V publikaci čtenáři najdou záznamy a popisy 180 tanců, více než padesáti písní a také valašské vánoční pastýřské hry.
„Chtěl jsem, aby tyto věci zůstaly zaznamenané pro budoucnost,“ říká šestaosmdesátiletý Radomír Golas, který od studentských let dodnes působil v řadě folklorních souborů. Sám přitom pochází z Ostravska a do Beskyd a valašským tradicím jej přivedla prakticky náhoda.
Vám teď vyšla nová kniha, ale není to první vaše publikace věnující se místnímu folkloru, že?
Ano, už mám za sebou dvě. Jednou je sbírka lidových písní z repertoáru místní zpěvačky Anny Šablaturové, v ní je asi šedesát sedmdesát písniček, a ve druhé jsou sebrané valašské koledy z Frenštátska a jejím spoluautorem je již zesnulý sběratel Vincenc Socha.
Pokud vím, sbírat lidové tance a písně jste začal už v osmdesátých letech, takže se dá říct, že kniha je výsledkem desetiletí vaší práce?
Chtěl jsem zviditelnit Frenštátsko v písních a tancích, dalo to hodně práce. Začal jsem jezdit po vesnicích v roce 1980 nebo 1981. Měl jsem auto, nebylo to nikam daleko a já jsem hledal lidi, kteří si ty písně a tance ještě pamatují. Ptal jsem se, ten znal toho, ten někoho jiného, nakonec se mi je podařilo vypátrat. Někdy to bylo hodně složité. Kniha má například jako přílohu dvě DVD, jedno se záznamem lidových písní, na druhém je ztvárnění valašské vánoční pastýřské hry, což je unikát, protože nikde jinde jsem ji na Valašsku neobjevil. Existují k ní sice zápisy textů, například z Kunčic pod Ondřejníkem nebo Rožnova pod Radhoštěm, ale melodické záznamy těch koled nikde nejsou. Ale kdysi dávno tuto hru realizovala ve Frenštátu Valašská družina, čehož jsem byl jednou svědkem, a tak se mi podařilo díky mému švagrovi tyto melodie sehnat.
Sbírání tanců a písní ale není vaše první aktivita v oblasti lidové kultury. Už předtím jste působil v řadě folklorních souborů. Jak jste se k nim dostal, když nejste frenštátským rodákem?
Chodil jsem za války do německé školy v Rychvaldu, jsem totiž původně z Ostravska, takže mám čtyři a půl roku „deutsches reich schule“ a pátou třídu českou. Po ní jsem šel na gymnázium do Bohumína, než ministr Zdeněk Nejedlý zavedl takzvanou jednotnou školu, takže jsem musel z gymnázia po primě a septimě zpátky do devítky. Když jsem dělal podruhé zkoušky na gymnázium, nedopadlo to dobře. Šel jsem proto na brigádu do bohumínských železáren, kde si mě vzal bokem vedoucí vychovatel Podešva a říká mi: „Rodiče se ti právě rozvedli, co budeš dělat na gymnáziu v takové situaci. My teď nabíráme elektrikáře, tak se tam přihlas a my tě pak pošleme na průmyslovku do Frenštátu a dáme ti na to i stipendium.“ Udělal jsem to tedy tak a nastoupil jsem do Frenštátu na učiliště. Po vyučení jsem si udělal i maturitu a po vojně jsem tady ve Frenštátu nastoupil jako dílenský učitel – a mezitím jsem si na dálku udělal vysokou školu.
Takže do Frenštátu a k folkloru vás tedy přivedl pohovor s vychovatelem v bohumínských železárnách?
Ano. Začal jsem tady chodit do Valašské družiny a na vojně v Olomouci jsme začal chodit do PVS (politicky výchovná světnice – pozn. red.), kde měli cimbál. Tak jsem přemluvil nějakého poručíka, že si to odnesu na baterii k sobě, že se ty dva roky budu učit na něj hrát. Když jsme pak za čtyři dny přišli s dalšíma chlapama ten cimbál odnést, už byl pryč. „Já myslel, že jste si ho už odnesli,“ říkal nám ten důstojník. Tšak jsem chodil po celých kasárnách, než jsem našel nějakého Jiřího Tesauera z Brna, který byl cimbalistou souboru Vlajka mládí, dnes Javorník. Ptal se, jestli na něco umím, já že na housle, tak říkal, že mne začne učit „kontry“. A tak jsem na vojně začal hrát v cimbálovce.
