeji Jeseninovi a monarchistovi Nikolaji Gumiljovi, jenž byl zastřelen bolševiky, Jesenina čekisté zavraždili v 12/1925, oficiálně spáchal po divokém mejdanu sebevraždu, ale lékařská zpráva říká, že smrt nastala nikoli udušením, ale přetržením krčních obratlů, zmiňuje též modřinu pod okem - na podlaze byla spousta nádobí a rozbitého skla, útržky rukopisů se stopami krve, shozený ubrus, stopy po zápase ).

1920 byl Blumkin poslán do perské provincie Gilan u Kaspického moře, aby v ní vytvořil Perskou socialistickou sovětskou republiku.

Osudnou se Blumkinovi stala čekistka Rosentsveigová-Zarubinová, se kterou byl v 1/1929 vyslán do Turecka, kde jako krytí provozoval prodej různých židovských uměleckých památek, které bolševici ukradli z ruských muzeí.

Rosentsveigová , dle Pavla Sudoplatova, jej udala, že část peněz z prodeje posílá Trockému, jenž v Turecku žil v exilu. Blumkin byl okamžitě odvolán do Moskvy a popraven, zatímco Rosentsveigová, čerstvě vdaná za čekistického rezidenta Vasila Zarubina /1894-1974/, provozovala s manželem špionáž mnoho let pod zástěrkou manželů obchodníků s československým či US pasem …

Ve 30.letech Zarubinová řídila  sítˇ židovských emigrantů z Polska, jejím nejvýznamnějším počinem bylo naverbování sekretářky Leo Szilarda (ze skupiny madˇa rských vědců pod US kódem „Martˇané“ ), jenž byl v 8/1939 autorem prvního dopisu Rooseveltovi, který poslal k podepsání i Einsteinovi, na základě kterého vznikl Manhattan Project - který se tak nevyvinul z iniciativy US vlády, která možnosti sestrojení atomové bomby nevěřila, schválila jej po naléhání evropských atomových fyziků v emigraci v US až v 9/1942.

Zarubinová spolu se Stalinovým vicekonzulem v San Francisco  /1941-44/, alias zdejším NKVD rezidentem Gregory Kheifetz, se tak stala hlavním NKVD zlodějem US projektu Manhattan ( oba v Los Alamos zřídili sítˇ mladých komunistických fyziků kolem Roberta Oppenheimera , mj. viz video z 2015 “Cold War Secrets: Stealing the Atomic Bomb ).

Kheifetz organizoval i Stalinův plán „ Kalifornie na Krymu“ / židovského státu na Krymu.

V rámci tohoto plánu známý herec, od roku 1928 šéf moskevského Státního židovského divadla a od roku 1942 předseda sovětského Židovského antifašistického výboru Solomon Michoels /1890-1/1948 zavražděn NKVD, organizátorem vraždy byl Pavel Sudoplatov - agenti NKVD jej umlátili k smrti a přejeli nákladním autem, aby to vypadalo na autonehodu - jako přítele Einsteina jej Stalin nemohl odsoudit v procesu, protože by to vyvolalo protesty světové veřejnosti /  spolu se známým básníkem Itzik Feffer/1900-1952 popraven v Noci zavražděných básníků/, jenž byl místopředsedou tohoto Výboru.

Feffer byl od roku 1943 NKVD informátorem, po zavraždění Micholese byl zatčen spolu s dalšími členy Židovského výboru a obviněn z vlastizrady, třebaže pomohl utvrdit stalinistickou ideologickou kontrolu nad spisovateli a básníky píšící v jidiš.

Feffer při vyšetřování zdánlivě spolupracoval a vymyslil přes sto dalších udání, avšak na procesu obrátil a pronesl plamenný projev obrany židovské víry a židovství.

Michoels a Feffer cestovali jménem sovětského Židovského antifašistického výboru po US, objížděli židovské společnosti, které na příkaz Beriji přesvědčovali, že sovětský antisemitismus Stalin, milující Židy, rozdrtil, a vybírali od židovských organizací peníze pro podporu Stalinova „antifašismu“.

