V roce 1947 doplul norský nadšenec a amatérský badatel Thor Heyerdahl s pěticí kamarádů na balzovém voru Kon-Tiki z Peru do Polynésie. Uštědřil tak lekci všem nevěřícím Tomášům, kteří věštili jeho chatrnému plavidlu rychlý konec a posádce neodvratnou smrt ve vlnách Pacifiku. Knížka o této výpravě byla přeložena do sedmdesáti jazyků včetně češtiny a dokumentární film natočený během plavby dlouhé osm tisíc kilometrů získal v roce 1951 Oscara.
Pro Heyerdahla však bylo nejdůležitější, že plavbou voru Kon-Tiki podpořil svou teorii o osídlení Polynésie z východu – lidmi z amerického kontinentu. Nor opíral svou představu o americkém původu Polynésanů o americké i pacifické mýty, o analogie mezi polynéskými a indiánskými kulturami, ale třeba i o fakt, že se v Polynésii už před příchodem Evropanů pěstovaly sladké brambory, jež jsou jihoamerického původu.
Antropologové nebrali Heyerdahlovy teorie nikdy moc vážně a moderní výzkumy dávaly zapravdu jeho kritikům. Vědci nashromáždili bezpočet důkazů o tom, že Polynésané přišli do Tichomoří z jihovýchodní Asie. Objevily se dokonce indicie polynéských plaveb do Jižní Ameriky. Některé Heyerdahlovy argumenty by se tak daly vysvětlit plavbou Polynésanů do Ameriky a zase zpět.
Nejnovější studie publikovaná ve vědeckém časopise Nature ale dokazuje, že američtí indiáni do Polynésie opravdu dopluli. Stalo se tak před osmi staletími.
Z Polynésie do Ameriky, nebo naopak?
Polynésané byli zdatní mořeplavci, a tak se některým vědcům zdálo krajně nepravděpodobné, že by jejich námořní cesty skončily osídlením Velikonočního ostrova jako nejvýchodnější výspy v Pacifiku. Poblíž hlavního města Chile našli vědci na pobřeží Pacifiku kuřecí kosti pocházející z první čtvrtiny 14. století. Lze tedy spolehlivě vyloučit, že by tato kuřata dovezli na místo Evropané.
Nejpřijatelnější vysvětlení nabízí cesta Polynésanů na americký kontinent, protože v Tichomoří se kur domácí běžně choval. Podivné je, že by Polynésané dovezli do Chile domácího kura a přitom by s nimi nepřiplul jejich obvyklý „černý pasažér“ krysa ostrovní. Po té se v Chile ani nikde jinde v Jižní Americe nenašla žádná stopa. Přitom všude, kam tento hlodavec s Polynésany doplul, se obvykle uchytil a prosperoval.
O cestách jihoamerických indiánů do Polynésie neexistovaly důkazy. Vědci i snílci typu Thora Heyerdahla mohli jen spekulovat. Hypotézy však nyní vystřídala tvrdá data získaná genetickými analýzami. Početný mezinárodní tým pod vedením Andrése Moreno-Estrady z mexického LANGEBIO analyzoval DNA osmi set původních obyvatel Jižní Ameriky, Mexika a Polynésie.
Vybrali si zástupce patnácti indiánských etnik obývajících pacifické pobřeží a dále pak obyvatele sedmnácti různých polynéských ostrovů včetně tajemného Rapa Nui čili Velikonočního ostrova, Následně pátrali v DNA těchto lidí po společných rysech, které by prozrazovaly vzájemné kontakty.
Andrés Moreno-Estrada a spol. dospěli k závěru, že se jihoameričtí indiáni a Polynésané setkali a plodili spolu děti. Stopy po těchto kontaktech jsou dodnes jasně patrné jako příměs krve indiánů z pacifického pobřeží z Kolumbie kolující v žilách původních obyvatel Polynésie. Z analýz DNA vyplývá, že nejde o příměs nedávného data.
Na jižní část souostroví Markézy se indiánská DNA dostala někdy kolem roku 1150. O půlstoletí později pronikla na severní ostrovy Markéz. U obyvatel ostrova Palliser v souostroví Tuamotu se objevila po roce 1230 stejně jako na jižněji ležící Mangarevě. Na Velikonoční ostrov se dostala „indiánská krev“ někdy kolem roku 1380. Není třeba zdůrazňovat, že všechny tyto události se odehrály dávno předtím, než do Pacifiku pronikli Evropané.
Rehabilitace pro Heyerdahla?
Mohlo by se zdát, že se Heyerdahlova teorie o osídlení Pacifiku z Ameriky dočkala osmnáct let po úmrtí svého autora konečně rehabilitace. Pravda je to ale jenom z malé části. I stávající analýzy potvrdily, že Pacifik byl osídlen ze západu, z asijské pevniny.
K západnímu okraji Polynésie dopluly čluny lidí asijského původu někdy mezi lety 1 500 a 800 př. n. l. Na východ Polynésie pronikli první osadníci z Asie do roku 1025. Příspěvek lidí amerického původu do dědičné informace Polynésanů byl titěrný a nebýt moderních metod molekulární genetiky a složitého software na vyhodnocení získaných dat, zůstal by zřejmě nepovšimnut.
Thoru Heyerdahlovi ale dali vědci zapravdu v tom, že obyvatelé Jižní Ameriky byli nejen schopni přeplout Pacifik, ale že takové cesty skutečně podnikli. Možná necestovali úplně dobrovolně. Je možné, že se dostali na širé moře poté, co je běsnění živlů při tajfunu zavleklo daleko z původního kurzu při plavbě podél pobřeží. Následně se jejich plavidla zmocnily pasátové větry a mořské proudy a unášely je stále dál na západ podobně, jako tomu bylo v případě voru Kon-Tiki.
Ať už to bylo jakkoli, úžasná plavba voru Kon-Tiki tím nijak neztrácí na lesku a Heyerdahlova kniha Ve znamení Kon-Tiki zůstává i nadále nedílnou součástí zlatého fondu té nejlepší cestovatelské literatury.
Titulní foto: Nasjonalbiblioteket from Norway, CC BY 2.0
