RECENZE: Hrabal bez porušení podstaty. Pábitelé nepostrádají razanci

Exteriér se ukázal pro vyznění produkce jako dost důležitý. Publikum je rozesazeno v hledišti typu aréna a může sledovat dění v hospodském lokálu s funkční pípou, také kamna občas zabafají, se stolky a židlemi lze libovolně manipulovat. Pípa ohraničuje hrací prostor z jedné strany, na druhé sedí muzikantské trio pod vedením Michala Vejskala, které se kromě hudební a občas i komparzní spoluúčasti na výsledném tvaru představí v introdukci solidně náladotvornou jazzovou exhibicí.

Opěrnou kostrou jevištního dění je fabule povídky Bambini di Praga. Do aktivit podvodných – ještě „předúnorových“ – pojišťováků, zformovaných pod zaklínadlem Opora ve stáří, zaznívají a také jsou divadelně zpodobeny úryvky z dalších Hrabalových textů včetně završujících ohlédnutí z Dopisu Duběnce či Kouzelné flétny. Ve vylidněné hospodě zprvu autor (Jaroslav Achab Haidler) sumarizuje svou životní pouť, je oblečen jako tulák – včetně ušanky do nepohody. Osvěžovna se pak začne zalidňovat, nostalgické tóny jsou vystřídány pábitelskými historkami a jejich výraznými vypravěči, z nichž se později vyloupne vydařené pojišťovácké trio v podání Lukáše Černocha, Jana Plouhara a Petra Uhlíka, typově odlišní protagonisté zdařile vykreslují další hrabalovské figurky. Až v antagonismu k nim stojí postavy ztvárněné Matúšem Bukovčanem a Annou Fišerovou, představujícími manželský tandem hospodských, ale i řezníkových Hyrmanových, na jevišti jsou však především „zájmovými objekty“ podvodnických aktivit. Andrea Berecková pak v rámci inscenace ztělesňuje ženství křehčího typu (Uršulka, slečna Hroudová, krásná cikánka).

V pestrém kaleidoskopu historek i situací Šiktanc úspěšně evokuje hrabalovskou poetiku, kde kromě existenciálního podtónu (s připomínkami autorova oblíbeného čínského filozofa Lao-c’) přichází ke slovu i jeho hédonismus a jemná smyslovost. V jednom výstupu kupříkladu Lukáš Černoch s Annou Fišerovou zaběhnou na krátkou reálnou koupel do Labe a potom si s nešikovnou cudností před publikem pod ručníky stahují mokré plavky. Když kolem divadelního dění projíždějí vlaky, hra se na chvilku přeruší, herci na soupravu mávají a muzikanti v rytmu sténání pražců přidávají další zvukovou stopu. V řeznicko-hospodských epizodách se na část publika dostanou i sklenice piva a plátky tlačenky.

Na drastičtější humor dojde v „tanečních hodinách pro starší a pokročilé“, kdy dáma po nekonečném víru kolem vlastní osy (divoce ji roztočil její tanečník) zvrací do kabelky. Herci se postupně interpretačně rozehřívají a pospolitost aktérů a diváků působí stále přirozeněji. Až později nastupuje pan Bucifal v podání Adama Ernesta, uvede se nervně podaným songem, v jehož refrénu se opakuje mnohoznačné „příbalové“ upozornění: „Některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky.“ Věta se jako leitmotiv inscenace ozvala několikrát již předtím. Bucifal je, jak čtenáři Hrabalových próz jistě vědí, agentem, který se má mezi „pojišťováky“ infiltrovat a později je usvědčit. To se mu podaří, rej utichá (došlo i na „stísněnou“ variantu oblíbené hospodské kratochvíle, hře v kuželky), v již setmělé přírodní scenerii se Haidlerův pábitelský kronikář ve stále pomalejším tempu se vším nostalgicky loučí.

Herecká sestava této hrabalovské roztomilosti působí kompaktně, typizace figur se vyznačuje nenásilnou kresbou charakterů, i když nepostrádá razanci. Už dlouho jsem nebyl svědkem tak smysluplného propojení nastudovaného divadelního tvaru s open-air dispozicí.