Zámek Opočno zůstane státu, Ústavní soud zamítl stížnost Colloredo-Mansfeldové. Spor se táhl 30 let |
LN: V červnovém rozhovoru pro Deník N jste řekl, že jste navštívil statek rodiny Mašínových, jejíž restituční případ jste před pěti lety jako ústavní soudce rovněž rozhodoval. Uděláte si teď, když máte za sebou i kauzu vnitřního vybavení opočenského zámku, výlet do Opočna?
Lošany, kde je Mašínův statek, jsem měl po cestě z Kutné Hory. Do Opočna se podívám, až budu mít cestu tím směrem. Zvlášť tam ale kvůli tomu nepojedu.
LN: Odčinil podle vás polistopadový demokratický stát křivdy, kterých se na svých občanech a jejich majetku dopustily nejdříve nacistická a posléze komunistická totalita?
Ve valné většině ano. Důležité bylo vypořádat se s tím, co se osobně dotýkalo přímo těch, kteří byli po roce 1989 ještě naživu, ať formou restituce, nebo rehabilitace. Dnes už se ale hlavně rozhodují věci, které se dotýkají majetkových zájmů potomků původních vlastníků.
LN: Proč vlastně restituční případy bývají tak složité?
Restituční případy bývají složité pro odstup času, obtížné získávání důkazů i pochopení dnes již nepoužívané právní úpravy.
LN: Věnoval jste se jim jako advokát?
Jen velmi málo.
LN: Jsou příčinou složitosti a délky restitučních případů nevhodně napsané restituční zákony, anebo neustále se vyvíjející judikatura?
Příčinou délky restitučních případů je změněná politická atmosféra. První restituční zákon vzniknul hned po prvních svobodných volbách v roce 1990. Tehdy byla na odčinění či zmírnění majetkových křivd široká společenská shoda nejen mezi poslanci v tehdejším Federálním shromáždění.
Tato atmosféra „nového“ začátku ale postupem doby vyprchala. Převážily různé parciální zájmy na zachování statu quo. Některé spory mezi restituenty činžovních domů a jejich nájemníky udělaly hodně zlé krve. Dlouho odkládané církevní restituce vedly k tomu, že některé původně církevní majetky byly v dobré víře privatizovány a některé více méně i ukradeny.
Mimochodem, ohledně kauzy mobiliáře (vnitřního vybavení – pozn. red.) opočenského zámku a její délky je třeba veřejně říci, že tato kauza ležela u Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) šest let. Takže její zdržení není jen na straně českých soudů.
LN: Jaká myšlenka vás napadla v okamžiku, když jste zjistil, že jste se stal zpravodajem restitučního případu mobiliáře opočenského zámku?
Nevzpomínám si, že bych měl nějaké zvláštní myšlenky. Snad jen to, že vracet se v plénu k věci po rozsudku ESLP, kterým bylo rozhodnuto v neprospěch státu, je přeci jen trochu nepříjemné…
LN: Z jakých fází se skládalo řízení před Ústavním soudem (ÚS) poté, co stěžovatelé s tímto případem u ESLP uspěli?
Nejprve bylo třeba povolením obnovy řízení odstranit překážku věci rozhodnuté. Tím jsme se vrátili k původní stížnosti, lépe řečeno v tomto případě ke dvěma původním stížnostem, které jsme nyní spojili do jednoho řízení. Při jejich opětovném projednávání jsme respektovali rozsudek ESLP.
LN: Jak jste jako soudce zpravodaj při psaní nálezu postupoval? Vznikal postupně nějaký jeho koncept, který jste konzultoval v plénu?
Postupoval jsem jako v každém jiném případě. S ostatními ústavními soudci jsem tuhle věc předem nekonzultoval.
LN: Čím vším jste se vy a vaši asistenti při koncipování nálezu zabývali?
Evropský soud pro lidská práva českým soudům vytknul, že nedaly stěžovatelům možnost vyjádřit se k jednomu listinnému důkazu, který se ale nakonec ukázal jako klíčový.
Ta listina mi přišla dost zajímavá. Původní rozhodnutí ministerstva zemědělství z roku 1947 se totiž nezachovalo. K dispozici je pouze jakýsi nedatovaný opis jeho kopie. Navíc se mi zdá, že snad v důsledku nedbalého čtení byl tento důkaz obecnými soudy vztažen nejen na nemovitosti, které jsou v něm výslovně vyjmenovány, ale i na věci movité, o kterých v něm ale není žádná zmínka.
LN: Při provádění tohoto důkazu před obecnými soudy tedy došlo ke zkomolení toho, co z něj vyplývalo, a čím vyšší soud rozhodoval, tím spíš se spoléhal na to, jak tento důkaz před ním interpretoval nižší soud?
