Jak jsme vraceli sto let ztracenou třídní knihu

Pokud máte čas, chuť a náladu, můžete tu sledovat trochu zvláštní výlet kolem Sečské přehrady.

Můžeme to začít zjišťovat na googlu, zda mistr Cimrman někdy učil v dané vesnici, a zda se jedná o onu legendární ZTRACENOU TŘÍDNÍ KNIHU, ale tuším, že nikoliv.

Nicméně, nechce se mi prodávat něco takového dřív, než se to pokusím vrátit zpět tam, kam to patří. I když je to už 115 let...

Třídní učitel nebyl Jára Cimrman, byl to Josef Vališ. A tento učitel zcela jistě používal piják, který třídní knihu dodnes neopustil. Další artefakt, který vyrážíme po 115 letech vrátit zpět tam, kam patří...

Vyrážíme na úpatí Železných hor...

Bylo nutno též zjistit, o jaký Klokočov se jedná, podle mapy jich je tu víc. Ale že se jedná o ten "náš", to vyzrazuje vlastně každá stránka, zápis u každého žáka. Okres Chotěboř, Vysočina.

Jedeme v čase o 115 let zpátky, možná o tisíc...

Cesta vede kolem Sečské přehrady, takže koupačka pod zříceninou hradu Oheb je jasná volba. Zkrátka ještě chladím srdce, jestli ho neuchladím tak, že tu třídnici radši střelím. ZA MILION! A nebo si nechám jen ten 115 let starej přiloženej zápisek... 

Není to ale vždy radostné čtení, tři děti z této 115 let staré TŘÍDNÍ KNIHY se nedožily konce školního roku. Spála, spalničky, spála ... aktuální téma v otázce očkování.

Už se blížíme.

Už jsme tu, ale ještě jsme si zajeli na konec světa, na Pilku, kde musím u žbrďoli napsat malou informaci.

Klokočov ma dnes pouze obchod. Kdysi měl školu, kovárnu, a dokonce pivovar. V letech, od kdy pochází naše TŘÍDNÍ KNIHA, měl Klokočov kolem 550 obyvatel, z toho 128 dětí školou povinných. Dnes má Klokočov 123 obyvatel.

... a jednu posvátnou, památnou, tisíciletou lípu, u které odpočíval i Karel IV.

To je ona! Tisíciletá lípa, Třídní kniha a škola.

Od tisícileté lípy jsem se vydal k jednomu z domů, na jehož zahradě seděl postarší pán. Slušně jsem pozdravil a optal se, zda by mě mohl nasměrovat k někomu ze zástupců této obce. Obětavě se mnou popošel kousek od svého domu, aby mi mohl ukázat barák, kde bydlí paní starostka. Poděkoval jsem a doufal, že paní starostku zastihnu doma.
K ní jsem vyrazil s kamarádem. Paní seděla na zahradě a telefonovala, když jsem naznačil, že hledám starostku, tedy jí, ukončila hovor a přišla k brance. Krátce jsem naznačil, proč jsem přišel a předal jí Třídní knihu. Bylo na ní znát překvapení, vůbec nevěděla, co říct. Chápu, člověk asi nečeká každý den, že k plotu jeho domu přijde mánička a předá mu 115 let starou Třídní knihu ze školy v malinké obci, kde v tom mini zastupitelstvu dělá starostku.
Na nic jsem nečekal, nebylo na co. Po poděkování jsem se ještě paní starostky zeptal, zda ta škola ještě stojí a kde. K paní starostce se připojil ještě jeden pán, asi muž, a my si vyslechli krátkou a bohužel smutnou novodobou historii školní budovy. Někdo ji koupil, začal ji přestavovat, rekonstruovat, ale zemřel. Během dalších let zemřeli i další dědici, kteří by pokračovali v rekonstrukci bývalé školy, až o ni dále neměl nikdo zájem, a tak tam stojí, zarůstá, chátrá a čeká na svého nového majitele.
Možná byla paní starostka zaskočená právě proto, že někdo přinesl artefakt tak smutného a "mrtvého" místa. Protože Klokočov je sám o sobě krásná, čistá a na první pohled nádherně upravená obec. Až na budovu školy...

Třeba ta naše návštěva byla znamením, impulsem k něčemu vyššímu, co spustí pár zázraků a obnova budovy s tak bohatou minulostí a s takovým významem se vrátí na dobrou cestu. A zázraky se dějí, ne, že ne...

Děkuji, že jste jeli vrátit třídní knihu spolu se mnou, alespoň skrz tento článek...