Při této příležitosti si připomeneme jeden článek z roku 2013 od Jiřího Fryje. A objednat si můžete i druhé rozšířené vydání rozsáhlé knihy věnované právě Jiřímu Sedlářovi od Jirky Jermakova, k dispozici na http://www.mewadex.cz/

Mezi Zlínem a Vsetínem se rozkládá území zvané Valašsko. Je to svébytný kraj a svébytní jsou i jeho obyvatelé. Uprostřed valašských kotárů leží vesnička Kašava. Tichá, malá nenápadná. Přesto je ale nesmazatelně zapsána do podvědomí veřejnosti, tedy přinejmenším té motoristické.

Barum 1985

Dvacátý třetí červencový den roku 1959 se v domku Sedlářových narodil syn Jirka. Přesně to bylo tak, že na svět přišel v porodnici a když si ho později rodiče vezli domů, malému Jiříčkovi se zalíbilo vrnění motoru a kodrcání po úzkých silničkách. Když povyrostl do klukovských let, pustil se do stavění minikár, na kterých se spouštěl z okolních kopců. A že se mu to dařilo více než dobře, stal se brzy pravidelným účastníkem oficiálních závodů. Jeho veliký talent se potvrdil ziskem titulu mistra ČSSR v roce 1974, kdy mu bylo patnáct let. O dva roky později titul obhájil, ale to už se jeho zájem stáčel k jiné disciplíně. Zajímalo ho něco, co pojede samo i do kopce a vzhledem k jeho věku a tehdejším možnostem padla volba na motokáry. Jiří byl cílevědomý a houževnatý a do čeho se pustil, to se snažil dělat na sto deset procent. Součet jeho píle a nadání ho přivedl k dalším úspěchům. Od roku 1983 do roku 1987 se v mistrovství republiky bojovalo až na jednu výjimku jen o pořadí od druhého místa dál. To první měl rezervované Jiří Sedlář. Vynechal jen rok ´86, kdy se stal motokárovým vicemistrem Evropy.

Barum 1986

V jeho rodné vesnici se při Barum rallye startovala populární rychlostní zkouška s cílem v Držkové a začátkem roku burácely v okolí pravidelně motory soutěžních aut při Rallye Valašská zima. To bylo pro Jiřího, kterému v žilách proudila vysokooktanová krev, veliké lákadlo. Touha zkusit závodění v něčem, co má také čtyři kola, ale kde by byl chráněn před povětrnostními vlivy střechou a okny, se naplnila v roce 1982. Se svojí Škodou 100 se postavil na start Valašky. Rok na to si vypůjčil českého Stratose, Škodu 130 RS a k ní i spolujezdce, Josefa Častulíka. V soutěži, které se zúčastnil celý tovární tým AZNP s Hauglandem v čele, se až do odstoupení pro technickou závadu pohyboval na neuvěřitelném třetím místě. Ještě v tomto roce si vyjezdil postup do tehdy federálního mistrovství ČSSR a do dalšího ročníku odstartovali ve stejném složení a ve třídě A/Š 120 LS. Prošli jím jak nůž máslem, oslavili zisk titulu a začali se rozhlížet po autu, se kterým by mohli v roce 1985 bojovat o titul v absolutním pořadí.

Stotřicítka RS už neměla homologaci a její nástupkyní se stala do skupiny B patřící Škoda s označením 130 LR. To byl už opravdový závodní vůz, schopný přes svůj nižší výkon, pramenící z obsahu motoru, bojovat i s mezinárodní konkurencí. S nezměrnou podporou JZD Podhoran Lukov se podařilo auto přes zimu postavit a 26.dubna přejeli startovní rampu Rallye Teplice. Po první třetině soutěže byli ve vedení, ale první místo neudrželi a skončili třetí. První start v nejsilnější třídě přinesl valašské posádce skvělý výsledek. Srovnání jízdy s motokárou a soutěžním vozem Jiří nijak neodlišoval. Říkal, že obojí se řídí volantem a pedály, ale v autě je na všechno daleko více času. Šumavu zařazenou do Poháru míru a přátelství nedokončili. V jednom z nejlépe obsazených ročníků se pohybovali mezi prvním a nejhůře čtvrtým místem. Ve 26. ze třiceti rychlostních zkoušek odstoupili z kontrolovaného 4. místa pro poruchu motoru, stejně jako koncem roku v Příbrami.

Nadcházející zimní přestávka znamenala stovky hodin práce na vylepšování vozu a jeho spolehlivosti. Zúročily se druhým místem na úvodní teplické soutěži. Za vítězným Křečkem měl Jiří ztrátu 1:22 min, ale na dalšího “továrníka“ Urbana najel přes čtyři minuty. Stejný výsledek zopakoval v Klatovech a tehdy ještě v Gottwaldově při Barumce. To už ve Škodovce zaregistrovali jeho ojedinělý talent a na Příbram dostal Jiří plnohodnotnou tovární 130 LR. Měla ale méně koní, než jeho auto. To vyplývalo z faktu, že se továrna se svými vozy zúčastňovala pravidelně mistrovství světa a motory stavěla s ohledem na délku světových soutěží na menší výkon. Mnozí to ale chápali jako pokus o znevýhodnění a když v soutěži posádka Sedlář – Častulík právě na motor odstoupila, veškerá jednání skončila.

Příbram 1986

Do sezóny ´88 nastoupil tým z Lukova s Lancií Delta Integrale ve skupině N/2000. Do skutečného soutěžního speciálu měla italská čtyřkolka daleko. Po odstoupení v Teplicích sice při neúčasti továrního týmu zvítězil Sedlář na Šumavě, ale celá sezóna byla ve znamení technických problémů s křehkým autem. V době, kdy bylo velkým problémem vycestovat byť i do spřátelené země, se kapitalistické náhradní díly opatřovaly obtížně. Ač neradi, museli si v Lukově přiznat, že Integrála byla krokem zpět. Rok 1988 byl konečnou pro vozy skupiny B v našem soutěžním mistrovství. V tomto roce ale vyjel z bran boleslavské automobilky Favorit.

Příbram 1986

Vůz nové koncepce s agregátem pod přední kapotou a s předním pohonem byl logickou perspektivní volbou pro mnohé jezdce, včetně těch továrních. Začínalo se od nuly a to jak s úpravami auta, tak s návyky na nový jezdecký styl. Na Šumavu přijel Jiří jako jeden z mála s ostrou verzí “Fagoše“ a vybojoval druhé místo. Sezóna se nesla v duchu hledání až do třináctého srpna. Při testech nových tlumičů, na silnici, kterou projel v životě tisíckrát, pár stovek metrů za obcí Lešná, se Favorit postavil bokem a pak udělal přemet přes střechu. Je zbytečné spekulovat, co by se stalo, kdyby byl Jirka připoutaný. V osudném okamžiku nebyl. Při kolizi se otevřely dveře a on vypadl z vozu na krajnici. Ještě vstal, zeptal se Josefa na jeho stav a pak zkolaboval. Dvě hodiny na to zemřel v nemocnici na vážná vnitřní zranění.

Osud bývá často velmi nespravedlivý……

Šumava 1985

Šumava 1985

Šumava 1987

Šumava 1988

Šumava 1988