Co je štěstí: Mít kolem sebe všechny ty milované, otravné lidi, co pořád něco chtějí

Jsme na dovolené. Samozřejmě jsme při příjezdu do hotelu dostali čaj, a protože odmítnout je neslušné, vypila jsem dva, takže teď nemůžu spát a přemýšlím.

Za posledních tři a půl roku už si nepamatuju den, kdy bych se vzbudila a vůbec nic nemusela. A o dovolených, speciálně o odjezdových dnech, to platí obzvlášť. Od rána všichni něco potřebují. Benjamín, abych mu pomohla do slipů, kalhot a bot a nastoupit do autobusu do školky, což mi připomíná, že musím napsat paní učitelce, že ve čtyři ho vyzvedneme. B. má ještě práci, chce jíst, kafe bych náhodou neudělala, prosím ...? Musím sbalit, zajít koupit nový opalovací krém, k ševci s kalhotami, měla bych se zastavit v supermarketu pro nějaké proteinové tyčinky na cestu, jo plavky vyměnit, co už mi tady leží týden, několikrát nakojit, vůbec nechápu, proč jsem v návalu nadšení ještě vysvlékla postele, abychom přijeli do čistého, zamrazit zbytky ze včerejška, ať v neděli máme co jíst, zavolat rodičům, že teda jedeme a večer už volat nebudeme. 

A jedeme. Vzala jsem si do auta knížku, ale kdepak, musím zadávat do navigace, podávat oříšky, tyčinku, znovu oříšky, vystoupit a skočit pro RedBull, přebalit, počítat traktory, hledat vlakové koleje, tleskat "high five" za úspěšně zvládnutý labyrint na iPadu, čurat, aha, takže znovu hledat záchod, evropský, pokud možno, ne ten turecký, jo a koupit vodu, přebalit, spláchnout, a za chvíli snad dojedeme do cíle. 

Bydlíme v hotelu v pokoji úplně v posledním patře, přímo pod střechou. Už bych si myslela, že moje směna pro dnešek pomalu končí, ale ne, musím se ujistit, že někdo nespadne do bazénu, nesletí ze střechy, nebude trhat toaletní papír, dělat z něho kuličky a házet ho po pokoji ..., odpovídat na tisíc a jednu otázku "nevíš, kam jsem si dal?" V jedenáct už si říkám – máš tohle zapotřebí, nebylo by vám všem lépe doma, kde to aspoň znáš, ale pak si najednou miminko odbrkne a usne, Benjamín řekne "mami, ruky" a slyším jeho zpomalený dech, B. zhasne telefon a pochrupkává. Jdu se ujistit, že je zamčeno, zhasnout do koupelny, strategicky rozestavím polštáře, aby Benjamín, kdyby letěl z postele, dopadl na měkké, a konečně si lehnu. 

A najednou, jak tak ležím, obteče mě takové zvláštní teplo, že přesně takhle vypadá štěstí: mít kolem sebe všechny ty milované, otravné malé a velké lidi, co pořád něco potřebují a chtějí a ptají se ... A mít budíka na šest čtyřicet pět, že než mi začne směna, půjdu si aspoň na chviličku sama zaplavat. Než zase všichni začnou všechno potřebovat.  


Hezké prázdniny! :)