Foto Andy Roberts, Flickr (CC BY 2.0)
Mluvit dnes o socialismu nebo komunismu jako koherentních emancipačních projektech je často obtížně komunikovatelná záležitost, a dvojnásob to platí v postkomunistických zemích. Starým komunistům se v nich nejenže podařilo několik generací přesvědčit o tom, že pro ně vytvořili skutečný socialismus, ale především se jim jejich politikou podařilo koncept socialismu téměř úplně zdiskreditovat. Na nutnosti promýšlení alternativ k současným parlamentárním i autoritářským formám kapitalismu se tím ale nic nemění, spíše naopak – k tradičním sociálním antagonismům se nově přidala ještě i neslučitelnost tržní expanze se stabilním klimatem a kontinuitou ekosystémů, na nichž je každý ekonomický systém závislý.
Obrácený determinismus
Navzdory nepříznivé společenské atmosféře je tedy nezbytné provádět nejen kritiku politické ekonomie současného globálního systému, ale i ohmatávat obrysy možných alternativ vůči stávajícímu uspořádání. Zvláště v posledních letech se tak v některých akademických kruzích vynořila tendence mluvit o „postkapitalismu“, což je pojmový vynález, jehož pomocí se má do radikální emancipační teorie vnést trocha čerstvého vzduchu, a zároveň ji uvolnit z příliš omezujícího sevření socialistické terminologie, která s sebou nese ideologickou a historickou zátěž.
Dokáží instituce liberální demokracie zvládnout, a hlavně přežít politický a sociální chaos, který bude jedním z důsledků klimatického rozvratu? Jsou instituce liberální demokracie schopné dostatečně rychle, efektivně a spravedlivě dekarbonizovat ekonomiku?
Do množiny postkapitalistických reflexí můžeme zařadit i nedávno vyšlý sborník Za hranice kapitalismu, který svým názvem sugeruje, že v něm bude docházet k překračování limitů panující ideologie. Čtenář, v němž takové zarámování vzbudí nemalá očekávání, bude ale zklamán – překračování hranic kapitalismu je tu spíše vznešeným záměrem; reálně přítomné texty jen opatrně ohmatávají hranice současného režimu, a zůstávají tak stále na jeho teritoriu.
Přílišná očekávání jsou ostatně tlumena už v úvodu Martina Škabrahy, kde prozaicky poukazuje na to, že naše představivost je nutně historicky situovaná, a tedy poutána k místu, z něhož vychází. Takový argument zaznívá v progresivních akademických a intelektuálních kruzích velmi často a je v podstatě obrácenou verzí historického determinismu, jehož funkcí tentokrát není obnažit nesamozřejmost stávajícího uspořádání (neoliberální kapitalismus není nic přirozeného a věčného, nýbrž cosi historicky určeného, co bude v dějinách překonáno), ale legitimizovat nemožnost myslet jeho alternativu. Emancipační myšlení se tím nejen střílí do nohy, ale je také praktickou ukázkou toho, jak mohou levicové kruhy vynikat v kritice a stagnovat v imaginaci.
Odnikud nikam
Ačkoliv je sborník logicky rozdělen do dvou tematických bloků (Odkud a Kam), nabízí se jízlivý dovětek, že samotná kniha ve skutečnosti směřuje odnikud nikam. Zmíněné bloky na sebe nijak zásadně nenavazují či – přesněji řečeno – to, co je kriticky analyzováno v první části, nenachází odpověď v části druhé. Znamená to, že se sice v prvním bloku dozvíme například o neoliberální biopolitice a specifickém typu eugenických praxí, které se na ni vážou, to už ale neznamená, že bychom se v bloku druhém setkali alespoň s nějakou skicou, jak se z takové biopolitiky vymanit. Jako kdyby první část kladla otázky a druhá část dávala odpovědi na něco úplně jiného.
Formát sborníku by alespoň teoreticky měl takovou interakci mezi autory a autorkami umožňovat – fungoval by tím pádem nejen jako kolektivní dílo, ale i jako společný dialog, respektive kolektivní polyfonie hlasů. Editor by v takovém případě vystupoval jako nenucený dirigent v pozadí, a nikoli jako kurátor textů, který se z dostupných fragmentů jen marně snaží vytvořit koherentní celek, mající nést společný význam. Výsledkem je bohužel standardní sborník, kde jednotlivé eseje a studie fungují jako samostatné texty, které se vzájemně nepotřebují. Kniha Za hranice kapitalismu tak trpí tradičními nešvary sborníkové produkce – je kakofonií hlasů, netvořících žádnou smysluplnou kompozici. V takovém případě nezbývá než spatřovat hodnotu alespoň v pluralitě autorských hlasů.