Je to hezký příklad toho, jak je řádné provádění důkazů ve sporném řízení důležité. Jak se nesmí nic považovat za dané, dokud není důkaz proveden, strany s ním nejsou plně seznámeny a dokud se k němu nemohou vyjádřit. V tom měl ESLP pravdu.
Jsem zvědav, jak se teď s tímto důkazem vypořádají obecné soudy a především jaké závěry z něj učiní ve spojení s jinými důkazy...
LN: Kolikrát se nad tímto případem plénum sešlo, než odsouhlasilo konečný text nálezu?
Jednou.
Zemědělská půda už netáhne. Dědicové restituentů chtějí pozemky pro tvrdý byznys |
LN: K nálezu zaujali soudci Fiala, Filip, Sládeček, Suchánek a Tomková odlišná stanoviska. Proč to učinili?
Tři z mých kolegů nesouhlasí s výrokem. Dva mají za to, že v odůvodnění nálezu šel ÚS dál, než bylo vzhledem k rozsudku ESLP nutné a správné. Jsou to zajímavé disenty a stojí za přečtení.
LN: Čím je případ restituce opočenského mobiliáře specifický?
Tím, že vnitřní vybavení zámku nemělo jednoho vlastníka. Vlastnili ho totiž tři členové colloredo-mansfeldského rodu. A postup těchto tří členů, když se po roce 1945 domáhali vydání majetku zabaveného jim za protektorátu, nebyl stejný. Každý ze dvou současných stěžovatelů (Kristina Colloredo-Mansfeldová a Jerome Colloredo-Mannsfeld – pozn. red.) dnes své nároky odvozuje od jiného původního vlastníka. Některé nároky uplatňují společně a některé zvlášť.
LN: Čím se restituce vnitřního vybavení opočenského zámku liší od restituce samotného zámku?
Ohledně zámku samotného dospěly obecné soudy k závěru, že stát převzal zámek a přilehlé nemovitosti již před 25. únorem 1948. Kdy však stát převzal movité věci, které z nich a od kterého z jejich tří původních vlastníků, to je dosud stále zčásti otevřená otázka.
Ohledně první části movitých věcí – jde o 68 obrazů – již obecné soudy pravomocně rozhodly, že ty byly zabrány až po únoru 1948. Proto také byly vráceny.
Ohledně další části movitého majetku již bylo rozhodnuto zamítavě, jenže právě těchto movitých věcí se rozsudek ESLP netýkal.
Nyní se tedy bude znovu rozhodovat jen o zbytku vnitřního vybavení zámku.
LN: Proč ÚS v květnu zamítl stížnost ve věci opočenského zámku a v červnu vyhověl stížnosti týkající se jeho mobiliáře?
Protože osud nemovitých věcí, to znamená zámku, letohrádku, skleníku a parku, byl odlišný od osudu movitých věcí, které se nacházely v zámku.
LN: Je pro úspěšnou restituci mobiliáře zámku podstatné prokázání rasové perzekuce jako v případě samotného zámku a přilehlých nemovitostí?
Soudím, že nikoliv. Ale nevím, s jakou argumentací před obecnými soudy ještě účastníci řízení vystoupí.
LN: Proč obecné soudy řešily restituci vnitřního vybavení zámku částečnými rozsudky?
Vysvětlit to slovně je dost obtížné. Sám jsem si musel namalovat část colloredo-mansfeldského rodokmenu, k jednotlivým osobám přiřadit jejich majetky a osudy tohoto majetku, přičemž která konkrétní věc patřila které osobě, je také sporné. A právě proto soudy tento případ rozdělily na jednotlivé části.
LN: Proč ÚS restituci mobiliáře vrátil odvolacímu soudu, a ne tomu prvostupňovému?
Protože ono pochybení, které českým soudům vytknul ESLP, se stalo právě v odvolacím řízení před královéhradeckým krajským soudem. Proto by také právě tam mělo být napraveno.
LN: Odůvodnění nálezu končí větou „…(krajský soud) se nejen vypořádá se všemi důkazy a úvahami..., ale také s otázkou potřebné míry důkazu a požadavků judikatury ÚS na rozhodování v restitučních věcech…“. Co si pod mají naši čtenáři představit?
ÚS opakovaně připomíná zásadu „in favorem restitutionis“ (princip, podle něhož mají soudy v pochybnostech rozhodnout ve prospěch restitučního nároku – pozn. red.). Nerad bych ale dával obecným soudům rady prostřednictvím novinového rozhovoru.
LN: V prosinci tomu bylo pět let, co jste nastoupil k ÚS. Nelitujete svého rozhodnutí stát se ústavním soudcem?
Ani v nejmenším. Je to krásná práce a mám inspirativní kolegy a spolupracovníky.
LN: Říká se, že základním principem života je láska. Který princip je podle vás základem ústavního práva?
Vyvažování. Hledání rovnováhy mezi střetajícími se právy. Uměřenost a sebeomezení držitelů moci.
David Uhlíř (65)
|