V letech 1944 -45 Stalin zneužil židovskou otázku a přes bolševický Židovský antifašistický výbor slíbil Židům z celého světa Židovskou socialistickou sovětskou republiku na Krymu – ruskou Kalifornii ( Micholson se měl stát v této republice místopředsedou vlády ), pokud do zničeného sovětského hospodářství zainvestují minimálně 10 mld dolarů.

Dopis sovětského Židovského antifašistického výboru o Židovském státě na Krymu výměnou za západní úvěry   nebyl dosud odtajněn.

Koordinátorem Stalinova plánu vylákat od západních židovských organizací kapitál na obnovu sovětského hospodářství byl NKVD rezident v US Kheifetz.

Hede a Paul Massing se po válce při výsleších FBI, která je vyšetřovala ohledně Gerharta Eislera, ex manžela Massingové, k práci pro GRU + KGB přiznali,  Massingová svědčila v procesu proti Algeru Hiss a 1951 vydala knihu Deception/Deziluze o potížích, se kterými se s manželem jako agenti GRU a KGB v terénu setkávali.

Paul Massing poté učil sociologii na univerzitě v New Jersey, opustil Hede a oženil se potřetí se socioložkou Hertou Herzog.  1950 vydal studii Rehearsal for Destruction: A Study Of Political Anti-Semitism in Imperial Germany, která byla v Německu 1959 vydána jako Prehistorie politického antisemitismu.

1947 GRU agent Eisler dostal v US 3 roky za nelegální vstup do země ( FBI měla o Eislerovi záznam z roku 1936, že mu Kominterna obstarala falešný US pas na jméno Edwards, které používal jako rezident GRU v US, což 1947 dosvědčila Hedwiga Massing ).

V době kauce se však Eisler v NYC potají nalodil na polskou lodˇ, plující do Londýna, posádka jej objevila až na moři. V britském Southampton způsobil diplomatický incident poté, co jej MI5 musela z lodi vyvléci násilím za ruce a nohy.

Britské úřady mu však 1949 povolily odjezd do NDR, kde se stal šéfem východoněmeckého rozhlasu. Manželka byla po jeho útěku v US zatčena, později se k němu v NDR připojila.

Tvrzení US komunisty z rodiny německo-irských přistěhovalců, agenta NKVD a od roku 1945 placeného agenta FBI, Louis F. Budenze /1891-1972/, že známá dramatička a hollywoodská ikona stalinistka Lillian Hellman uspořádala pro Eislera rozlučkový mejdan noc před jeho útěkem, Hellmanovou obnažilo jako komunistku, a vedlo 1953 k propuštění jejího ex milence diplomata Johna F.Melby /1913-1992/, jenž v letech 1943-45 sloužil v Moskvě, kde se 1944 seznámil s Hellmanovou, prosazující přátelství se SU na věčné časy, kterou do Moskvy 1944 v čele kulturní mise dobré vůle, vyslal FDR/Roosevelt.

1945 se Melby účastnil zakládající konference OSN jako styčný úředník pro ruskou delegaci, a ten samý rok byl na návrh velvyslance v Moskvě Averella Harrimana, přítele Rooseveltové, vyslán do Číny, kde Čankajšek bojoval s Maovou armádou, aby monitoroval Stalinovo hrubé vměšování se do čínské politiky ( bolševici se silně vměšovali i do Francouzské Indočíny a Koreje, Stalin vyvolal nejen španělskou občanskou válku 36-39, ale i korejskou 1950 ( sovětští poradci znemožnili svobodné volby, stejně jako ve střední Evropě, a dosadili do čela Severní Koreje, kterou okupovali, Stalinova slouhu Kim Ir-sena, a poslali severokorejské jednotky, které ovládali, do Jižní Koreje, viz můj článek Korejská válka 1950-53, Zapomenutá a Neznámá - Andrea ...https://kostlanova.blog.idnes.cz › blog

).

V Číně se Melby Hellmanové nejen politicky odcizil, začal se stýkat se sekretářkou velvyslance, se kterou se po svém rozvodu 1951 oženil.

