RECENZE: Co obnáší jít krást koně? Povedený film se Stellanem Skarsgardem je reklamou na román

Něčí vzpomínky na mládí jsou poměrně nevzrušivé, jiný neví, o jaké dramatické události by vyprávěl dřív. Druhým případem je hrdina oceňovaného románu Pera Pettersona, jehož příběh převedl do filmové podoby klasik severské kinematografie Hans Petter Moland. Trond – tak se hrdina jmenuje – se ovšem zpočátku k žádnému vyprávění nemá. Žije v ústraní na venkově, kam se ukryl před světem po autonehodě, jíž padla za oběť jeho manželka. Dokonce ani své dospělé dceři nedal vědět, kde se nachází. Setkání se sousedem, kterého, jak se ukáže, znal kdysi jako malého kluka, však postupně vyvolá vzpomínky na jedny poválečné prázdniny strávené s otcem na chatě.

Stalo se toho tehdy opravdu dost; Trond si s otcem například vyzkoušel v potu tváře pokácet kus lesa, opracovat kmeny, dopravit je k řece a pak je navzdory varování zkušených poslat po vodě k prodeji do města. Také si s kamarádem ze sousedního statku natrénoval „kradení koní“, spíš ovšem divoké projížďky s přidanou fantazií. To všechno však leží ve stínu tragické události na onom vedlejším statku, kde při hře zemřelo jedno z dětí. Vina zčásti padá na Trondova kamaráda, který měl své mladší sourozence hlídat. Jenomže ani tohle ještě není jádro vyprávění. Tím je vřelý a vzápětí otřesený vztah Tronda k charismatickému otci, s nímž tráví toto velmi intenzivní, ale zároveň poslední léto. Otce to totiž více než k Trondově matce táhne ke zdejší sousedce (matce zemřelého dítěte), a to už od doby, kdy se tu za války pohyboval při své odbojové činnosti. Aby toho nebylo málo, patnáctiletý Trond sám pocítí k otcově milence vzplanutí, které nezůstane tak docela bez odezvy.

Všechny peripetie a záchvěvy této hutné historie nakonec vyústí v chlapcovo tíživé zklamání, které jej, jak vidíme, poznamenalo na celý život. Až nynější účtování se skutečností, že obdivovaný otec dal tehdy přednost jiné rodině, a opětovné sblížení s vlastní dcerou mu snad dokážou částečně ulevit.

Pohlceni přírodou

Dramata jednotlivých postav, z nichž každá dostala řízením osudu i svým vlastním přičiněním pořádně naloženo, se splétají v patřičně „seversky“ pochmurný a zároveň očistný obraz, kde se nikdo nemůže zbavit svého dílu viny, ale svět se kvůli tomu nezastaví. Útěcha přichází v poznání, že se svými bolestmi a výčitkami nejsme sami a tragické chyby i zraňující činy jsou krutou, ale neodmyslitelnou součástí lidského života. Podobně jako je tomu v přírodě, která hraje v knize i ve filmu zásadní roli – obklopuje hrdiny na každém kroku, spoluutváří jejich osudy, vystavuje je nebezpečí, ale také je zahrnuje prožitky a životodárnou energií.

Čtyřiašedesátiletý norský režisér Hans Petter Moland ve spolupráci s kameramany Rasmusem Videbaekem a Thomasem Hardmeierem vytvořil obrazově působivé filmové drama klasického střihu, kde létem vonící svět hrdinových vzpomínek kontrastuje se sněhem zasypanou, mrazivou realitou, v níž se stárnoucí Trond vyrovnává se svými zážitky. Stellan Skarsgard dává své postavě patřičný výraz pokročilé životní eroze, větší zásluha na životnosti postavy ovšem připadá představiteli mladého Tronda Jonu Ranesovi.

Filmová podoba příběhu Jít krást koně je v tom nejlepším slova smyslu reklamou na román, podle něhož byla natočena: budí chuť po něm (znovu) sáhnout a přečíst si dopodrobna vše, co film ve své zkratce nemohl obsáhnout.