Byl postavou obestřenou mnoha mýty. Pokud ne rovnou legendou. Viktor Chatulev (lotyšsky Viktors Hatulevs) hrál za Dinamo Riga a stal se prvním hráčem z někdejšího SSSR, jehož draftoval tým NHL – v roce 1975 Philadelphia Flyers. Patřil ke znamenité generaci sovětských talentů. Ten však nikdy úplně nezúročil. Hodně pil, kariéru ukončil předčasně. Živil se pak jako taxikář nebo hrobník. V 39 letech ho našli mrtvého na ulici.
Původně útočník, později obránce. Zlatý medailista z juniorských šampionátů 1974 a 1975. Jednou byl nejlepším střelcem turnaje, podruhé ho vyhlásili nejlepším útočníkem a vybrali do all-star týmu. Viktor Chatulev stejně jako jeho vrstevníci nemohl v tehdy rozděleném světě své umění prodat jinde než v sovětské sborné. Žádné další úspěchy však už nepřidal. Nebyl jediný, kdo se utápěl v alkoholu. Jeho ale pití připravilo o všechno. O lepší kariéru, o zdraví a nakonec i o život.
Kariéru ukončil Chatulev před bezmála čtyřiceti lety, když mu bylo 26 roků. Ale v Rusku na něj nezapomněli. Jméno jednoho z největších talentů své generace vyslovují dodnes s velkou úctou a zároveň lítostí, že tenhle idol s číslem 24 tak smutně dopadl. Stejně tak se kolem něj nabaluje spousta fám, výmyslů i nejasností.
První sovětský Kanaďan
V sovětské lize byl unikát. Jako první se svým pojetím blížil kanadskému stylu hry. Možná právě proto se tak zalíbil ve Philadelphii, která tehdy předváděla tvrdý, agresivní styl. Jejich tehdejší kouč Fred Shero byl ovlivněn sovětskou školou, na druhou stranu to byli Flyers, kdo na závěr Supersérie 1975 vypráskali z ledu CSKA Moskva, a kde nebyli ruští hokejisté dlouho vítáni. Patřili mezi poslední kluby NHL, které se jim otevřely.
Kdyby za ně mohl nastoupit Chatulev, mohla část jejich historie vypadat jinak. I ze spousty jiných důvodů to však nešlo. Hvězdou se nestal. „Vím, že skončil jako taxikář,“ vzpomínal na něj po letech kapitán Flyers a později manažer Bobby Clarke.
Těžko se už dopídíme, co měli ve Philadelphii v plánu, když si Chatuleva v roce 1975 vybrali v devátém kole draftu. Snad si dělali naděje, že ho za moře dostanou. Země socialistického bloku a západní svět dělila těžko prostupná opona. Přesto jako první klub NHL sáhli po hráči, který se narodil a vyrostl v SSSR. A políčil na něj i celek Cleveland Crusaders z konkurenční WHA, který ho ve stejném roce draftoval rovněž.
Jedinou možností, jak dostat hráče z komunistické země ven, by byla emigrace. Když ne hned, tak třeba po pár letech. V létě 1974 takhle odešli českoslovenští reprezentanti Václav Nedomanský a Richard Farda. Možná se počítalo s tím, že se Chatulev rozhodne k takovému kroku taky.
Kanadský novinář Dennis Gibbons v roce 2008 v článku pro The Hockey News uvedl, že Flyers se ho pokoušeli přesvědčit k odchodu dokonce už na šampionátu dvacítek ve Winnipegu 1975, kde mimo jiné obstaral vítězný gól v rozhodujícím utkání s Kanadou. Skaut Eric Colville, jenž dostal za úkol ho vyhledat, ho však nepřemluvil. Navzdory tomu Philadelphia o půl roku později za něj obětovala svůj devátý výběr v draftu. Chatulevovi se to doneslo až po třech letech.
Vytáhl ho Tichonov
V sovětské juniorce s ním nastupovali například brankář Myškin, obránci Biljaletdinov, Babinov, Pěrvuchin, v útoku Žluktov, Alexandrov, Šepelev či Bragin. Chatulevovi předpovídali stejně zářivou budoucnost. Známý trenér Pjotr Vorobjov s ním hrál v 70. letech za Dinamo Riga v jednom útoku. S odstupem času ho označil v rozhovoru pro deník Sport-Express za největší talent, s jakým se kdy na ledě potkal.
„Mohl skončit podstatně líp. Jenže brzy začal hokej zanedbávat, s jeho životosprávou nebylo všechno v pořádku. Zemřel předčasně – našli ho na ulici, selhalo mu srdce. Vyptávali se mě na něj i v Německu, když jsem tam pracoval. Jestli ho znám. Jak by ne, vždyť jsme hráli spolu… Skvělý kluk, jen poněkud nezvladatelný. To ho zahubilo,“ vyprávěl.
