Jarmila přežila čtyři koncentráky a pochod smrti: V Terezíně zachraňovala životy!

Narodila se 21. března 1923 v Praze v židovské rodině. Žila šťastný život s rodinou a hlavně se svou sestřičkou Annou. Studovala na dívčím reálném gymnáziu a chodila do Sokola. Rodina nebyla striktně věřící, pouze její otec docházel jednou ročně do synagogy. S antisemitismem se nesetkala až do roku 1938.

„Byli vyloučeni židovští lékaři, mezi nimi jsem měla dědečka a dva strýce. Byli vyloučeni z lékařské komory. Zrovna tak advokáti se začali ihned zbavovat svých židovských konkurentů,“ zavzpomínala Jarmila pro Paměťnároda.cz. 

Mlékař Iwan (†17) skončil v Osvětimi: V koncentráku ho popravili injekcí do srdce

Dokonce i Sokol, místo, kde prožila radostné chvíle, se pro ni stal nepřátelským místem. „Odešla jsem, když jsem zaslechla dvě paní cvičitelky: ,Co tady ta židovka chce!'“ zavzpomínala pro Rozhlas.cz. Život Jarmily a celé její rodiny se nenávratně změnil. Ovšem to nejhorší teprve mělo přijít.

Terezín

Psal se rok 1942, kdy si rodina mohla vzít jen nejpotřebnější věci a přijít k Veletržnímu paláci, odkud byli transportováni do Terezína, kde je po příjezdu čekalo zařazení do pracovních komand. Její otec byl zařazen jako dřevařský pracovník a máma dělala v prádelně. Její sestra pracovala jako zdravotní sestra ve starobinci. Jarmila, které bylo devatenáct let, zachraňovala životy. Jako nezkušená zdravotní sestra bez vzdělání to neměla jednoduché, ovšem tamní lékaři jí pomáhali, a dokonce ji učili dělat drobné chirurgické zákroky. Podmínky tam však byly otřesné. Jako největší problém popisovala ohromné množství štěnic.

Věra Roubalová: Uložili jsme děti a šli jsme na půdu vázat samizdatové knížky

„To bylo trápení i pro pacienty, byli poštípaní. Jednou přišel na kontrolu německý doktor a vytkl mi, že tam sedí návštěvy na postelích, že by tam mohly zanést nějaký hmyz. Já jsem mu říkala, že nanejvýš by ho mohly odtamtud odnést, protože tam je štěnic plno,“ popsala nelidské podmínky. Transporty nemocných se konaly večer. Vyčerpané sestry musely vstát a jít k nemocným.

Míst však bylo málo a nemocných bylo čím dál víc, museli je proto tahat na půdu. Poprvé za svitu svíčky Jarmila viděla epileptický záchvat, který tehdy působil děsivě. „Terezín byl takový první náraz, kde jsme poznali, že lze člověka úplně postavit mimo veškerý původní život. Od začátku byla taková ta snaha lidi úplně zdeptat, přesvědčit je, že jsou méněcenní, že nejsou k ničemu,“ uvedla s tím, že pak přišel transport do dalšího koncentráku.

Ve Vratislavicích na Liberecku hoří pivovar: Hasič propadl střechou!

Osvětim

Osvětim byla horší, tady doslova poznala, že jde ze člověka udělat trosku. Bylo to roku 1944, kdy byla Jarmila spolu s dalšími lidmi nacpaná do dobytčáku směrem do tábora na východě. Se svou milovanou rodinou se nemohla rozloučit osobně. Naposledy jim zamávala pouze přes okénko. „Pak už jsem je nikdy víc neviděla,“ zavzpomínala na těžkou životní chvíli. Po příjezdu do Osvětimi se nekonala žádná selekce. Osvětimi se říkalo rodinný tábor.

Hrůzy z „malé Osvětimi“, koncentráku pro děti: Experimenty, mučení, plátek chleba a černá káva na příděl

„Rodinný tábor to byl proto, že jsme v jednom bloku byly matky s dětmi, v dalším bloku nebo blocích, protože jich bylo několik, byli muži. V bloku, kde my jsme s dětmi byly, jsme spaly na dřevěných palandách, ty ale byly širší - tak pro pět osob, kde jsme byly velice zmáčknuté. Byly jsme zmatené, teď po nás řvali, mlátili nás, když jsme dost rychle nenastupovaly a neřadily se. Takže to byl takový další šok. Celým tím velikánským barákem, kde nás bylo spousta, vedl takzvaný komín, kterým se prý v zimě vytápělo,“ popsala své první chvíle v Osvětimi, kde se starala o děti.

Těhotná Dáša (14) se bojí porodu. Pomůžu ti, slibuje přítel Ivan (10), i když není otcem

„Dostala jsem na starost skupinu ve věku dětí v mateřských školách. Směly jsme si hrát uvnitř v bloku a pak dokonce na omezeném prostoru za naším blokem, který byl obehnán dráty nabitými elektrickým proudem,“ uvedla pro Rozhlas. Pak přišla velká selekce, kterou prováděl Mengele. Třídily se matky s dětmi, staří a nemocní lidé. Jarmila byla spolu se zdravými ženami převedena do ženského tábora, kde vládl tvrdý režim. Ženy spaly namačkané v cihlových blocích, dozorkyně je mlátily a řvaly na ně. Na záchod mohly pouze ráno a večer. Pak Jarmilu čekal další transport. 

