Bohužel, hlavně pro řadu nejskalnějších příznivců, si větu napsanou v úvodu mohou říkat v konkurenčních Pardubicích.
I to je příznačné pro právě skončenou sezonou. Stejně jako ty předcházející po pádu z první ligy totiž přinesla některá pozitiva. Ale ta nejzákladnější ne. Ať už na hřišti, tak hlavně mimo ně.
Jakou zprávu tedy podal hradecký fotbal v sezoně, v níž si připomínal 60. výročí zisku jediného titulu a 25 let od chvíle, kdy poprvé a naposledy vyhrál domácí pohár?
Dění na hřišti častokrát bylo zastíněno tím, co se dělo (či v některých případech spíše nedělo) mimo něj.
Proto, asi i trochu neuctivě k hráčům, realizačnímu týmu a vedení klubu, začneme právě tam. Třebaže dva dny po skončení hodně netypické sezony by se spíše nabízelo podívat se na výkony mužstva.
1. Začarovaný kruh?
O novém stadionu se mluví dlouhá desetiletí. O novém majiteli poté, co klub po Janu Vodovi převzalo město, o něco kratčeji. Když se fanoušků i zainteresovaných zeptáte, proč je Hradec tam, kde je, většina jako první vysloví: stadion.
Vlkanovu zastoupili jiní, vydařená střelba ale Hradci šanci na baráž nepřinesla |
Jenomže - a zase se vraťme k letošnímu překvapení z Pardubic - majitel chybí možná stejně, ne-li víc. Ne snad, že by ho hradecký klub neměl, dokonce se dá mluvit o tom, že je pod křídly města stabilizovaný. Ale jen na úrovni druhé ligy. A tu fanoušci dlouhodobě moc neberou.
Právě Pardubice ukázaly, co solidní majitel s klubem, který v ještě ne tak dávné historii hrával pouze divizi, může udělat. Samozřejmě klub musí mít při jeho výběru dobrou ruku. Musí narazit na takového, který svoji sílu vedle postupu do první ligy s fotbalovým klubem ukáže i tím, že se uchází o koupi hokejového klubu rovněž v Pardubicích.
Hradci tohle chybí a letošní sezona to nezměnila. Jen potvrdila, že se (snad konečně už jen dočasně) Hradec potácí v začarovaném kruhu. Na jedné straně zní: Dokud nebude stadion, žádný majitel do toho nepůjde. Z druhé se ale ozývá: Bez majitele to i se stadionem bude těžké.
2. Definitivní posun?
Přesto začněme stadionem. Nekonečný kolotoč schvalování různých výběrových řízení a věcí spojených s jeho výstavbou jej znovu oddálil. Vypočítávat všechny překážky by bylo unavující, navíc zasáhla i vyšší moc v podobě koronavirové krize.
Po ní se naštěstí podařilo schválit správce stavby a ten ve spolupráci s městem zvládne vybrat i jejího zhotovitele. Pak se snad oživí naděje, kterou už před lety symbolizovala bouráním jedné z tribun hradecká legenda Pavel Černý.
3. Znovu čtvrtí
Je to jistě umístění, které neurazí. Ale klub, jakým je Hradec, zároveň nenadchne. Hradci se ve druhé lize povedlo i ve třetí sezoně po zatím posledním pádu z první ligy znovu skončit kousek za těmi šťastnějšími.
Hradečtí v této fázi - a znovu asi skončíme u stadionu a případného nového majitele - jako by s postupem tak úplně netlačili na pilu. Z mého pohledu logická věc, protože proč vrážet za každou cenu peníze na splnění cíle, který by přinesl těžko řešitelný problém. Hrát by nebylo kde a prvoligová elita o takového účastníka ani moc nestojí...
Čtvrté místo tak jen ukazuje, že tým a potažmo klub mají solidní základ k tomu být úspěšnými. Ale potřebná nadstavba, jež odlišuje pouhé účastníky druhé ligy od těch, kteří mohou směle mluvit o touze postoupit, chybí.
4. Zachráněná naděje vždy padla
Hradec má za sebou sezonu, do níž špatně vstoupil a v níž vždy, když se zdálo, že se zabydluje mezi absolutní špičkou, přišla slabší chvilka. Na podzim hlavně domácí prohra s Prostějovem, na jaře množství remíz, které sice přidávaly korálky na niti neporazitelnosti, ale ve skutečnosti to většinou byly ztráty, které se pak už nedaly dohnat. Tým, který chce být na špici, si jich nesmí tolik dovolit.
5. Nával mladých
Je to sympatické a v budoucnu by to mohlo přinést příjemné ovoce. Hradec se pustil do odvážného začleňování mladých hráčů, většinou vlastních odchovanců, do prvního týmu. Má to však velkou nevýhodu v tom, že někdy jim chybějí potřebné zkušenosti s tím, jak zvládat krizové situace, kterých se u týmu hrajícího o postup vyrojí dost.
Ve chvíli, kdy je šance hrát první ligu spíše menší, dává smysl otřískat mládí. Na druhou stranu, ne snad, že by Hradec nepřiváděl hráče odjinud. Ale víc než zvučná jména to jsou buď hráči, kteří se snaží udělat si místo na prvoligovém slunci, anebo zkušení druholigoví harcovníci, jejichž výkonnostní strop asi odpovídá této soutěži. A ani v ní příliš výjimečnými borci nejsou.
6. Víc nastřílených gólů, prostupnější obrana
V předešlé sezoně Hradec zářil tím, že nedostával góly. Zároveň mu ale dělalo ohromné potíže nějaký vstřelit. Na jedné straně inkasoval ve 30 zápasech jen 18 branek, nejméně v soutěži. Na druhé jich nastřílel jen 36, což je na mužstvo z horních pater tabulky žalostně málo. Víc jich dalo i poslední Znojmo.
Zato letos byly hradecké zápasy gólově mnohem atraktivnější. Zatímco loni viděli diváci v zápasech Hradce dohromady jen 54 gólů, letos jich tým 54 nastřílel a 29 inkasoval. To je dohromady téměř o tři desítky branek víc.
7. Dlouhá sezona, krátká pauza
Byť se poslední bod netýkal jen Hradce, nelze se u něj nezastavit. Takovou sezonu, jakou fotbalisté prožili, nikdo nezažil a snad už ani dlouho nezažije.
Koronavirová pauza ji rozdrobila na tři části, konec přinesla téměř o dva měsíce později, než se plánovalo. Navíc období po pauze přineslo hektické tempo. Hradec se s tím pral statečně, v jeho případě se dá konstatovat, že mu koronavir ani neublížil, ani neprospěl - umístění před ním i po něm bylo téměř stejné.
Kde však může nastat problém, bude příprava na nový ročník. Ten totiž začne už za necelé dva týdny. Tohle ale bude pro všechny stejné.
