Letní slunce se konečně ukázalo, on místo radosti z lepšího počasí jen poskakuje o berlích a neví, co bude: „Za čtyři až pět týdnů jdu na další vyšetření, uvidíme.“
Zároveň ale platí, že by to v normálních časech znamenalo něco mnohem horšího. Profesní a sportovní tragédii.
Pokud jste Nepejchala zaregistrovali jen letmo, není to žádná ostuda. Zazářit měl právě teď, vždyť na zítřek byl naplánován start olympiády v Tokiu. Akce, která měla jedenadvacetiletému klukovi z Kolína změnit život, se však odkládá.
Sláva musí počkat.
A čtvrtý rok se zajímá každý
Letním hrám lze vyčítat, že se stávají čím dál větší fabrikou na peníze. Zároveň jim nelze upřít, že se stejnou výkonností generují velké příběhy. Že dokážou prakticky neznámé lidi učinit slavnými, že zástupce přehlížených disciplín vytáhnou ze stínu na zářivá pódia.
Jako když Rio vystřelilo judistu Lukáše Krpálka mezi sportovní smetánku Česka. Jako když v Londýně náhle národ hltal moderní pětiboj, neboť v něm dobyl zlato David Svoboda. Jako když v Pekingu nejcennější medaili uzmul střelec David Kostelecký.
Sportovní střelbu ostatně trefně charakterizuje právě Nepejchal – její největší domácí talent.
 |
„Nikdo se o nás nestará celé tři roky, ale ten čtvrtý se najednou postupně k olympiádě pozornost začne zvedat,“ popisuje. „A vyvrcholí to olympiádou samotnou. Všechno se začne valit, rozhovory a tak. Pro nás, co to nemáme tak zažité jako třeba tenisté, za kterými jezdí novináři po celém světě, je to občas až nepříjemné. Velký rozdíl.“
Jejich šance přichází jen v rámci olympijských cyklů. Obvykle jednou za čtyři roky. Nyní až za pět.
Nepejchal přitom jakožto vítěz finále Světového poháru měl do Japonska letět za medailí. Už se skoro začal chystat i na kamery a diktafony, což pro nemluvného mladíka znamená větší nervy než závěrečné rány v bojích o cenné kovy.
Místo toho sedíme před plzeňskou ubytovnou Dukly, kde se jako marod snaží aspoň nějak si ukrátit vlekoucí se dny. Existuje větší kontrast? „Ale co s tím nadělám?“ odpoví jinou otázkou. „Jo, byla tam šance. Taky se mohlo něco pokazit, mohlo se mi něco stát, tak jako teď. Vždycky tam je nějaká cizí vůle, kterou nelze ovlivnit.“
Být populární není můj cíl
Nepejchal se k netradičnímu sportu dostal přes celkem tradiční klukovský zájem. „Odmala se mi vždycky líbily zbraně,“ líčí. „I když jsem tou dobou hrál fotbal, maminka mě přihlásila na kroužek sportovní střelby. Byl tam vidět nějaký potenciál, aspoň co říkal trenér. Trošku talentu jsem měl.“
Až příliš skromné. Když se jako čerstvě sedmnáctiletý prostřílel do výpravy pro Rio, kouč Jan Videcký ho označil za mimozemšťana – právě kvůli míře nadání.
Do Brazílie neletěl pro výsledky, ale kvůli zkušenostem. „Bylo to hodně jiné,“ srovnává s obvyklým (ne)zájmem médií a diváků při Světových pohárech či šampionátech.
Zrovna tohle mu v až příliš klidném létě roku 2020 scházet nebude. „Mým cílem není být extrémně populární. Když nějaký závod vyhraju, je to pro mě nutné zlo,“ praví upřímně.
To, co se děje při něm, ho naopak vtáhne do děje na maximum. Proto bylo tak těžké smířit se s překotnými změnami. „Trošku jsem ztratil motivaci, když to začalo,“ vzpomíná na karanténu; tehdy zbýval jen trénink na suchu. „Moc se mi do toho nechtělo, přišlo mi to až otravný. Ale jakmile jsme začali střílet, zase mě to chytlo.“
Pandemie změnila prakticky vše, Nepejchalův život ale paradoxně zůstává stejný. Baví se svým koníčkem i zaměstnáním v jednom. Dál o něm vědí jen nadšenci do střelby. Změní se to někdy? Už za rok? „Já s odložením trochu počítal,“ přizná. „Počet nemocných pořád stoupal, bylo vidět, že to asi nevyjde. Tak jsem se na to připravil, a když to oznámili, jen jsem si řekl: No, co mám dělat. Bude to příští rok. Nebo někdy jindy.“
