Kuchyňské milníky, které zahýbaly nejenom domácnostmi

20.07.2020 Jana Čiháková

Jsou záležitosti, bez kterých si dnešní kuchyni snad ani nedokážeme představit. Novodobé vymoženosti, které považujeme za samozřejmé tak, jako že každé ráno vyjde Slunce. Ne vždy to v kuchyni bylo tak snadné a k našemu současnému pohodlí vedla mnohdy trnitá cesta.

Ten dělá to a ten zas tohle, zpívá Jan Werich v legendárním filmu Pekařův císař. Jednoduchá věta, které však nelze nedat za pravdu. Každý má talent na něco jiného a něco jiného ho baví. Každá profese je potřeba, ale některá nám dokážou hodně zjednodušit či zpříjemnit. Nebýt vynálezců a mnohdy až bizarních shod okolností, nenacházelo by se nejspíš lidstvo tam, kde aktuálně je.

Tajemství kostky cukru aneb Za vším hledej ženu

Češi jsou národem schopných lidí, o tom nemůže být sporu. V našich dějinách jsou světlejší i temné okamžiky, nicméně je třeba připomenout, že za spoustou světových vynálezů stál právě příslušník českého národa. Právě to platí i pro kostkový cukr, za kterým dokonce hledejme ženu.

Tato milá kulinářská drobnost, kostkový cukr, se narodil v Dačicích, českém městě ležícím na nejjižnějším cípu Českomoravské vrchoviny. Za všechno prý může zranění manželky ředitele dačické cukerné rafinerie Jakuba Kryštofa Rady při - do té doby náročném - porcování cukru. Ten se prodával ve velkých cukrových homolích a odsekával sekáčkem. V létě roku 1841 se paní Radová nepříjemně poranila a v důsledku této události se u svého chotě důrazně přimlouvala za nějaké praktické řešení. Její přání bylo vyslyšeno a odpovědí bylo historicky první balení asi 350 kostek cukru. 

Česká remoska opustila hranice 

Do řady českých kuchyňských vynálezů patří i remoska, malá elektrická přenosná trouba s ohřevem shora. Ta spatřila světlo světa počátkem 50. let minulého století. Autorem unikátního spotřebiče se stal Oldřich Homuta, který prototyp dále se svými spolupracovníky vylepšoval. První remoska nesla označení HUT (zkratka autorů Homuta, Uher, Tyburec). Prodávat se začala už na konci 50. let (od roku 1957 se začala sériově vyrábět v Kostelci nad Černými Lesy). Autorem patentována však byla až v roce 1964. Do roku 1991 se vyrobilo přes 2,7 milionu kusů a vyvezla se do mnoha zemí světa. V roce 1994 byla výroba oživena, design i materiály vylepšeny, aby se výrobek postupně vrátil na výsluní. Podobně oblíbená jako u nás je dnes remoska například ve Velké Británii.

Čajový sáček byl vynalezen omylem

Zalít si horkou vodou sáček čaje je pro nás dnes samozřejmá rutina. Původně se však čaj podával ve výhradně sypané formě a objev „pytlíkového“ porcování byla vlastně jen milá náhoda. Za vším stál newyorský obchodník Thomas Sullivan, který svým zákazníkům posílal drobné čajové vzorky původně v kovových krabičkách. Ty v konečném důsledku vycházely příliš draze a Sullivan začal hledat lacinější řešení. To přišlo ve formě ručně ušitých hedvábných sáčků. Jednomu ze zákazníků tehdy sáček naplněný čajem omylem spadl do vroucí vody a dotyčný došel k překvapivému závěru, že i toto je skvělý způsob, jak čaj uspokojivě vylouhovat.

První patent na čajový sáček byl udělen v roce 1903, dle některých zdrojů ještě o něco dříve. To však není podloženo záznamy z patentového úřadu. Počátkem 20. století se porcovaný čaj dostal na pulty amerických obchodů a vyráběl se ve dvou velikostech. Malý sáček byl určen pro hrneček, větší pro čajovou konvici. Hedvábí nahradila gáza a kvalita porcovaných čajů tak oproti původnímu Sullivanovému zpracování utrpěla. Dnešní čajové sáčky jsou vyráběny převážně z celulózy a důležitou roli hraje také tvar pytlíku. Standardní čtverečky doplnily během posledních let sáčky ve tvaru pyramidy, které umožňují efektivnější louhování.  

První kávovar evokoval chemickou laboratoř

Od čaje se přesuneme ke kávě. Ve většině současných domácností lze kromě českého „turka“ či instantních káv podávat také oblíbené espresso. Stačí zmáčknout knoflík na domácím kávovaru a lahodný nápoj nateče přímo do šálku. Ne vždy tomu tak bylo – historie domácí přípravy kávy z tlakového přístroje není zvlášť dlouhá.

Počátky expresní přípravy kávy pomocí páry spadají na konec 19. století. Za myšlenkou a prvními pokusy stál zrychlující se životní styl a narůstající obliba kaváren. Kávu bylo třeba připravit rychle, bez zbytečného otálení, přesto chutnou, co uspokojí i náročného zákazníka.

Vůbec první parní kávovar vznikl možná překvapivě v Německu v roce 1878, další stopy jsou už však ryze italské. V 80. letech 19. století se na scéně objevil italský vynálezce Angelo Moriondo s tlakovým přístrojem na kávu, který se však svým vzhledem ani zdaleka neslučoval s tím, jak vypadají kávovary dnes. Šlo o stroj nadmíru komplikovaný a objemný, nicméně první vlaštovka byla na světě. Za regulérního vynálezce espressa je pak považován Luigi Bezzera, který na Moriondův nápad navázal, stroj vylepšil, zjednodušil a přidal k němu dávkovací páku, díky které bylo možno připravit šálek kávy za tehdy neskutečných 45 sekund!

Kávovar měl stále své „mouchy“ a pro obsluhu býval až nebezpečný díky hrozícímu úniku horké páry a riziku opaření. Tomu zabránil až přepouštěcí filtr, který Bezzera vytvořil se svým kolegou a na světové výstavě v Miláně v roce 1906 pak poprvé použil výraz espresso. Od toho dnešního jej stále dělilo několik zdokonalení, důležité ale je, že káva šla připravit snadno a na počkání a zákazníkům chutnala.

V 70. letech minulého století se na trhu objevila novinka, plně automatizovaný kávovar, což znamenalo už jen drobný krok k rozšíření stroje do domácností. Důležitou roli v domestikaci kávovarů pak hrála německá firma Krups, která jako první v roce 1983 začala vyrábět čistě domácí kávovary na všeobecně oblíbené espresso. Počátkem 90. let pak švýcarská společnost Nestlé přišla s nabídkou kapslového espressa.

Na mikrovlnné troubě má svů podíl i česká věda

Neodmyslitelnou součástí mnoha domácností je dnes i mikrovlnná trouba. Šikovný spotřebič, šetřící čas, nádobí i nervy. Za objevem zčásti kontroverzního přístroje stojí Američan Percy Spencer a drobná nehoda s rozteklou čokoládou. Spencer tehdy pracoval na docela jiném projektu (výrobě a zdokonalování magnetronů, které se používaly do radarů), a během jednoho z pokusů s překvapením zjistil, že se mu v kapse neobvyklým způsobem roztekla čokoláda. To ho zaujalo natolik, že provedl další zahřívací pokus, tentokrát s kukuřicí, ze které se během chvilky stal popcorn. Po válce představil Spencer svůj vynález široké veřejnosti a nechal jej patentovat.

V říjnu 1945 byla vyrobena první mikrovlnná trouba značky Radarange a o dva roky později si už americké hospodyňky mohly zakoupit pilotní mikrovlnku o hmotnosti bezmála 350 kg a výšce 1,8 metru. Zaplatit za ni bylo třeba „pouhých“ 3000 USD (dnes by to dělalo asi 72 000 Kč), rozhodně tedy nešlo o masovou záležitost. Postupem času se rozměry spotřebiče napasovaly do běžných standardů a cena zboží se snížila. Už v roce 1955 spatřila světlo světa mikrovlnka velikosti běžného sporáku, vestavná do kuchyňské linky, a o 12 let později byl vyvinut kompaktní spotřebič, který bylo možno postavit na kuchyňskou linku.

Není pochyb o tom, že mikrovlnka může být považována za poněkud kontroverzní spotřebič a prakticky od svého vzniku je předmětem bádání vědců i vděčným tématem pro příznivce konspiračních teorií. Tehdejší Sovětský svaz dokonce v roce 1979 používání těchto spotřebičů zákonem zakázal, a to právě z obav o zdraví svých občanů. Zákon byl počátkem 90. let zrušen.

Nutno dodat, že do objevu mikrovlnné trouby nepřímo zasáhla i česká věda, konkrétně český profesor Augustin Žáček, který jako první popsal princip oscilace magnetronu, který mikrovlnná trouba pro svou práci využívá.