Melbymu začal vadit rozpínající se komunismus, který v 3/1948 na konferenci v Šanghaji nazval „ železnou přilbou, která brání lidem myslet „ … Melby byl odvolán do Washingtonu v 12/1948, kdy komunisté v Číně přebírali nad státem kontrolu, z vítězství komunistů obvinil US vládu.

1950 vedl misi US zamini do jihovýchodní Asie ( mise Melby-Erskine), která měla vyhodnotit vojenské možnosti těchto států ubránit se agresívně postupujícímu komunismu. Byla to jedna z prvních US misí do Vietnamu, která měla zhodnotit vojenskou sílu komunistických povstalců, vyzbrojených Kremlem, v jejich boji proti francouzské koloniální vládě.  Melbyho hodnocení francouzských možností bylo velmi pesimistické, nicméně doporučil, aby Washington vyhověl žádosti francouzské vlády a poskytl jí okamžitou vojenskou pomoc.

V 9/1951 US zamini začalo vyšetřovat Melbyho poté, co bývalý komunista Martin Berkeley informoval sněmovní výbor pro vyšetřování neamerických aktivit, že se hollywoodská prominentka Hellmanová v roce 1937 účastnila schůze KS jako její členka. Přátelství s ní stálo Melbyho kariéru na zamini.

1948 Melby odsoudil kampaň Hellmanové na podporu Henryho Wallace/1888-1965/, jenž ze Stalinova převzetí Československa obvinil protisovětskou politiku Trumana.

Levicový Wallace byl ve vládě FDR ministrem zemědělství (1933-40), ve volbách 1940 byl Rooseveltovým vicepremiérem (!), kterým zůstal do roku 1944, kdy proti němu konzervativní jádro demokratů prosadilo za viceprezidenta Trumana, a duo FDR-Truman prezidentské volby 1944 vyhrálo.

Wallace Roosevelt  ( zemřel 12.4.45 ) jmenoval ministrem obchodu, kterým byl do 9/1946, kdy jej Truman vyhodil, když Wallace přednesl prosovětský projev, načež Wallace založil Pokrokovou stranu boje za socialistické vymoženosti, se kterou 1948 kandidoval v prezidentských volbách.

Wallace, Rooseveltův důvěrník, ještě v 1/1949 zoufale svědčil před Kongresem, aby zabránil ratifikaci Severoatlantické smlouvy o zřízení NATO, gen. Leslie Groves prohlásil, že za války Wallace přestal informovat o projektu Manhattan, protože jej považoval za bezpečnostní hrozbu.

S vypuknutím korejské války 1950 však Wallace odstoupil z vedení Pokrokové strany, protože v rozporu s Kremlem požadoval intervenci OSN v Koreji. 1952 Wallace v článku Kde jsem se mýlil označil Sovětskou Říši za Říši zla.

Wallace byl pod vlivem ruského mystika a hypnotika ( manželka byla jasnovidka) , malíře a archeologa Nikolaje Roerich/1874-1947/, jenž si kulturního dědictví cenil více než ideologie.

Roerich byl s ruským malířem Alexandrem Benois /1870-1960 Paříž, do které emigroval 1927/ v tzv. Gorkého komisi a v její nástupnické organizaci ve Svazu umělců, jejichž cílem bylo získat Prozatimní vládu pro ochranu kulturních památek před vandalismem a ničením.

Po bolševickém puči Roerich s manželkou a se dvěma syny odjeli do Finska. Jedna verze tvrdí, že mu bolševici nabídli komisariát kultury, ale že odmítl.

Roerichovo odmítnutí bolševismu nepramenilo z politického přesvědčení, ale z Leninova brutálního zacházení s ruskými kulturními památkami – mj. Lenin vybízel k rozbíjení soch, k demolici a rabování kostelů   ( Putin si to vyzkoušel klasicky v západních zemích ).

Roerich 1918 -19 ilustroval protibolševické pamflety dramatika a spisovatele Leonida Andrejeva /1871-1919/   „SOS“ a „ Ničitelé umění“ .

1924 se Roerich s rodinou  ( jeho syn ovládal 28 asijských jazyků ) vrátil z cesty po Indii a Tibetu zpět do US přes Berlín, kde se Roerich kvůli své další expedici zastavil na sovětské ambasádě a snažil se o umíření s bolševiky, tvrdil, že neemigroval, že po vypuknutí občanské války ve Finsku uvízl.

