Daniel Kroupa: K historii českého feminismu
Feminismus se prý v české společnosti v současnosti netěší takovému zájmu, jaký by si zasloužil.
Napravit se to snaží různé ženské organizace mimo jiné i tím, že oceňují osobnosti, které se významným způsobem zasloužily o ženská práva. Uděluje se například Cena Františky Plamínkové, na níž byly nominace oznámeny 1. července a hlasuje se o nich do 25. září.
Čtěte také
Důležité ovšem také je, že se tím připomíná politička, po níž je tato cena pojmenována. Úsilí prosadit ženská práva totiž zasvětila svůj život a to v době, kdy to takříkajíc nebylo v módě. O tom, co je třeba udělat, měla jasno již před první světovou válkou. V listopadu 1906 formulovala jako cíl ženského hnutí něco, o co se ne zcela úspěšně snažíme dosud, totiž „aby žena mohla spojit mateřství se svojí výdělečnou prací, bude-li toho třeba nebo bude-li chtít“.
Františka Plamínková se v roce 1925 stala senátorkou poté, co v životě i v politice zažila mnoho ústrků a nespravedlností. Svému přesvědčení zůstala věrná i v době nacistické okupace, a tak byla v době heydrichiády zatčena a 30. července 1942 popravena.
Musíme zavolat nějakým děvčatům
V zapomnění bychom neměli odsoudit ani další hrdinky, které prosazovaly zlepšení práv a postavení žen ve společnosti. Mně se v této souvislosti vždy vynoří jméno profesorky Růženy Vackové.
Čtěte také
Historičky umění, estetičky, klasické archeoložky, teatroložky, která také jako žena musela překonávat předsudky a překážky, než se prosadila v akademickém prostředí v oborech dříve vyhrazených pouze mužům. Nechtěla žádné úlevy ani výhody a spoléhala jen na své schopnosti a píli. Kromě odborných prací psala také o postavení žen v antice, zabývala se ženami v českém umění.
Za okupace se zapojila do odboje, byla zatčena a odsouzena k smrti. V cele, když účtovala se životem, prožila duchovní zkušenost, která ji přivedla ke křesťanské víře. Před popravou ji zachránilo Pražské povstání. Po válce působila opět na univerzitě a pro své studenty byla nejen odborným, ale i mravním vzorem.
Šla s nimi, jako jediná z profesorů, když 25. února 1948 pochodovali na Pražský hrad podpořit prezidenta, aby uchránil demokracii před nástupem komunistů. Sdílela jejich osud, když pak za to byli vyhozeni. Nenechala se ani potom zastrašit, organizovala společenství katolické mládeže, v němž pokračovala ve svém poslání vzdělávat nezávisle na vládnoucí ideologii. Opět byla zatčena a v roce 1952 odsouzena ke 22 letům vězení.
Odseděla šestnáct (učila pro změnu spoluvězenkyně) a po propuštění se bez zatrpklosti opět věnovala svému poslání a pořádala bytové semináře. I na nich dbala na to, co se dnes nazývá genderová vyváženost. „Jste tu samí muži,“ pravila, když jsme se dostavili, „musíme zavolat nějakým děvčatům.“ Čekali jsme půl hodiny, než slečny doběhly. Pamatuji si to dobře. Jedna z nich se totiž stala mojí vyvolenou.
I to tedy patří k dějinám českého feminismu.
Autor je filozof a pedagog
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
