Plul parníkem po Vltavě a četl zlatý nápis Barrande na desce na krásně zvrstvených, ale pustých skalách. „Poté jsme hledali trilobity, a když jsem kladívkem rozklepával zvětralá skaliska, nemyslil jsem, že toto místo bude dějištěm mých snů i houževnaté práce,“ popsal v knize svých vzpomínek Václav Maria Havel první návštěvu lokality, již později razantně proměnil.

Citovaná vzpomínka budoucího významného podnikatele a otce prvního porevolučního prezidenta se týká jara 1907, kdy Václav M. Havel pátral s kladívkem po fosiliích coby desetiletý chlapec. Z jeho vůle později nahradily kladívka těžší stavební nástroje: vznikla obytná čtvrť na Barrandově, a zejména proslulá výletní restaurace Barrandovské terasy, otevřená 27. září 1929.

Terasy se staly dominantou jihozápadní části Prahy, Václav M. Havel toto místo skutečně proměnil. Jím realizovaná proměna následně prošla další proměnou, přičemž ta je nyní znovu proměňována. Hle, podivuhodná evoluce: na zarostlé planině se zrodila pýcha českého funkcionalismu, jež propadla zkáze a v současnosti je „reinkarnována“.

Právě díky tomu je dílo Václava M. Havla symbolem. Je svého druhou moralitou, kterou nejen pro její polohu nejde přehlédnout, nezavírá-li člověk úmyslně oči. Moralita má být křiklavá a co nejjednodušší pro pochopení, obojí Terasy splňují. Svým osudem nekompromisně svědčí o zhoubnosti zločinného režimu, který se zaklínal blahem světa, a přitom byl nesmírně krutý. Vraždil lidi, mnohým bez skrupulí ukradl majetek.

Pár dní po únorovém komunistickém puči z roku 1948 se do kanceláře majitele Barrandovských teras dostavili zástupci krajského výboru komunistické strany. Na nic se neptali, o ničem nevyjednávali. Václavu M. Havlovi oznámili, že výbor přebírá jeho majetek včetně Teras. Tečka. Čest zlodějské práci, soudruzi!

V obsáhlých vzpomínkách, jejichž první úplné vydání vyšlo předloni, volí Václav M. Havel věcný tón bez emocí. Tím spíš vyniknou jeho myšlenky o činorodosti soukromého podnikání, které je hloupé zaměňovat se ziskuchtivostí, v kontrastu s poznámkami o kolektivním plánování se sklony k byrokratismu a ustrnutí.

Barrandovské terasy ve 30. letech | Foto Wikipedia

A tím spíš také vynikne, když se ve střídmých vzpomínkách emoce vzácně zablesknou. Třeba v pasáži, kdy V. M. Havel líčí, jak se ze své bývalé restaurace dívá na torza veřejného plánování, a vzápětí připomíná smělé ambice, které měl s podnikem před znárodněním on sám. „Plány se dělají, blázni se radují,“ konstatuje autor memoárů.

Když byly tyto memoáry psány, nacházel se někdejší skvělý a bohatý život Teras v agonii. Tři roky po smrti Václava M. Havla v červenci 1979 byl uzavřen vyhlášený Trilobit bar, součást podniku, kde se báječně hodovalo, tančilo a také koupalo v bazénu pod restaurací, jenž za normalizace zarůstal býlím a lebedou.

Samotná restaurace sice fungovala dál, ale jaksi ze setrvačnosti a bez pořádného hospodáře. Nejenže byl podnik ukraden, ale nebyl udržován, nebylo o něj správně pečováno. Pohlcoval jej postupný zánik, jako když na sluncem zalitý den nezadržitelně padá stín. Není-li tohle symbol komunistického marasmu, co tedy?

K éře zmaru by se téměř hodilo, aby se místo vrátilo k původnímu názvu. Před Havlovým projektem se nejmenovalo vznešeně po francouzském paleontologovi Joachimu Barrandovi; říkalo se tam Na Habrové, což věrně vycházelo z obrazu neudržované a zarostlé náhorní planiny, na niž se dalo dostat pouze krkolomnou stezkou.

Vizionář Havel však skrz „prales“ spatřil budoucí výjimečné místo pro bydlení a pro „zájezdní hostinec“. „Připomínalo mi to skalní ostroh u San Franciska vybíhající do Tichého oceánu, na němž mne upoutala tehdy nová restaurace Cliff House,“ prozradil podnikatel svou inspiraci. „U nás bylo nutno spokojit se se skálou nad Vltavou a krásnou vyhlídkou do kraje. Bylo to však místo atraktivní.“

Zima roku 1929 se protáhla až do března a zdržela postup stavebních prací, přesto se v září Terasy otevřely. Slavnostního zahájení se účastnil kupříkladu pražský primátor Karel Baxa či českoslovenští ministři. V premiérovém týdnu přišel i T. G. Masaryk a prezident byl pak v dalších letech pravidelným hostem, často tam obědval ve společnosti ministerského předsedy Antonína Švehly.