Nacisté zplynovali všechny děti z Ležáků kromě dvou sestřiček: Od masakru uplynulo 79 let

Pracovní tábor Christianstadt

Po příjezdu do tábora, který na první pohled vypadal idylicky, znovu zažila sčítání, řvaní, stání a rozmisťování do pracovních skupin. Jarmila byla zařazena na práci v lese a posléze pracovala jako zednice. Práce nejdříve nebyla příliš namáhavá, protože se odehrávala v táboře, kde se práci učila, ovšem pak začala dřina.

„Bylo to takových příjemných čtrnáct dní. Jenže ty skončily a začaly jsme chodit na tu zednickou práci. To znamenalo, že jsme hodinu šly tam, dvanáct hodin jsme pracovaly a hodinu jsme šly zpátky. Předtím a potom samozřejmě probíhaly apely. My jsme vstávaly ve tři hodiny, stály jsme apel a pak jsme dostaly trochu černého kafe. Večer nám dali trochu polívky a kousek chleba na druhý den. To bylo všechno, co jsme měly.“ Fronta se ale přibližovala, Rudá armáda postupovala Polskem a bylo nutné ty, kteří přežili, přemístit.

„Byl jsem korunním princem ďábla,“ říká Heydrichův synovec. O nacistických zvěrstvech prý neměl ponětí

Pochod smrti

V únoru v urputných mrazech Jarmila prošla branami tábora na pochod smrti. „Denně jsme ušly takových dvacet až třicet kilometrů,“ uvedla Jarmila. Takhle popisuje, jak pochod smrti dostal své jméno: „Kdo zůstal ležet, tak byl konec. Šly jsme většinou postranními cestami, vždy dva, někdy i tři dny za sebou, a šly jsme tak dlouho, než jsme narazily zřejmě na nějaký nocleh,“ řekla s tím, že spaly všemožně, ve stohu nebo pod širákem. Občas dostaly nějaké jídlo, mnohdy bylo ale zmrzlé.

Děsivý masakr 21 lidí v malé vesničce na Valašsku: Na oběti tam vzpomínají dodnes

„Stravování bylo zoufalé, někde nám uvařili trochu polévky, někde jsme dostaly pár teplých brambor. Většinou jsme dostaly dvě, tři, čtyři zmrzlé brambory, někdy ani to ne. Takže jsme postupně ztrácely na váze. Naše pětice s sebou celou dobu nesla kýbl, kde jsme mohly, tak jsme si napumpovaly vodu a zima nezima jsme se myly. Stejně jsme neušly tomu, že jsme byly zavšivené,“ dodává.

Musely tahat mrtvoly

Po příchodu do Chebu byly nahnány do vlaků, které směřovaly do tábora Bergen-Belsen. Cesta trvala čtyři dny. „Na cestu jsme dostaly kousek chleba a kolečko salámu. Nedostaly jsme však dostatek vody a měly jsme strašnou žízeň. Takto jsme jely asi čtyři dni. Také kvůli vyčerpání a vyhladovění nám cestou začala děvčata ve vagonech umírat,“ popisuje Jarmila pro Paměť národa.

Hanička v koncentráku viděla popravu mámy: Pamětnice o hrůze po 75 letech promluvila

Když esesáci zjistili, že jsou ve vagónu mrtvoly, museli zastavit a mrtvé vytahat ven. „Já jsem měla štěstí, že jsem byla mezi těmi, co vybrali pod tu trať, kde v takové prohlubni byl ještě sníh. Takže jsme ten sníh sebraly a tím alespoň trochu zahnaly žízeň. Jak jsme se vracely pro další mrtvé, tak jsme udělaly velké koule sněhu a nosily jsme to děvčatům do vagonu. Přijely jsme do Celle, tam jsme vystoupily z vlaku a šly jsme zase pěšky až do Bergen-Belsenu,“ popsala dál své zážitky. 

Záchrana ji zastihla na pokraji smrti

Nejšťastnější byla 15. dubna 1945, to ji z Bergen–Belsenu zachránilo anglické vojsko! V den záchrany byla doslova na pokraji smrti, vyzáblá na kost ležela s horečkou a průjmem na tvrdé dřevěné palandě, sotva mohla chodit a jíst, na hrudi měla boláky. 

Zažil zrůdnosti nacistů. Pohřbili Čecha (†99), kterého z koleje odvlekli do koncentráku

Vojáci se nad ni sklonili, vzali ji do náruče a odnesli do nemocnice. Tenkrát jí bylo dvaadvacet let. „Ze začátku došlo k takovému nedorozumění, že ti vojáci z nás byli úplně v šoku, když to všechno viděli. Chtěli nám co nejrychleji pomoct, tak nám rychle dali sladké kondenzované mléko a uvařili nám guláš nebo gulášovou polévku. Pro mnohé vězně s vyhladovělými žaludky to byla smrt,“ řekla.

„Já už jsem v té době naštěstí nejedla, jen pila. Ještě nám vojáci rozdali takové svačinové konzervy, ty breakfasty, kde byly asi tři sušenky a takový hnědý prášek. Tak jsme to zkoušely vařit, nevěděly jsme, co to je. Byla to instantní káva. Já jsem pila jen tu kávu, tím jsem se víceméně také zachránila,“ myslí si Jarmila. 

„Jarmila Weinbergerová letos 17. listopadu v Národním divadle v přímém přenosu České televize a Českého rozhlasu převezme Cenu Paměti národa. Její vzpomínky přinesly Příběhy 20. století Český rozhlas Plus," uvedly Paměti národa na svém facebooku. 

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu Paměti národa.