K tomu se pro čtenáře váže ještě jedno potenciální zklamání: funkce knihy Za hranice kapitalismu v odborné i neodborné debatě není průkopnická, ale spíše archivní. Můžeme jej chápat jako paměťový zásobník, kterým si uprostřed dlouhé myšlenkové cesty ujasňujeme, co už jsme zjistili, abychom to zase nezapomněli. Přítomné texty totiž většinou nejsou nijak zásadně invenční, ale představují hlavně sumarizaci dosavadních výdobytků emancipačního myšlení, ekologických reflexí nebo kritické teorie. Nelze je tedy chápat jako příspěvky do debaty, kterou by chtěly rozvíjet a posouvat, ale dokumentují zkrátka to, co už je vesměs známé. Na čtenáře, který se zájmem sleduje levicové reflexe posledních deseti let, tady moc překvapení nečeká.
Levicový fukuyamaismus
Může ale podobná publikace vůbec vypadat jinak? Měla by. A to nikoli snad z hlediska nějakého ideového imperativu nebo akademických požadavků na náležitosti takových publikací. Máme-li na srdci myšlení jiných možných světů, tedy překonání Fukuyamovy teze o liberální demokracii a tržní ekonomice jako konečném naplnění lidských dějin, není tomu tak z důvodu ideových, ideologických, moralistních nebo utopických. Dnes si můžeme zcela legitimně položit otázku, nakolik je současný parlamentární kapitalismus životaschopným a dostatečně odolným společenským uspořádáním pro to, co Bruno Latour označuje jako „nový klimatický režim“. Dokáží instituce liberální demokracie zvládnout, a hlavně přežít politický a sociální chaos, který bude jedním z důsledků klimatického rozvratu? Jsou instituce liberální demokracie schopné dostatečně rychle, efektivně a spravedlivě dekarbonizovat ekonomiku? Je globální tržní ekonomika odolným systémem nebo je naopak velice křehká a zranitelná? A jak se bude chovat při potravinových krizích v důsledku kolabující zemědělské produkce na mnoha místech planety? Bez odpovědí na takové otázky se postkapitalistické myšlení může obejít jen stěží.
Skutečné překonávání kapitalismu nepředstavuje „integrální ekonomika“, kterou se snaží narýsovat Martin Škabraha nebo „jiné“ ekologické ekonomiky v textu Nadi Johanisové a Evy Fraňkové. Ty se nicméně dotýkají několika neuralgických bodů současného systému, mezi jinými neslučitelnosti nerůstu s kapitalismem nebo nutnosti zásadně snížit spotřebu energie, čímž poukazují na to, že energetická transformace stávajícího civilizačního modelu je ještě větší výzvou, než se na první pohled může zdát. Lze však pochybovat i o tom, že by takovým překonáním mohl být Baršův socialismus, připravený – podle jeho slov – ke kompromisům víc než komunismus, „jenž slibuje absolutní změnu lidské situace na zemi“. Tímto socialismem autor míní smíšený ekonomický systém, vycházející z ideje plurality vlastnických forem a zajišťující hodnotový pluralismus a individuální volbu. Kritika státně centralistického modelu socialismu tu nakonec ústí do už dobře známé třetí cesty, tedy jakéhosi postsocialismu, rezignujícího na jakoukoli alternativu vůči liberální demokracii a tržní ekonomice, ale naopak hledající způsob, jak se nacházet uvnitř stávající politicko-ekonomické konfigurace.
Slavoj Žižek občas poněkud jízlivě mluví o fukuyamovské levici, která na jednu stranu ostře odmítá slavnou Fukuyamovu tezi o konci dějin, ale fakticky se stále nachází v jejím sevření. Platí to i o sborníku Za hranice kapitalismu, který je ukázkou dosavadních spíše skromných výdobytků postkapitalistického myšlení. Vede to na závěr k úvaze o terminologickém upřesnění – nejedná se tu totiž o záměr překonávání hranic kapitalismu jako takového, ale o překonávání jedné z jeho konkrétních forem, totiž neoliberalismu. Mottem sborníku by tedy mohlo být: jiný kapitalismus je možný.
Autor je filosof.