K obsahu sborníku:

Staroměstský mariánský sloup – stále živé dílo minulosti (Ondřej Jakubec – Pavel Suchánek(, Staroměstské náměstí jako místo paměti, symbolické komunikace a konfrontace (Vít Vlnas), Pražský mariánský sloup a pobělohorská restaurace katolicismu v Čechách (Alessandro Catalano), Rekatolizace v Praze v 17. století (Olga Fejtová), Umění v náboženství a konfesijních kulturách raného novověku (Ondřej Jakubec), Proměna vizuality obrazu v době rané protireformace (Michal Šroněk), Katolická zbožnost a náboženské rituály v pobělohorské době (Jiří Mikulec), Jan Jiří Bendl a mariánský sloup v Praze (Michal Šroněk), Mariánské sloupy v českých zemích a potridentský katolicismus (Pavel Suchánek). „Do dneška se z toho nevzpamatovali.“ Staroměstský sloup jako nositel pobělohorského mýtu (Barbora Jiřincová).

Ukázka z úvodní studie:

Za minulostí se někdy chtějí dělat tlusté čáry, a někdo dokonce historii pokládá za zbytečnou. V humanistickém duchu si sice můžeme opakovat Ciceronovo akademické heslo, že dějiny jsou „světlem pravdy“ či „učitelkou života“, okolní svět však takové ideály sdílí jen málo či se závěry historiků nakládá zkresleně nebo účelově.

Rovněž tato kniha na jedné straně sdílí „akademický“ zájem o minulost, na straně druhé svým tématem nevyhnutelně zasahuje do přítomnosti, pro kterou není sledované téma nijak neutrální záležitostí. Naopak, vyvolává nezřídka hraniční reakce. Není však naším cílem jakkoliv komentovat aktuální postoje vůči staroměstskému mariánskému sloupu a otázky  obnovy  jeho částečné repliky. Jakkoliv nelze současnou debatu ignorovat.V nedávné době totiž   byla intenzivní snaha stoupenců obnovy prosazena, takže na pražském Staroměstském náměstí došlo počátkem června 2020 k umístění dílčí napodobeniny původního sousoší. Tato aktivita byla, a patrně i nadále bude, sledována s rozpaky či kriticky jinými – ať už z důvodů ideových,  uměleckohistorických  nebo  památkářských.  U  všech  však často  vyvolává  vášnivé  debaty.  Ty  mohou  být  někdy  úsměvné, jindy v kontextu ideologizovaných, polarizovaných a povrchních reakcí na sociálních sítích znepokojivé. Jedno se jim však upřít nedá. Oživují historické vědomí a probouzejí zájem o minulost. V jednom z komentářů k memorandu o kopii marián ského sloupu na Staroměstském náměstí z června 2019, zveřejněném na profilu sociální sítě Ústavu dějin umění AV ČR, tak jedna z účastnic diskuse radostně poznamenává: „Musím napsat, že tahle debata kolem sloupu mě naplňuje radostí. Nemusím už dětem ve škole dlouze vysvětlovat, že historie má dlouhé stíny, není to jen zapomenutá snůška zbytečných dat a jmen, ale dokáže po staletích zažehnout vášně. A proto stojí za to se jí trochu zabývat. Tož, děkuji všem zúčastněným za názorný příklad.“

Snad i naše kniha poskytne takový příklad koncentrovaného pohledu na minulost, která stále silně působí. Publikace přitom ve  svém  záměru  navazuje  na  předcházející  počiny  této  ediční řady, které na příkladu jednoho objektu – dokumentu či monumentu – analyzují obecnější fenomény českých dějin. Rozhodli jsme se v tomto případě zaměřit na téma rekatolizace 17. století, sledované na pozadí, respektive skrze jeden monument – staroměstský mariánský sloup. I když od jeho vzniku uplynulo více než 350 let, stává se stále předmětem vášnivých debat, neboť je s ním spojovaný rekatolizační příběh českých zemí.

Pražský staroměstský sloup by mohl v klidnějších časech patřit jen do turistických příruček či uměleckohistorických monografií. Nestalo se tak kvůli¨jeho zboření a poničení, k němuž došlo 3. listopadu 1918 a jež bylo uskutečněno davem, který se vracel ze vzpomínkové manifestace k výročí bitvy na Bílé hoře. Tímto aktem demolice a současně bezprostřední snahou o obnovu památníku vstoupil mariánský sloup do  českého  historického  vědomí  s  neodbytností  srovnatelnou snad jen s tzv. dekrety prezidenta Edvarda Beneše (1884–1948). V obou případech lze sledovat, jak se tato témata znovuotevírají v cyklických vlnách, kdykoliv se přiblíží příslušné výročí, když se medializují prohlášení přívrženců či odpůrců, případně když v zemi zavládne letní okurková sezóna. Ve všech těchto chvílích se potvrzuje, že historie není žádná zaprášená fosilie a že za ní nelze udělat jen tak tlustou černou čáru.