Roerich požádal sovětského velvyslance o povolení cestovat ve své další expedici do Indie a Tibetu přes sovětské středoasijské republiky, a o ochranu ze strany OGPU výměnou za monitorování zdejších britských aktivit - v rozhovoru zkritizoval politiku Británie v Indii a Tibetu, takže velvyslanec napsal Čičerinovi, spolužákovi Roericha z univerzity, že buddhista Roerich vyjádřil prosovětské sympatie.

Roerichova expedice ( po zuby vyzbrojená střelnými zbraněmi ) vyrazila 1926 z Indie přes Kašmír, pohoří Karakoram, Altaj, Mongolsko, Gobi, Tibet ( hlavním cílem) , a skončila 1928 v Moskvě, přičemž 1927 přestala komunikovat, protože byla zadržena tibetskou vládou, třebaže všichni měli tibetské pasy. V mrazu žili 5 měsíců ve stanech, 5 jejích účastníků zemřelo hladem.

Bolševici mu poskytli logistiku přes Mongolsko a Sibiř, jeho projekt Svatého buddhistického svazu Východu pod patronací bolševického Ruska nepodpořili.

Roerich byl v letech 1929, 1932 a 1935 navržen na Nobelovu cenu míru, zasloužil se o „Červený kříž kulturních památek“ / tzv. Pax Cultura, 1935 v Bílém domě za FDR byl podepsán tzv. panamerický kulturní pakt /Roerichův pakt o ochraně kulturních památek, když předtím 1934 US ministerstvo zemědělství, řízené Roerichovým obdivovatelem Henrym Wallacem, sponzorovalo Roerichovu expedici ( byli v ní i 2 US vědci ) do Vnitřního Mongolska, Mandžuska a Číny.

Za 2.sv.v. žil Roerich s rodinou v Indii, přátelil se s Nehrú a jeho dcerou Indirou Gandhiovou, probírali založení Sovětsko-indické kulturní asociace - v té době 1942 již Roerich v NYC založil Americko-ruskou kulturní asociaci/ARCA ( jejímž členům Kreml uděloval Leninovy ceny míru ), ve které byl mj. Ernest Hemingway, Charlie Chaplin, malíř a cestovatel levičák Rockwell Kent /1882-1971/, zakladatel US prosovětských uměleckých asociací nejrůznějšího druhu, 1948 kandidoval do Kongresu za US Labour Party a podporoval prezidentského kandidáta Pokrokové Strany Henryho Wallace jako nejlepšího pokračovatele Rooseveltova levicového New Deal z roku 1933.

Kent se aktivně podílel na práci Světové rady míru, řízené KGB, za což mu byl 1950 zmrazen US pas. Od roku 1957, kdy se v Moskvě konala výstava jeho obrazů ( věnoval stovky svých obrazů sovětským národům ), až do své smrti šéfoval Národní radě Americko-sovětského přátelství, a byl čestným členem sovětské Akademie výtvarných umění.

Když 1967 obdržel Leninovu cenu míru, věnoval finance s ní spojené „ ženám a dětem Vietnamu „ , kdy Leninovi dědici válku ve Vietnamu spolufinancovali a aktivně se na ní podíleli …

V komunistické US-ruské kulturní asociaci byl dále houslista a dirigent Emil Kuper/“Cooper“/1877-1960 US/, jenž z bolševického Ruska emigroval 1924, aby se stal dlouholetým dirigentem newyorské Metropolitní opery, a dirigent a hudební skladatel Serge Kusevický /1874-1951/, jenž opustil Rusko 1920, a stal se dlouholetým dirigentem Bostonského symfonického orchestru.

Dalším jejím členem byl akademik Valerij Tereščenko /1901-1994 Kyjev/, jenž v Praze vystudoval Českou technickou univerzitu a Zemědělský družstevní institut, kde koncem 20.let i přednášel.

1930 se přestěhoval do NYC, vystudoval Columbia University, na které také přednášel. Pracoval i na Rooseveltově ministerstvu zemědělství, ovládaném spolupracovníky a agenty NKVD, a byl poradcem US zemědělského podnikatele Rosvella Garst /1898-1977/, jenž ve velkém obchodoval se Stalinem.

