„Mám svého mentálního trenéra. Dostávám psychologickou průpravu naservírovanou od člověka, který se tím zabývá,“ tvrdí 43letý Grepl. Dvojnásobný nejlepší střelec ligy dovedl Děčín v sezoně 2018/19 do finále nejvyšší soutěže.
Co vám mentální trenér radí?
Toho je hodně. Je to oblast velmi důležitá a v plno věcech na sobě musím ještě pracovat. Proto s ním spolupracuji. Například abych lépe zvládal své emoce během zápasu. Abych mohl lépe kočírovat svůj tým a méně se věnovat rozhodčím. To je pro mě zásadní věc.
Jste k sobě kritický?
Mám dostatečný pocit sebereflexe, takže když si zápasy projíždím a dělám si z toho zpětnou vazbu, tak vidím, ve kterých situacích jsem se choval jako rapl nebo kde jsem udělal chybu. Na tom se snažím pracovat. Na jednu stranu bylo špatné, že jsme kvůli nouzovému stavu nehráli, na druhou bylo dobré se na chvíli zastavit, přibrzdit a soustředit se na tyhle věci. Věřím, že delší pauza mi pomůže.
S trochou nadsázky: u mentálního kouče ležíte na gauči a vykládáte mu o svých starostech?
Známe se velmi dlouho, nemusíme se ani scházet. Skoro ob den, minimálně jednou za tři dny jsme v kontaktu. Telefonicky. Bavíme se o všem, o sportu i normálních životních věcech. Známe se roky. Pavel Theodor je z Pardubic, a když jsem tam šel hrát, seznámili jsme se. Poslední dobou, co jsem se vrátil z Německa, jsme to zintenzivnili.
Jde o placenou službu?
My máme vztah velmi specifický, já sám bych si tohle nemohl dovolit. Mentální trenéři jsou žádaní, tudíž velmi drazí. Ne všichni jsou dobří, s Pavlem Theodorem to ale má smysl. Máme k sobě důvěru. Ten chlapík je taky z basketbalového prostředí, takže ví, o čem to je. Povedlo se mi s ním zároveň spolupracovat, i co se týče našich mladých hráčů. My jsme takový balíček, na který přistoupil i Lukáš Houser (generální manažer), a já jsem mu vděčný, že byl ochotný část finančních prostředků uvolnit. Protože z mého pohledu je to důležité.
Takže den po utkání vám volá a říká: Co jsi to zase vyváděl?
Volá hned po zápase (smích).
Když na vás křičí fanoušci, vyvede vás to z míry a chcete si to s nimi při zápase vyříkat?
Teď už ne. Jako hráč jsem potíže míval. Jako trenér už se nad to dokážu povznést. To je taky Theodorova zásluha. Pokud to zaslechnu, pustím to jedním uchem dovnitř, druhým ven. Tedy když to vůbec uslyším. Moc to už nevnímám.
 |
Hádal jste se jako hráč s diváky?
’Nehádal. Jen jsem něco štěknul zpátky a tím to zhaslo. Abych vyběhl mezi diváky jako kdysi Ron Artest v zápase NBA mezi Indianou a Detroitem a porval se s fanoušky i protihráčem, to mi nehrozí. Jako trenér jsem těsně u tribuny a dávám si velký pozor, abych neulítl.
Jak ještě jste volno během nouzového stavu využil?
Nebylo to nic příjemného. Měli jsme být trošičku někde jinde, hrát zápasy, rvát se o co nejlepší pozice, místo toho přišla taková okurková sezona. Když se povolily tréninky, začalo se to vracet k normálu.
Teď máte dovolenou, ale celkově bude příprava dlouhá. Jak zařídit, aby to nebyla jen rutina?
Dá se pořád co zlepšovat. Nedělám si iluze, že bych mohl nějak hodně zlepšovat Pomikálka nebo Šišku, ale my tady máme trošku víc mladších hráčů, s nimi se dají tréninky připravit perfektní. To je jeden z mála plusů. I když jsme chodili ven, brali s sebou basketbalový míč. V hale pak dostávali velkou nálož. Snad se mi je povede co nejvíc zlepšit, aby mohli v novém ročníku podávat dobré výkony. Samozřejmě je zvláštní, že jsme se v dubnu květnu připravovali na sezonu, která vypukne až v září.
Když jste byl doma, chyběl vám ten trenérský adrenalin?
Já to střídal, byl jsem v Děčíně i doma. Měl jsem to půl na půl. Kuba Důra (sportovní manažer) a Lukáš Houser pořád vymýšleli nějaké akce, stále bylo co dělat. Čas jsem využil i ke sebevzdělávání. Přečetl jsem nějaké knížky, viděl jsem videa, zhlídnul jsem baskety, na které v sezoně není čas. Pravda, ke konci už to bylo dlouhé. Ne ani tak pro mě, spíš mě vyháněli, abych už někam jel (smích).
Byl jste doma nesnesitelný?
Já si myslím, že to bylo spíš naopak (smích).
Studoval jste zápasy NBA?
Spíš univerzitní NCAA, mladší basketbal, mladší hráče. NBA mě moc ne nezajímá, spíš mě moc nebaví. Pokud jsem sledoval celý zápas, tak Euroligu, líbí se mi víc než NBA.
Proč?
Evropský basket je lepší než americký. Nám už chybí jen kousek, abychom byli lepší než v NBA, co se týče Euroligy. Tady je týmovost, brání se, je to jinačí basketbal.
A NCAA je jiná?
Zajímá mě tam práce trenérů s mladými hráči. Na nějakého se zaměřím a vidím po letech ten progres, to mě fascinuje. Chtěl bych takhle ty mladé taky zlepšovat.
Jaké knížky jste přelouskal?
Žádná růžová knihovna. Přečetl jsem knížku o založení Nike, Phil Knight popisoval vznik společnosti a její růst, taky jak získávali další hráče a veškerý byznys kolem toho. Výborná kniha. Pak nějaké odbornější od starších trenérů Hubie Browna a Gregga Popoviche, kteří mají v nohách daleko víc trenérských mil než já bažant.