Do prvního týmu Dinama Riga vytáhl Chatuleva trenér Viktor Tichonov. V 70. letech lotyšský celek vedl a vybudoval z něj zdatnou konkurenci, schopnou se měřit se silnými moskevskými kluby. Urostlý a silný chasník byl na své parametry zdatný a rychlý bruslař, měl dobrou střelu švihem i šikovné ruce. Zároveň se vyznačoval vznětlivou, popudlivou povahou, byl neústupný a pro ránu taky nešel daleko.
Dohnala ho však závislost na alkoholu, podobně jako mnohé další sportovce té doby. Přezdívka Fíkus vystihuje, že potřeboval pravidelně „zalévat“. Dali mu ji spoluhráči v Rize. V juniorské reprezentaci se kamarádil s útočníkem Borisem Alexandrovem, jenž taky miloval nespoutanost a měl pověst průšviháře. О Chatulevových incidentech a tazích se vyprávěly legendy. Ve dvaceti dostal původně pětiletý distanc za rvačku. Záhy ho osvobodili a nad jeho prohřešky přimhouřili oči. Hlavně proto, že měl tak velký talent a jako hráče ho potřebovali.
Alkoholu se nevzdal
I Tichonov vynakládal spoustu úsilí, aby ho zachránil pro velký hokej. Věřil, že z toho vyroste a polepší se. Vypráví se, že chtěl později vzít Chatuleva do CSKA, kam z Rigy převelel i tehdy největší hvězdu lotyšského hokeje, o tři roky staršího útočníka Helmutse Balderise. Chatulev údajně nabídku odmítl. Je otázkou jak, když neměl svobodnou volbu, protože se vydávaly jen rozkazy. Každopádně, kdyby do armádního celku odešel, možná by t oddálilo jeho pád, třeba by neskončil tak špatně.
Chatulev by měl blíž do sborné, otázka je, jak by zvládal dril a dlouhé pobyty v izolaci na tréninkové bázi. Za SSSR si zahrál dvakrát po sobě v prosincovém turnaji o Cenu Izvestijí, s výběrem země se v sezoně 1977/78 zúčastnil Supersérie proti týmům NHL. V dalším ročníku odletěl na podobné turné s ligovým týmem Křídla sovětů.
Zároveň se nedokázal vzdát alkoholu, přestože na něj zkoušeli různé donucovací metody, musel platit pokuty za porušení životosprávy, dokonce ho poslali do výroby. Pracoval v továrně na umělé kůže. Z gáže, kterou dostal, uhradil zpětně pokuty za celé předchozí období.
Jednou odjel s Dinamem na turnaj do Československa. Místo, aby přenocoval s týmem v hotelu na letišti, vyrazil s Balderisem a brankářem Michailem Vasiljonokem na vycházku. Opil se, popral a po návratu do hotelu ještě napadl personál. Následně ho poslali domů a zastavili mu činnost s podmínkou na dva roky.
Pěst větší než hlava
V lednu 1979 při zápase Dinama s CSKA Moskva udeřil Chatulev čárového Michaila Galinovského a byl diskvalifikován znovu. „Šlo o nešťastnou náhodu,“ vzpomínal rozhodčí na oficiálním webu KHL. „Chatulev chtěl trefit Vladimira Vikulova. Viděl jsem, že po sobě jdou a schyluje se k bitce. Vrhl jsem se mezi ně. Chatulev měl pěsti větší než já hlavu. Už se napřáhl k úderu a nedal se zastavit. Uzemnil mě, padl jsem na led podél Vikulova, který stál za mnou. Ten mi potom děkoval: ‚Míšo, budeme pokrevní bratři. Mohl mě zabít a ty jsi mě zachránil před smrtí.‘“
Zápas sledoval v televizi tehdy nejvyšší komunistický pohlavár Leonid Iljič Brežněv. Hned po utkání volali Galinovského k telefonu. Hovor z Moskvy, ať se dostaví na Státní sportovní výbor, což byla nejvyšší instance sovětského sportu. „Seděli jsme spolu v Rize, omlouval se, že chtěl trefit Vikulova, a ne mě,“ líčil Galinovskij. Chatulev později nesměl hrát do konce sezony.
S hokejem skončil v roce 1981. V klubu už nehodlali tolerovat jeho skandály a promíjet jeho hříchy. Šlo to s ním ještě víc z kopce. Kromě pití se měl zaplést s drogami a následně kvůli tomu strávit nějakou dobu ve vězení. Ale kdo ví, co je na tom pravdy.
Živil se jako řidič taxíku, člen ostrahy, hrobník, rytec náhrobků, dělal hlídače ve skladu. V roce 1985 zahynula při autonehodě jeho manželka Inessa, po ní ztratil otce. Chatuleva našli za nejasných okolností mrtvého na ulici 7. října 1994. Ležel kousek od skladu, kde byl zaměstnán. Nejčastější verze zněla, že to byl důsledek nezřízeného pití, táhnul to celý měsíc v kuse. Srdce už nevydrželo. Bylo mu 39 let.
|
Narozen: 17. února 1955 v Rize |
