Dnes už se hrdinství neoslavuje. Současným trendem jsou antipamátníky, které upozorňují na naše chyby

Podle docentky historie Věry Sokolové, která se badatelsky specializuje na kolektivní paměť a veřejný prostor, je na tom s reflexí své problematické minulosti nejlépe Německo. „Po skončení druhé světové války už Německo nemělo monopol na výklad vlastní národní historie. Zásadní vliv na výklad národních dějin měli jednak odborníci, z nichž většina ani nepůsobí na německých a rakouských univerzitách. A potom také média, umělci nebo populární kultura. Na památníky a památná místa se naprosto standardně vyhlašují mezinárodní soutěže, které často vyhrávají jiní než němečtí umělci,“ podotýká v ArtCafé.

Logo|foto:Český rozhlas

Památník jako časovaná bomba?

„Současným trendem jsou tzv. antipamátníky, které namísto jednoduchého, přímočarého národního příběhu, který často oslavuje hrdiny, staví do centra pozornosti vlastní chyby, traumata a potřebu na ně reagovat. Dnes se staví spíš abstraktní památníky, aby si v nich každý našel to své a nemohl tak vzniknout kolem nich žádný spor, žádná časovaná bomba. Jedním z trendů je snaha pamatovat při vytváření památníků i na někoho jiného než elity.

Tím druhým trendem je snaha vytvářet taková památná místa, která nejsou monumentální, nekřičí do prostoru a je jen na vás, jestli si jich všimnete a něco si z toho odnesete. Sem patří třeba památník Jana Palacha na Václavském náměstí,“ přibližuje Věra Sokolová z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.

Odstraňovat či neodstraňovat?

„Buďme rádi za diskuse o památnících. Spory a konflikty jsou cenné, protože nám ukazují hlasy, které byly v minulosti upozaděné a teď se dostávají do popředí. Tyto spory bychom si měli hýčkat a vážit si jich, protože kultivují demokratickou diskusi a mají velice důležitou vzdělávací funkci. Pro mě osobně je nejdůležitější pozorovat právě tuto diskusi. Třeba posprejování může někdo vnímat jako vandalismus, z jiné perspektivy se může jednat o obohacení památníku o další úhel pohledu,“ podotýká Sokolová.

To, co nás obklopuje ve veřejném prostoru, je mnohem důležitější než učivo v učebnici.
Věra Sokolová

„Jako sochař jsem radši, když výtvarné dílo ve veřejném prostoru zachová. Když se jedná o památník nějaké kontroverzní osobnosti, tak se k tomu dodá historický výklad uměleckou intervencí nebo textem,“ říká výtvarník a pedagog Pavel Karous.

Pomalovaný pomník Winstona Churchilla na náměstí Winstona Churchilla v Praze 3|foto:Anna Macků, Český rozhlas

„Winston Churchill je z mého pohledu spíše negativní postava. Myslím si, že by bylo nešťastné si dál připomínat vítězství nad fašismem skrze něj. Vhodnější by podle mého názoru bylo vzpomínat na hrdinství běžných britských vojáků. Na Churchilla se díváme naším úzkým evropocentrickým pohledem,“ podotýká Karous s ohledem na dění v britských koloniích v době, kdy byl Churchill premiérem. V Británii dodnes probíhá živá debata kolem Churchillových rasistických výroků či jeho zodpovědnosti za hladomor v Bengálsku, a to nejen v souvislosti s hnutím Black Lives Matter. Shrnutí této diskuse přináší např. BBC.