Barrandovské terasy vůbec vítaly předválečnou elitu. Nejen politiky, ale i herce a další umělce. Zároveň se staly oblíbeným výletním cílem obyčejných Pražanů, a to zvlášť poté, co pro ně Havel zřídil na vlastní náklady autobusovou dopravu z centra.

Barrandovské terasy v roce 1937 | Foto Wikipedia

Běžní lidé i smetánka se na Terasy vrátili i v prvních poválečných letech. T. G. Masaryka vystřídal u tamějších stolů syn a ministr zahraničí Jan a plejáda známých hostů byla tak široká, že jde snadněji vypočítat, kdo z nich na Barrandově nikdy nebyl.

Jenže k podniku už letěly temné mraky. A tomu, co přinášely, nešlo čelit důmyslným systémem, díky němuž byli v případě deště rychle ochráněni návštěvníci sedící v ten moment jen pod oblohou.

Už 30. června 1945 přijel na Terasy komunistický ministr Václav Kopecký. Šel ho uvítat i mladší bratr V. M. Havla, filmový magnát Miloš, ale Kopecký mu urážlivě před svědky vynadal do kolaborantů, ač opak byl pravdou. Aparátčík záhy pronesl projev útočící na oponenty, který majitel Barrandovských teras vylíčil jako hrozný: „Bylo v něm tolik nepravd, výhrůžek a posměšků, že jsem byl zdrcen.“

Byla to přitom jen předehra před skutečným dramatem. V jeho rámci se z vlastníka velkorysého areálu stal bývalý vlastník a nepravdy, výhrůžky a posměšky už ho nemohly překvapit, natož zdrtit. S cejchem třídního nepřítele a vykořisťovatele poctivě pracujících se naopak musel Havel naučit žít.

A s tímto cejchem také zemřel. Dožil se úpadku podniku, zato se nedožil syna na Hradě. Prezidentu Václavu Havlovi a jeho bratru Ivanovi byl komplex v restituci navrácen, dál však chátral. Místo svátečně oblečených hostů našli v ruinách podniku zalíbení bezdomovci, ti nejspíš stáli v roce 2001 za požárem zchátralého Trilobit baru.

Nejen Fénix ovšem dokáže vstát z popela. Barrandovské terasy jsou nyní obnovovány – investorem je liberecký podnikatel s řeckými kořeny Michalis Dzikos, který už dal v minulosti do pořádku například památkově chráněný Nový zámek v Ratboři u Kolína od architekta Jana Kotěry, dnes provozovaný jako Hotel Chateau Kotěra.

Je patrné, že se Barrandovské terasy dávají do „pucu“, byť tedy nikoli závratnou rychlostí. Podle posledních dostupných informací má být areál, k němuž ve srovnání s prvorepublikovým originálem přibude hotel a soustava apartmánů, otevřen v příštím roce. Těžko ale říct, zda k tomu opravdu dojde.

„Investor je dlouhodobě v zahraničí a jednotlivé etapy výstavby a rekonstrukce prezentuje vždy ve větších blocích, když je čím se pochlubit a jsou známy další milníky projektu,“ reagoval na dotaz Forbes.cz o aktuálním stavu rekonstrukce Daniel Kříž, ředitel agentury Omnimedia, která investora mediálně zastupuje.

Kříž ještě dodal: „Stavba je složitá, zejména u historické budovy se postupně objevovaly konstrukční obtíže, které rekonstrukci protahují. V tuto chvíli tak nemáme co říci, aniž bychom riskovali, že to za pár měsíců zase bude jinak.“

Jak to napsal Václav M. Havel? Ach, ano: „Plány se dělají, blázni se radují.“ Pokaždé může být za pár měsíců vše jinak, tentokrát je ale snad důvod k optimismu. Důvod k naději, že se komplex prodchnutý historií znovu rozsvítí a přivítá hosty.

Každopádně nachází-li se člověk v místě, nad kterým se Terasy tyčí, je vhodné pozvednout k nim zrak. Jistě, nikdy nevíte, jestli za pár měsíců – nebo za pár vteřin – nebude vše jinak. Za každých okolností však platí, že krást se nemá. Stavba na Barrandově je v tomto smyslu zhmotnělou moralitou, mementem.