Vyrobit si něco ze dřeva ho bavilo odmala. Když začal chodit z domova v příhraničním Českém Heršláku do kilometr a půl vzdálené školy v Horním Dvořišti na Českokrumlovsku, klasickou rybičkou si z borové kůry vyřezal lodičku. Pak viděl v televizi pořad nazvaný Jednoduché figurky a pustil se do nich.
„Ze začátku jsem řezal do všeho, co mi padlo pod ruku. Později jsem zjistil, že se na to používá lípa. Děda vzal káru za skútr a jeli jsme na kraj obce, kde jsme podřízli nálety lip, a z nich jsem vyřezával,“ popisuje.
Řezbářova díla |
Od hlaviček figurek se školák postupně propracoval k celým postavičkám. Nejdřív k nim ručičky lepil, pak je začal vyřezávat vcelku. Při volbě střední školy měl jasno – šel na průmyslovku do Volyně na Strakonicku.
„Naučil jsem se tam v dílnách základní zpracování dřeva, čepování a další věci. To mi hodně pomohlo, protože znám plno řezbářů, kteří vyřežou figurku a neumí si kolem ní udělat nic jiného,“ srovnává.
Sám si zvládne vyrobit pracovní stůl, nejrůznější přípravky, bez nichž se neobejde hlavně při tvorbě větších děl, ale i skříňky pro betlémy, jimiž je známý po celém světě.
Udělal už téměř tisíc betlémů
„Nedávno jsem byl za starostou v Česticích, protože jedna paní si objednala betlém ve tvaru zámku. Na radnici jsem si půjčil plány zámku, abych se měl čeho chytit. Je to pro mě lepší, než si ho nafotit a doměřit si to,“ líčí řezbář.
Precizní skříňkové betlémy jsou jeho doménou. Jsou to originály, které dělají radost svým vlastníkům celoročně. Během roku je mají vystavené zavřené a kochají se vyřezaným motivem na skříňce, o Vánocích je otevřou a mají Svatou rodinu v nevšedním zázemí.
Pro své město udělal betlém ve vyřezané budově volyňské renesanční radnice, další umístil do budovy píseckého i prachatického muzea. A vzpomíná i na skříňkový betlém v podobě kostela u Nebušic nedaleko Prahy, který putoval za rodinou s českými kořeny do Ameriky.
Jaroslav Frencl(59 let) Řezbář je rodákem z Horního Dvořiště a absolventem Střední průmyslové školy ve Volyni, kde se po studiích usadil. Řezbářství ho bavilo odmala, od roku 1992 se mu věnuje profesionálně. V jeho dílně vznikají sochy, kříže, loutky, šachové figury, obrazové rámy a především rozmanité betlémy, které jsou součástí Vánoc v rodinách po celém světě. Nedávno dokončil kopii raně gotické sochy Strakonické madony pro Muzeum středního Pootaví. Frencl je ženatý, má dceru a dva syny a čtyři vnoučata. Mezi jeho záliby patří sport, fotbal sám dřív hrál aktivně, běh a jízda na kole. |
„Odhadem už jsem udělal mezi osmi sty až tisícem betlémů. Mám třeba paní, která má můj betlém patnáct let a každý rok jí dodám dalších pět až sedm figurek. Hodně betlémů jsem dělal do Rakouska, Skotska, Norska, Austrálie, Spojených států i Japonska. Do Španělska jsem poslal dva velké betlémy do madridského muzea,“ vypočítává Frencl.
Ve svém krámě má jedny z nejrozmanitějších jesliček, měří 3,5 metru. Pracuje na nich už 19 let a každý rok přidá něco nového. Kromě Svaté rodiny se zvířaty a třemi králi v nich mohou příchozí obdivovat například jihočeskou vesnici, řemesla, pohádkové figurky, ale i mistra Jana Husa, jak ho upalují v Kostnici, nebo postavičky z trilogie Slunce, seno... – Škopkovou se Škopkem a babičkou v posteli.
Letos však vyhledávaný volyňský řezbář moc času na tvorbu betlémů nemá, ačkoli je zvyklý ve své dílně pracovat deset až dvanáct hodin denně.
Sešly se mu totiž rovnou dvě zakázky na velké pracné sochy – nedávno dokončil kopii vzácné raně gotické sochy Strakonické madony pro Muzeum středního Pootaví, nyní pracuje na deseti dvoumetrových sochách pro obec Horní Vltavice na Prachaticku.
„Madon jsem už dělal hodně, hlavně do Německa, ale byly maximálně metr vysoké. Strakonická měří 183 centimetrů a musel jsem se držet předlohy. Proto mám radost, že se povedla,“ vypráví řezbář.
Vnuk má od něj masku krampuse
Přitom to byla doslova těžká práce, protože plastiku tvořil ze dřeva syrové jedle. Do dílny musel nejdřív dostat dva metry vysoký mokrý špalek o průměru 60 centimetrů. Kvůli tomu si nakreslil železný vozík, který mu vyrobili zámečníci, speciální plošinu na otočných kolečkách a koupil elektrický naviják, jenž zavěsil na dřevěné trámy.
„Naviják měl zvednout 800 kilo, ale nemohl s jedlovým špalkem hnout. Museli jsme mu pomoci rukama, a tak jsme ho postavili na točnu a mohl jsem začít vyřezávat,“ přibližuje.
Při práci musel sochu zezadu vydlabat – kdyby v kulatině zůstala dřeň, dřevo by rozpraskalo. Vydlabaný je i originál Strakonické madony, který je ve sbírkách pražské Národní galerie.
„Když mi v březnu začalo do okna svítit sluníčko, zjistil jsem, že madona začala praskat. Proto jsem musel okno zatemnit. Celou sochu jsem dokončil za čtyři měsíce,“ upřesňuje řezbář, který se ve fyzické kondici udržuje především jízdou na kole a ranní rozcvičkou zahrnující i stovku kliků.
Na řezbařinu nedá dopustit a už osm let učí základy řemesla studenty volyňské průmyslovky. „Ve škole trávím dva dny v týdnu. A protože jsem většinou jako poustevník v dílně sám, škola mě baví. Odreaguji se a přijdu mezi lidi,“ říká.
Kdykoli se však vydá ze své dílny, vždy má s sebou nějakou rozpracovanou figurku. „Když mám někde prostoj, abych nečekal zbytečně. Nožů mám s sebou víc. Třeba když máme ve škole poradu před Vánoci, vyřezávám, aby na mě ředitel neviděl, ovečku nebo menší věci. Ale přitom poslouchám. Takhle sleduju i fotbal. V pracovně mám televizi, vyřezávám, padne gól, zvednu hlavu. Když ho prošvihnu, nevadí, gólovou akci mi zopakují,“ vysvětluje.
V dílně vymýšlí i hračky pro své vnuky, vybavil je třeba až do šroubků a matic rozebratelnými modely aut veteránů a poté traktory, nejstaršímu 5,5letému vnukovi vyřezal i masku krampuse.