Po roce 1945 Tereščenko často jezdil na „obchodní“ cesty do Moskvy, 1963 se definitivně usadil v Kyjevě, kde přednášel na univerzitě.

V 12/1960, v době kdy JFK tvořil svoji vládu, se John Melby pokusil o obnovení své bezpečnostní prověrky, osobně znal nového ministra zahraničí Deana Rusk, a Melbyho dlouholetý přítel bývalý Rooseveltův velvyslanec v Moskvě Averell Harriman se stal zplnomocněncem pro zvláštní úkoly. Robert Kennedy, jenž se stal ministrem spravedlnosti ve vládě svého staršího bratra, však Melbyho žádost zablokoval, Melby byl na seznamu výboru HUAC lidí, kteří nesměli získat zaměstnání u vládních agentur.

1977 za vlády Cartera, kdy byl ministrem zahraničí Edmund Muskie, Harriman naléhal na Melbyho, aby si o bezpečnostní prověrku znovu požádal - jeho žádost podpořil i věčný náměstek ministra zahraničí Richard Holbrooke ( nikdy nedosáhl na post ministra, za Carterovy vlády 77-81 se neshodl s jeho poradcem národní bezpečnosti Zbigniewem Brzezinskim, také z polské rodiny, jenž byl poradcem již Lyndona Johnsona ) - Muskie mu prověrku v 12/1980 obnovil a najal jej jako experta na čínsko-vietnamské vztahy.

Louis Francis Budenz /1891 – 1972/, odborářský aktivista a člen US KS, agent NKVD, šéfoval síti Buben Group.

Od 1945 byl placeným agentem FBI, stejně jako Elisabeth Bentley, jenž svědčil v procesech (jako svědek si vydělal zhruba 80.000 dolarů , mj. uvedl, že vraždu Trockého na objednávku Stalina konzultoval s šéfem US KS Earlem Browderem,  a o US komunistech psal knihy - např. zmínil, že všichni členové KS měli příkaz nikdy své členství v KS nepřiznat.

Svědčil proti šéfovi US KS Evženu Denisovi, Gerhartu Eislerovi (ex manžel NKVD agentky Hede Massing), a proti Hissovi, potvrdil, stejně jako Chambers, že oba byli členy KS.

Budenz po prohlášení McCarthyho 1950 dosvědčil, že také diplomat Owen Lattimore/1900-1986/, expert na Čínu a Mongolsko, poradce Čankajška a US vlády, byl členem komunistické buňky v Institutu pro mírové vztahy, ale nikoliv NKVD agentem, 1951 před Senátem uvedl, že byl Lattimore i agentem NKVD.

Lattimore byl 1950 za předního agenta NKVD označen senátorem Josephem McCarthym (  později zavražděný, třebaže oficiálně se dle Dullese upil k smrti, zemřel ve vojenské nemocnici na akutní hepatitidu – republikán McCarthy /1908-1957/ dostával věrohodné informace od konkurenta a nepřítele Allena Dullese, od kterého měl informace i v 12/1945 zavražděný gen. Patton, tento významný zdroj považoval Allena Dullese za spolupracovníka Kremlu ), znamenalo to konec jeho kariéry na zamini.

Nevýrazný právník McCarthy se v US „ proslavil“ v 2/1950, když ve svém projevu prohlásil, že má k dispozici seznam "členů US KS a špiónů z řad zaměstnanců zamini.

V následujících letech McCarthy vznesl dodatečná obvinění ohledně infiltrace komunistů do administrativy prezidenta Trumana, Hlasu Ameriky a US armády. Jeho významný zdroj chtěl McCarthyho postavit jako kandidáta na prezidentský úřad – také další prezidentský kandidát tohoto zdroje, synovec gen. Pattona, byl před prezidentskými volbami zavražděn – 1.9.1983 na palubě KAL007.

Viz také Foley Square Trial, proces v NYC z 10/1949, se 144 předáky US KS/COPUSA, při němž bylo vyneseno přes 100 rozsudků.