Husité v menšině zahnali překvapené křižáky na útěk, od slavné bitvy na Vítkově uplynulo 600 let
11. července 2020 11:43
Přidejte si nás na domovskou Na pomoc obléhaných husitů dorazil v kritickou chvíli oddíl střelců a cepníků z Prahy. V protiútoku, jehož efekt husité údajně znásobili bojovým pokřikem Hrrr na ně!, byli křižáci zahnáni na útěk. Vítězství považovali husité za projev boží přízně.
Ačkoli se podle historiků bitva na Vítkově nevyznačovala nijak převratnými taktickými inovacemi ani masivními počty padlých, přesto se stala nedílnou součástí české vojenské historie nejen jako vítězný střet z času husitských válek, ale také jako nadčasový symbol bojového odhodlání navzdory přesile.
Situace v českých zemích byla napjatá již několik let, minimálně od upálení mistra Jana Husa v červenci 1415 a mistra Jeronýma Pražského v květnu o rok později. Nové učení, spojené s přijímáním pod obojí, získávalo další příznivce, ale také rozevíralo příkop mezi katolíky a husity (utrakvisty) z důvodů náboženských, sociálních i národnostních.
Po pražské defenestraci v létě 1419 a následné smrti krále Václava IV. nastoupil na trůnu Zikmund Lucemburský a země se stala dějištěm prvních bojových střetů. První střet husitských bitev se udál 4. listopadu 1419 u Živohoště na Příbramsku, bitvy trvaly 15 let, až do roku 1434.
Chybějícím bodem bylo místo, kontrolující Horskou bránu, z níž vedla cesta k pomyslné pokladnici českých zemí, ke Kutné Hoře. Tímto místem byl vrch Vítkov, na kterém husité koncem června zřídili opevnění se sruby a posádkou. Její obránci (prameny hovoří o pouhých 26 mužích a třech ženách) byli zárukou, že i v kritických dnech přede žněmi obdrží Praha nezbytné zemědělské produkty.
Křižáci o síle asi 30 000 mužů zahájili útok v neděli odpoledne 14. července 1420 několika koordinovanými útoky – z Hradu na Karlův most, z Vyšehradu na Nové město a ze Špitálského pole na východní opevnění. Útok se zprvu vyvíjel úspěšně, boj se obrátil ve prospěch husitů po nečekaném útoku asi stovky mužů s cepy, střelnými zbraněmi a s morální podporou kněze nesoucího svátost oltářní, kteří napadli útočící křižácký voj od jihu.
Úder uvedl katolíky ve zmatek, část zaskočených katolíků padla v boji, zatímco jiní se při zmateném ústupu z vrchu zabili pádem ze skal.
Přesné ztráty z bitvy nejsou známy, neboť na straně křižáků se údaje o ztrátách v různých pramenech pohybují v rozsahu od šesti desítek do pěti stovek mužů a informace o ztrátách na straně husitů zcela chybí. Poslední odhady historiků předpokládají počty nanejvýše v řádu desítek padlých.
Výsledek bitvy měl negativní dopad na katolické vojsko v dlouhodobém kontextu, neboť obránci Prahy obnovili plnou kontrolu nad strategickým vrchem a zabránili obklíčení pražských měst a jejich odříznutí od zásobování a vojenské podpory zvenčí.
Následná jednání s Pražany neuspěla, což nakonec vyústilo ve zrušení obléhání i první křížové výpravy na konci července poté, co se Zikmund nechal v katedrále sv. Víta korunovat českým králem.
Na Pankrácké pláni však utrpěli jeho muži porážku, podle historika Petra Čorneje „podstatně větší než na Vítkově". Zahynula zde celá plejáda urozených mužů, třeba Jindřich z Kravař, Petr Konopišťský ze Šternberka, Jindřich Lefl z Lažan nebo Vok IV. z Holštějna.
Následně byl Vyšehrad zničen, když husité „hned zbořili hradby na straně k městu, věže, kněžské domy i královský palác a nevynechali ani kostely".
Léta 1419 až 1420 představují v husitské revoluci její první, energickou a idealistickou fázi.