S tou jste prý byli velmi úspěšní.
Učiliště se pak přestěhovalo do Košic a my s ním. Ve Spišské Nové Vsi se tehdy konala soutěž, odkud soubory postupovaly do ústředního kola do Bratislavy. My jako kapela jsme neuspěli, dozorci „nám povedali“, že nám nemůžou dát první místo jako muzice, že hrajeme jiný žánr, než se hraje na východním Slovensku. Byl tam i košický soubor Čarnica, vynikající tanečníci, ale ti nemohli postoupit zase kvůli tomu, že měli slabou muziku. Náš klarinetista to slyšel a šel za komisí jako voják, že my jako muzika jsme ochotni té Čarnici všechno zahrát, když je pošlou do ústředního kola. A kupodivu na to kývli. Byli jsme asi na čtyřech jejich vystoupeních, Jirka Tesauer zapsal všechny ty melodie a my jsme to secvičili. Přišli jsme pak za Čarnicou, že jim zahrajeme, jak to umíme. A když jsme skončili, tak tanečníci přiběhli, že nechtějí tu jejich muziku, ale nás. Takže jsme jeli na ústřední kolo do Bratislavy, kde nakonec Čarnica vyhrála. Pak byla i na světovém festivalu v Helsinkách, ale už bez nás.
Po návratu do Frenštátu jste tedy s hudbou pokračoval?
Když jsem přišel z vojny zpátky, začal jsem hrát ve Valašské družině basu a kontry. Valašská družina pak přerušila činnost, já jsem ale mezitím na průmyslovce založil studentský soubor Javorník, to bylo v roce 1958. Tenkrát o to měli žáci velký zájem, dodnes se s členy souboru pravidelně scházím. Jak žáci odmaturovali a odešli, měl jsem muziku z místních lidí, ta se jmenovala Radegast. Když jsem odešel do Rožnova, začal jsem dělat v Javořině, s tou jsme chodili nahrávat i do rozhlasu. A kromě toho jsem působil v muzice Polajka při Valašském muzeu v přírodě, která hrála věci, jež jsem já upravoval. U muziky zůstávám pořád. V současné době ještě hraju v Trojanovicích ve valašském souboru Radhošť.
A kdy začalo vaše sbírání lidových tanců?
Seznámil jsem se pak s Janem Boháčem z Kozlovic a ten mi předal 142 tanců, které sesbíral Vincenc Socha (národopisný pracovník, jenž sbíral lidové písně a tance – pozn. red.), a navedl mne, ať začnu sbírat tance i z dalších obcí. A tak to vlastně začalo.
Bylo těžké najít pamětníky, kteří ty tance ještě znali?
Někteří lidé si to ještě pamatovali a uměli to popsat, ještě pořád to bylo živé. Po druhé světové válce se hodně začal podporovat folklor, ten se díky tomu bouřlivě rozvíjel. Hodně věcí jsem viděl už v době, kdy jsem hrával ve Valašské družině, ale tehdy jsem to ještě nezapisoval. Zajímavou příhodu jsem zažil se sbírkou třiceti tanců zapsaných Františkem Trubačem, které mi věnoval jeho vnuk Pavel Trubač. Šlo o notový zápis melodií i s názvy tanců, ale chyběl jejich popis. Naštěstí v té době ještě v místním domově seniorů žila dcera Františka Trubače, známá tanečnice a zpěvačka Anna Šablaturová, díky jejíž pomoci se mi podařilo tance zapsat. Měl jsem štěstí, naposledy jsem ji navštívil na konci července 1980, na začátku září téhož roku zemřela.
Kromě tanců je v knize i 54 sebraných písní.
Hodně mi pomohl Rudolf Janda, velký odborník na lidové písně nejen našeho regionu. Pocházel z Frenštátu a pak bydlel v Ostravě, sebral zpěvník asi tří set zdejších písniček pro Valašskou družinu. Navštěvoval jsem ho doma, na kytaru mi hrál a zpíval místní lidové písničky a díky němu jsem se naučil projevu těch písní.
