MEXICKÉ PODIVNOSTI: Přehnané, řvavé, kýčovité. Indiánské baroko je ale také fascinující

„Tonantzintla“ znamená v aztéckém jazyce nahuatlu „domov naší matičky“, protože původně se právě zde uctíval kult bohyně Matky Země Tonantzin (vzpomínáte si na ni z pohádky o Panně Marii Guadalupské?). Po příchodu Španělů se k původnímu názvu jen přidala „Santa María“ jako úlitba panence Marii a další kulturní indiánsko-katolická fúze byla na světě.

Eva Kubátová Ráda o sobě říkám, že jsem „sběratelka mexických podivností“, ale formálně jsem soudní překladatelkou a tlumočnicí španělského jazyka a vystudovanou historičkou se specializací na Latinskou Ameriku. Mou skutečnou vášní je ale pronikat čím dál hlouběji do mexické kultury (a hlavně gastronomie, protože láska k Mexiku rozhodně prochází žaludkem). A jsou to právě takové ty každodenní podivnosti, co mi dodnes, po letech žití v Mexico City, zvedají překvapeně obočí anebo koutky úst v úsměv. A alespoň špetku z nich bych Vám ráda promítla do svého blogu na lidovkách, přičemž další špetku pak najdete v knize Mexikopedie, která spatří světlo světa v listopadu 2020, či na webu Mexikopedie.

Františkáni se tu pustili do stavby kostela a ke spolupráci přizvali místní, kterým dali v rámci katolického zadání volné pole působnosti. Indiánským umělcům tu tak pod rukama vznikly stovky andělů tmavé pleti, vyobrazení dětí s indiánskými čelenkami z per barevných ptáků a dekorace kukuřičných klasů, lusků kakaa a místního (pro nás) exotického ovoce.

Namísto archanděla Gabriela tu najdete boha války Huitzilopochtliho, křtitelnice je zdobena symboly Nahui Ollin – pátého slunce (tedy pěti etap, jimiž Země musela projít při svém vzniku), a kapitolou samou pro sebe jsou tisíce andělíčků, o jejichž významu se historikové přou dodnes.

Někteří tvrdí, že reprezentují děti zesnulé ještě před svým narozením, místní pak kontrují teorií o andělích s vykulenýma očima ze strachu před peklem, a najde se i názor, že každý vyobrazený obličej je vzpomínkou na Indiány zabité bleskem či utonutím. To, že řada andělíčků nese v rukou nádobu s vodou, pak názory sjednocuje ve vysvětlení, že jsou to pomocníci boha deště Tláloca, co mu pomáhají roznášet vláhu po světě.

Tonantzintlou však indiánské baroko zdaleka nekončí. Jen pár kilometrů odsud najdete San Francisco de Acatepec s barevnými mozaikami. Na tyhle kostely se podle místních dá prý nahlížet jako na člověka – když ho vidíte zvenčí, ani zdálky si nedokážete představit, co se skutečně skrývá v jeho nitru. Inu, posuďte sami. Daleko víc se o indiánském baroku dočtete v tištěné Mexikopedii, která vyjde už v listopadu 2020.