Operní panorama Heleny Havlíkové (279): Musica Florea opět „na štaci“

Ve čtvrtek odpoledne 16. července 2020 se sice nad Prahou strhla průtrž mračen, ale večer (s představením od 21. hodiny se čekalo na setmění) už „jen“ mrholilo. Navzdory deštíku a chladu se nádvoří zaplnilo, jakkoli se diváci chránili deštníky, jejichž rozevření přece jen handicapovalo výhled na scénu pro publikum v zadních řadách hlediště. Po přestávce ovšem déšť ustal úplně, takže Opera o komínku, která se ku prospěchu celkové struktury večera hrála jako druhá, už počasím tolik omezená nebyla.

Služka paní je dvouaktová, zhruba tři čtvrtě hodinová opera, která vznikla jako „vsuvka“, intermezzo do dvou přestávek Pergolesiho slavnostní opery Il prigioniero superbo (Pyšný vězeň), určené v roce 1733 pro oslavu narozenin císařovny Svaté říše římské Alžběty Kristýny, manželky Karla VI. Intermezzo se jako parodie vznešené holdovací opery uchytilo natolik, že začalo být uváděné samostatně a stálo u základů žánru opera buffa. A její uvedení italskou operní společností ve slovutné pařížské Académie Royale de Musique o devatenáct let později se dokonce stalo jablkem sváru ve sporu o podobu francouzské opery, který vešel do dějin opery jako la Guerre des Bouffons, válka buffonistů.

Příběh – pouze pro soprán, bas a němou postavu sluhy – je založený na jedné z mnoha variant oblíbené anekdoty o starém mládenci, jehož si mladá chytrá služebná omotá kolem prstu a nakonec ho dostane do chomoutu, aby se stala jeho paní. (V opeře toto schéma před Pergolesim s úspěchem použil například už na počátku 18. století Thomaso Albinoni (1708) nebo v roce 1725 Georg Philipp Telemann; v jejich operách se starý mládenec jmenuje Pimpinone.) Libreto Gennara Antonia Federica vychází z typů commedie dell’arte. Režisérka Magdalena Švecová sice v rozhovoru před premiérou tuto výraznou stopu v rodokmenu Služky paní uvedla jako východisko pro svou koncepci, ale místo jadrnější komiky, pro tento žánr italské improvizované komedie typické, zvolila „ušlechtilejší“ podobu „zábavné historky“. Takto by se mohla hrát spíš v nějakém šlechtickém sídle pro lepší společnost, nikoli kočovnými společnostmi na tržištích pro „plebejské“ publikum, odkud vzešla její obliba.

Doktora Uberta Pandolfa ztvárnil Miloš Horák a Serpinu, jeho služku a nakonec manželku, sopranistka Eva Kývalová – na prototyp pěveckých oborů basso buffo a subretního sopránu však příliš uhlazeně. Po hudební stránce jejich výkony poznamenala i určitá nejistota v komunikaci s dirigentem, když se Marek Štryncl pokoušel z přístřešku pro orchestr umístěného vedle jeviště stíhat hru na kytaru i hudební řízení. Komediální potenciál naznačoval alespoň mim Anton Eliáš v němé roli sluhy Vespona. Příležitost k výraznějšímu rozehrání akce mu umožňovala situace, když se vydával za divokého husara coby budoucího manžela Serpiny a nevybíravě po Pandolfovi požadoval její věno, což je definitivní past, do které skrblík Pandolfo při své manželské váhavosti spadne.

Opera Karla Jana Loose poněkud klame názvem – je v latině a dílo, resp. patnáctiminutový operní skeč, mnohomluvně inzeruje slovy: Opera bohemica de Camino a caementariis luride aedificato, seu Pugna inter Patrem Familias et Murarios. Samo libreto neznámého autora je ovšem v češtině a dílko skutečně pojednává o komínku zedníky špatně postaveném aneb o pantátově souboji se zedníky. Kdy Karel Jan Loos, varhaník a regenschori tuchoměřického kostela sv. Víta, tuto jednoaktovou zpěvohru na text neznámého autora složil, nevíme přesně, časově ji můžeme vymezit pouze Loosovým úmrtím v roce 1772. Nejspíš byla prováděná v klášterním prostředí pro zábavu – s parodií na náboženské morality o pomíjivosti světa: Cementarius zednickou fušeřinu omlouvá materiálem: „špatné matererie máme, / z hlíny, bláta nic stálého nic pevného, / na tom světě nic věčného“. A své filozofování o pomíjivosti světa uzavírá mudrováním: „sme také z hlíny pošli, přece k velkým věkům došli“. Loos v Opeře o komínku propojuje vlivy italské opery buffa s českou lidovou hudbou tak, že její melodie proniky i za klášterní zdi a zlidověly natolik, že některé uvádí Karel Jaromír Erben ve svých Nápěvech prostonárodních písní českých.

Z anekdotického příběhu o zfušované stavbě komínku, v jehož životnost ani sami zedníci příliš nevěří, ale i tak si nechají zaplatit, je zřejmé, že autoři dobře znali mentalitu prostředí řemeslníků i jejich zákazníků. Zachytili tak s vtipnou nadsázkou a parodií náboženských argumentů situaci, která s odstupem čtvrt tisíciletí neztratila svoji nadčasovost.

Režisérka Magdalena Švecová rozehrála tuto „buffu po česku“ nápaditěji tím, že naklánějící komín představuje na štaflích balancující mim Anton Eliáš vybavený vysokým černým cylindrem na hlavě. A ke konci večera konečně může výrazněji předvést své pohybové umění, když se coby padající komín v kotoulu sesune ze štaflí na zem. Smysl pro komediální hravost uplatnil kontratenorista Jan Mikušek, když coby zedník s humorem komentuje svou ledabylou práci a bez zábran si pochvaluje, že i tak za ni dostal peníze. Zatím menší operní zkušenosti byly znát z výkonu tenoristy Martina Javorského jako druhého zedníka a role Děvečky a podvedeného Domácího ponechali bez větší představitelské nápaditosti Eva Kývalová a Miloš Horák.

Třebaže vlhké počasí pochopitelně ovlivnilo hru komorního orchestru, v němž smyčcové obsazení zvukově ozvláštnila dvojice lesních rohů, celkově i nad nepřízní počasí nakonec převládla radost z toho, že se snad také opera začíná vracet k normálnímu provozu.

Hodnocení autorkou recenze 70 %

Giovanni Battista Pergolesi: La Serva Padrona
Karel Jan Loos: Opera bohemica de camino a caementariis luride aedificato
Hudební nastudování a dirigent Marek Štryncl, režie Magdalena Švecová, kostýmy Markéta Štormová, scéna Václav Krajc a Jiří Bláha, světla Mojmír Ledvinka, líčení a vlásenky Diana Kišš. Orchestr Musica Florea. Barokní divadlo Florea Theatrum na Letní scéně Hudební a taneční fakulty AMU, Lichtenštejnský palác v Praze, 16. července 2020.

Osoby a obsazení: Doktor Uberto Pandolfo – Miloš Horák, Serpina, jeho služebná – Eva Kývalová, Vespone, jeho sluha – Anton Eliáš.
Murarius – Martin Javorský, Caementarius – Jan Mikušek, Dominus – Miloš Horák, Puella – Eva Kývalová.