STARÁ ŠUMAVA: První turisté
Co byste řekli na pěší výlet na Trojmezí, kde se setkávají hranice Bavorska – Česka – Rakouska, nebo na návštěvu hory Třístoličník? První turisté se k Třístoličníku přibližovali v 19. století. Vrchol Třístoličníku přitahoval svojí tajemností už v dobách, kdy se na jeho úbočích rozkládal prales a četné močály. Za důležitý mezník rozvoje turistického ruchu na Šumavě lze považovat rok 1890, kdy došlo k zahájení organizované činnosti, avšak kořeny šumavské turistiky najdeme už v začátcích druhé poloviny 19. století.
O větší zpřístupnění kraje se tehdy zasloužila řada příruček a průvodců, mezi jinými popisy Grueber-Müllerovy z let 1846-1851 a Rederův průvodce z roku 1861. Ještě počátkem 19. století byla Šumava všeobecně velmi málo navštěvovaná a z větší části “terra incognita” (území téměř nedotčené), jak v roce 1834 napsal A. J. Krickel poté, co dva roky předtím podnikl cestu ze západních Čech až k čertově stěně.
Vrchol Třístoličníku přitahoval svojí tajemností už v dobách, kdy se na jeho úbočích rozkládal prales a četné močály. Za důležitý mezník rozvoje turistického ruchu na Šumavě lze považovat rok 1890, kdy došlo k zahájení organizované činnosti, avšak kořeny šumavské turistiky najdeme už v začátcích druhé poloviny 19. století.
“Dříve zdržovaly badatele, botaniky a mineralogy bandy lupičů, kteří zde pobývali, nyní je odrazují neschůdné pěšiny, liduprázdná údolí, divoké lesní potoky, propasti a bezedné močály…” Držitel první zeměpisné profesury Německa na univerzitě v Berlině Carl Ritter v roce 1855 poznamenal: “Šumava patří k nejdrsnějším krajům. V jejích tmavých lesích nacházeli zběhové ve válečných časech bezpečný úkryt, ale také nyní se zde nabízí útočiště četným zlodějským bandám…” Ty zde působily ještě v roce 1866, jak zjišťujeme z dopisu “básníka Šumavy” Adalberta Stiftera, psaného z Lackenhäuseru 8. září 1867 své ženě: “…letos se nemusíš žádných raubířů jako v loňském roce obávat…”
Na vrchol Třístoličníku se první turisté z české , bavorské a rakouské strany hranic odvažovali v první polovině 19. století. V roce 1805 za účelem získání botanicko-zeměpisných znalostí sem podnikl cestu hrabě Kašpar Maria Šternberk se svým bratrem Jáchymem. Vyjeli 19. září z Vimperka a jejich trasa vedla do Strážného, odkud se močály prodírali do Nového Údolí. K vrcholu “úplně neznámé hory” se vypravili o den později. Cesta jim trvala plné tři hodiny, neboť ji motykami muselo prosekávat několik mužů. Hrabě Jáchym jako vůbec první změřil při cestě výšku hory. Barometr ukázal 3798 pařížských stop, což bylo zhruba 1234 metrů, tedy o 78 metrů méně, než činí skutečná výška hory. Tenkrát ovšem od jediného nepřesného změření nebylo možné očekávat spolehlivý údaj.
V roce 1841 v jednom z prvních průvodců Augustus Beck napsal: “Zdatný chodec se vydává na cestu do hor, aby uviděl Schwarzenberský kanál, ruiny Vitkova kamene, Plechý s jeho horským jezerem, i Třístoličník s hraničním kamenem tří států…”
V roce 1861 vydal v Pasově Carl Hoffmann prvního přehledného Průvodce Bavorským lesem, v němž k horské túře doporučoval: “Cestovní vak nebo ruční kufr s několika košilemi a ponožkami vedle jednoho páru bot nebo holínek poslat předem poštou, pak malou cestovní koženou brašnu s potřebami pro čtyři až pět dnů – dvě košile, dva páry ponožek a pantofle vzít s sebou. Oděv: plátěné kalhoty, letní sukni nebo kabátek či pléd, který zejména ve vysokých polohách dobře chrání. Silné boty s dvojitou podešví a dobrou cestovní hůl, nikoli slabý deštník. Nejlépe silnou zahnutou hůl se železným kováním…”
Rozmach cestovního ruchu do zdejší oblasti přinesla stavba Stifterova památníku nad Plešným jezerem. Už na podzim 1877 “Krumauer Intelligenz-Blatt” oznamoval, že bylo ukončeno částečné značení turistických cest. Rok poté vyšel v Praze nový Průvodce Šumavou. Jeho autor – pražský botanik prof. M. Willkomm konstatoval, že “je politováníhodné, když o ubytování na horských vrcholech není vůbec postaráno, neboť Josefovská věž na Kleti je až do současnosti jediná horská restaurace na Šumavě”. Podobně se vyjádřil Vídeňan F. Höllrigl, který Třístoličník navštívil v roce 1883: “…o potřebu potravin není nikde postaráno. Je třeba vzít zásoby na nejméně jedno jídlo. U spoře tekoucího pramene se občerstvujeme a navzájem si prokazujeme pohostinnost”.
