Článek
Minulou sobotu jste otevřeli výstavu v Jičíně, tu následující bude další vernisáž v Mělníce. Jak je to možné zvládnout a naplnit?
Zvládnout se to dá jedině proto, že na výstavě spolupracují obětaví a zapálení lidé, řemeslníci, výtvarníci a přátelé. Naplnit více než jeden prostor Imaginární výstavou můžeme díky tomu, že těch věcí už máme hodně. Je to ještě horší, než to vypadá, protože v současné době máme ještě jednu výstavu ve Valašském Meziříčí v takzvané Vrtuli a další v Poličce v Centru Bohuslava Martinů.
Vaše loď Tajemství bude součástí mělnické výstavy Imaginárium?
Letos to je dvacet let, co jsme na ní poprvé hráli představení Nachové plachty. Loď je i po těch letech stále v kondici a paluba vydrhnutá. Plechy původně jeden a půl centimetru tlusté se po setinách milimetru rok co rok tenčí, ale pořád to stačí na to, abychom mohli plout po Labi a Vltavě. Letos se tak povedlo symbolicky vyplout do Mělníka za výstavou. Z Mělníka pak poplujeme do Roudnice nad Labem, Litoměřic, Žernosek a Ústí nad Labem.
Výstavu Imaginárium zahájíme v Mělníku 10. července a jedenáctého v sobotu na ni naváže bohatý program v rámci festivalu Moře u Mělníka mezi přístavištěm a galerií.
Co je Imaginárium?
Je nelehké to jednoduše vysvětlit. Když řeknu výstava, lidé si představí, že to je jen na koukání. Když řeknu herna, představí si, že můžou se vším rumplovat a pořádně se vydovádět. A ono to je něco mezi tím. Je to také příležitost smysluplně uchovat krásné divadelní dekorace, věci, které měly důvod vzniknout a teď už je nikdo nepoužívá.
Je to příležitost vidět, jaké zázraky umějí lidé díky nekonečné fantazii vytvořit vlastníma rukama. Pak je to trošku rebelie proti přetechnizovanému světu. Není špatně, že se vyvíjí, ale že se na to klade až nesmyslný důraz a že se tomu dává až slepá důvěra.
Cokoli je namalované rukou a na nějakém materiálu, pro mě existuje víc, než když si to můžu prohlídnout v počítači nebo se na to dívat na obrazovce.
Tým kolem bratří Formanů.
Míříte teď na uplynulé měsíce koronakrize?
Je to nová a čerstvá zkušenost a možná na ni nebudou mít všichni stejný názor. V době karantény a zavřených divadel se zrodila sympatická a spontánní snaha zpřítomňovat živé umění, divadlo i hudbu přes streamování. Beru to jako důkaz, že umělci na jednu stranu potřebují být mezi lidmi, a na druhou stranu cítí sounáležitost se společností. Do téhle míry se tomu nedá nic vytknout, je to úžasný signál pro lidi, že umění a život k sobě patří.
Druhá strana mince, a pro mě neméně podstatná, je, že se v téhle době ukázalo, že živé umění se zkrátka nedá plnohodnotně zprostředkovat přes obrazovku a technologie. Co na výstavách nabízíme a s čím pracujeme, jsou všechno hmatatelné a ručně vyrobené, malované nebo vyřezávané věci. Smyslem imaginárních výstav je, aby nebyly pouze ke koukání, ale byly zážitkové v tom smyslu, aby si je člověk mohl aktivně užít.
Budou na něj čekat úkoly, které si může propojit s tím, co vidí, vezme do ruky hračky a loutky a projde zákoutí plná věcí vyrobených s citem a důmyslem šikovnýma rukama.
Vymýšlíte a hrajete divadlo. Co vás v divadelní práci nejvíc ovlivnilo?
S bráchou jsme do divadelní spolupráce naskočili někdy v roce 1984 nebo 1985, v době, kdy v Praze na Střeleckém ostrově vznikala Divadelní pouť. Brácha už studoval loutkárnu, já čerstvě UMPRUM a tohle pro nás byla neskutečná příležitost. V době, kdy se na ulici nesmělo dělat nic, to byla výjimka výjimek. Nějak v nás zůstalo to, že jsme nikdy neměli tak blízko ke kamennému divadlu jako ke kočovnému, cirkusovo-divadelnímu nebo loutkovému.
Ale je pravda, že představení, která jsme pak dělali v kamenných divadlech, nám nabídla velký zážitek.
Matěj Forman při přípravách.
Připravili jste několik představení i pro pražské Národní divadlo. Které bylo první?
Opera Kráska a zvíře. V kamenném divadle jsme si to pak hodně užili. Vyřádili jsme se, naše fantazie se mohla rozvinout. Ale je to jiný svět a má jiné zákonitosti v tom, jak se věci tvoří a jak fungují. Repertoárové divadlo je náročné tím, že je v něm řád a rytmus. V jistotě a zázemí také existuje určitý druh nesvobody a záleží na poctivosti každého, jak se s určitým stereotypem prostředí kamenného divadla vypořádá.
V loutkovém, nebo spíš kočovném divadle se věci mění, improvizuje se, už když někam přijedete, stavíte scénu v novém prostoru, potkáte jiné lidi, hledáte pevnou půdu pod nohama, zázemí a stavíte si jakoby nový domov. Ovšem pouze na malou chvíli.
Teď hrajete Deadtown, předtím to bylo třeba Obludárium...
S bráchou jsme nikdy neměli tendenci jít rychle z projektu do projektu. Máme velké časové pauzy mezi tím, co v produkci Divadla bratří Formanů vzniká. A tak jsme mezi našimi projekty dělali pro Divadlo Minor, pro Národní divadlo, Státní operu. Jsou to zážitky, do kterých se noříme třeba dva roky.
Tuctovost je slovo, které se moc nepoužívá, ale pro mě je synonymem téhle doby. Netuctovost je to, co hledáme, za čím jdeme, a to je to, co představení dělá taková, jaká jsou. Někdo může říct, že už jsme v té naší tvorbě old-fashioned. Ale to je fuk.
Myslím, že Deadtown nás posunul k takové náročnosti, jakou jsme neznali. Stavět divadelní stan tři dny nám připadlo náročné, teď víme, že se dá stavět i týden. Je to i v tom, že naše divadelní dobrodružství je komplexní. Člověk se musí do všeho ponořit, dovézt si to, postavit, zahrát, obsloužit lidi, sbalit, naložit a popojet dál. Brácha řídí velký kamion, převáží si dekorace sám, jezdí s ještěrkou, skládá palety. Jsou to tunové věci, žije tím od začátku do konce. A já to kolem výstav teď dělám také.