Ještě v témže roce, kdy Höllrigl přišel na Šumavu, nechal Albert Gampert, nadlesní z Neureichenau, postavit na vrcholu Třístoličníku dřevěnou, tzv. “letní halu”, která se souhlasem knížete Schwarzenberga, majitele české části území, zasahovala do Čech. Hala, která byla poprvé v roce 1913 a pak opakovaně obnovována, stojí proti horskému hotelu a přeťata hraniční čárou Čech a Bavorska slouží jako prodejní stánek.
Brzy po vzniku bavorského Lesního spolku v Deggendorfu v roce 1883 byla lesnickým nadšencem, pasovským právníkem Antonem Niederleuthnerem založena v Pasově, Breitenbergu, Freyungu a ve Waldkirchenu sdružení, která se snažila o zpřístupnění hor. Breitenbergská sekce, vzniklá v roce 1884 a vedená Gampertem, dala podnět k výstavbě silnice na Třístoličník. Rok nato povolil Ústřední výbor spolku na návrh Niederleuthnera a Gamperta příspěvek na “kultivaci” Třístoličníku, z něhož měly být financovány další cesty a práce na jejich značení. Nejvíce byla ovšem postrádána horská bouda, na jejíž výstavbu chyběly breitenbergské sekci finanční prostředky.
Gampert našel jedinečné řešení: zainteresoval na stavbě obchodníky, majitele pivovaru a všechny milovníky hor v Pasově, Waldkirchenu, Jandelsbrunnu a Neureichenau a 19. června 1888 založil v hostinci Strixner v Neureichenau novou sekci spolku – Dreisessel I. Důvod zřízení byl jediný: výstavba horské boudy na Třístoličníku, a to na rozdíl od ostatních, okolí zakládaných spolků se jménem Dreissel II., majících stejně tak v úmyslu oblast Třístoličníků kultivovat, avšak nezabývajících se myšlenkou podílet se na výstavbě domu. Kolem šedesáti členů spolku rýsovalo nevypověditelné dlužní úpisy za 25 a 50 marek, které měly být úročeny čtyřmi procenty.
Gampert jako předseda sekce se zasloužil o to, že se stavbou boudy se začalo ještě v roce 1888. Kamenná stavba se stájí a sklepem, krytá šindelem, nabízela šest postelí a společnou noclehárnu pro nejméně třicet osob. 10 června 1889 byl dům, který si vyžádal náklad osmi tisíc marek, slavnostně otevřen.
Knihy hostů na této staré boudě na Třístoličníku bohužel shořely, avšak nejstarší záznamy v knize okresu Freyung z 80. a 90. let 19. století uvádí jména mnoha turistů z Bavorska, Saska, Pruska, z Rakouska i z Čech.
Z doby kolem roku 1890 pochází zpráva od jedné nocující společnosti: “V hospodě jsme se setkali s různými lidmi – Rakušany, Bavory, Němci ze severu. Všichni společně jsou zde dobře uloženi. K jídlu jsou chutné konzervy a k pití tmavé bavorské pivo. Pak jsme zpívali a zdálo se, že cizincům se to líbí. Celá hospoda se dobře bavila a majitel se spokojeně usmíval, protože při naší rozjařené náladě nepřišel vůbec zkrátka”.
První bouda na Třístoličníku mohla být obhospodařována jen od časného jara do podzimu. Protože dům byl stále obsazen, začalo se pomýšlet na stavbu většího hotelu. V sezóně 1907 přišlo na Třístoličník kolem 30 tisíc návštěvníků. Čekalo se však ještě na dokončení železnice z Waldkirchenu do Čech. Po jejím otevření se začalo se stavbou velkého zařízení na volném prostranství mezi starým domem a skalami Třístoličníku podle plánů, které vyprojektoval pasovský architekt K. Kieffer. 6. července 1913 byla slavnostně otevřena nová, celoročně obhospodařovaná budova, jejíž stavba si vyžádala 52 tisíc marek. V hotelu bylo 20 pokojů s 53 lůžky a “elegantní” noclehárna pro nejméně 22 osob.
Po léta se v hotelu scházeli každou středu k oblíbeným společenským dnům bavorští, čeští a rakouští revírní, celníci, učitelé a duchovní. Ve stínu této nové, po požáru v roce 1949 znovu postavené a v následujících letech zmodernizované a zvětšené budovy, stál stále starý Gampertův dům jako pomník raného turizmu na Třístoličníku, až zchátral a musel být nakonec stržen.
Zdroj: Treking Naše vrcholy – Lumír Kothera
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora