[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Pamatuju si, že když mi tchyně v těhotenství opakovala: „Spi, dokud můžeš, pak už se nevyspíš,“ vždycky jsem nad tím mávla rukou. Přišlo mi, že přehání a schválně se staví do pozice té, která už ví. A věděla. Nejen o nedostatku spánku, ale i pokaždé, když je dítě vzdorovité, když vám docházejí nápady jak na uspávání, krmení… Když vás drtí hormony, bezmoc nebo obrovský strach z každé jeho nemoci. Když se nemůžete shodnout s partnerem anebo se vám zdá, že už nikdy neuvidíte svou kadeřnici a nic nestihnete včas… a při milionu dalších okamžiků. Dnes a denně je něco, co je na mateřství těžké a chvilky očekávaného štěstí jsou spíš vzácné. Je to naivita a nezkušenost, zbožné přání nebo „kouzlo“, které nám příroda nadělila proto, abychom děti vůbec měly, protože kdybychom tušily realitu, asi bychom si to i rozmyslely?
„Je to nejspíš všechno dohromady, byť se záměry matky přírody si jistá nejsem,“ usmívá se psycholožka Lucie Kolaříková, která sama vychovává dvouletou dceru. „Určitě je za tím nezkušenost. I za očekáváním ,já to budu mít jinak‘ je nezkušenost.
Představy o mateřství si totiž vytvářejí osobnost v nás, která ještě matkou není, realitu nezná, takže vlastně neví, o čem mluví, a neví, co očekávat. Nemůže a nedokáže si to představit,“ vysvětluje dál s tím, že takhle je to přece se všemi našimi vývojovými fázemi a milníky v životě. „V dětství si myslíme něco o dospělosti, ale až když jí dosáhneme, tak chápeme, o co jde. Myslíme si něco i o stárnutí a o smrti. Ale až samotný prožitek a přímá zkušenost nám pomůžou tu situaci správně pochopit a vidět reálně. Až když žena vězí v každodenním mateřském kolotoči, zahlcená povinnostmi a nevyspalá, tak pochopí, že její kamarádka, která porodila před rokem, to neměla špatně zorganizované.“
O své konkrétní iluze pak nakonec přijdeme asi všechny. Mě nejvíc bolela ztráta iluzí, s nimiž jsem doufala ve spavé dítě, a poprvé celou noc prospala až po dvou letech. Jiné z nás si představují kojení jako přirozenou věc, a nakonec svádí souboje o každou kapku mléka… A jako by to nestačilo, procházíme i pocity „zklamala jsi“ − sebe, dítě i lidi okolo, kteří nás, mámy, hodnotí a srovnávají, a ještě víc nám ukazují propast mezi představou o mateřství a realitou.
Což kromě jiného vytváří i obavy z toho, jaké následky naše chyby a různě (ne)zvládnuté situace na dítěti vlastně zanechají. „Každá z nás si proto musí udržet svoji míru psychické pohody, sebelásky. Musím přijmout, že sice nejsem dokonalá máma a denně třeba dělám něco špatně, ale dělám to stále nejlíp, jak umím, snažím se. Pomoct může i vědomí, že i naše děti si vybraly nás, jsou s námi nevysvětlitelným způsobem v souladu, patří do situace, kterou vytváříme. Patří k nám a my k nim. A dále může pomoci přijmout fakt, že v těch stovkách situací, které od rána do rána s dětmi prožíváme a kdy to bývá i těžké a děti to nezjednodušují, tak není možné, abychom své dítě někdy nezranily a netraumatizovaly. Je důležité tohle pochopit,“ vysvětluje psycholožka.
Pomáhá uvědomovat si, že je to jen dočasné. Přijdou jiné výzvy, ty současné zmizí...
V mateřství prostě nikdy nemůžete mít pod palcem všechno nebo se všemu vyhnout. Můžete to jen přijmout jako fakt, aniž byste u toho přišla o kus svého sebevědomí. Anebo víte co? Klidně o něj přijďte a nahraďte ho novým, silným a neustále narůstajícím vědomím toho, že když život s dítětem den po dni zvládáte (jedno s jakými přešlapy), máte důvod být na to pořádně hrdá. Nezlehčujte to tím, že ostatní to zvládají. Neshazujte to konstatováním, že to ostatní zvládají lépe. Rozložte své sebevědomí a poskládejte ho do většího, láskyplnějšího. „Na základě své zkušenosti s dcerou se domnívám, že žena jako máma potřebuje jiné sebevědomí než žena před mateřstvím. Potřebuje si v sobě vytvořit něco nového, pevnějšího, větší vnitřní sílu, aby ji jen tak něco nerozházelo. Žena může dokonce v těchto souvislostech začít fungovat teritoriálně: je to mé dítě, moje výchova, moje rodina, nikomu do toho nic není. Vnímáte tu jasnost? Podle mě tohle žena v mateřství může získat,“ říká na rovinu Lucie Kolaříková. A já v tom čtu úlevu: z toho, že nenaplňuju jako máma nějaké představy, že se nemusím cítit slabá, ale naopak silná, že jsem si vytvořila svůj úplně autentický mateřský přístup.
Tím se odbourá další bolest, která po porodu přichází: když totiž všechno relativně zvládáme, začneme to považovat za samozřejmost. K tomu máme koneckonců sklony obecně – když nám něco nejde „ideálně“, bičujeme se, když nám to překvapivě jde, shazujeme to a tím i svou dovednost. Takže nakonec jsme „jen“ mámy. No co, je to normální. No co, ta dřina za tím? Přece si nebudu říkat o uznání?!
Za co? Za to, že se umím sama postarat o své vlastní dítě? Za to, že se vzdám kusu sebe v jeho prospěch? A kdo jiný by to měl umět a udělat? A pak najednou úplně přehlédnete, jak je vám v tom přehlížení sebe sama smutno… Měla jste mít radost z pokroků, vnímáte ale jen ubíjející rutinu. Měla jste mít radost z blízkosti dítěte, ale nakonec máte ponorku. Měla jste být zahlcená mateřskou láskou, ale někdy máte chuť dítě odložit, abyste se mohla alespoň chvíli nadechnout ve svém vlastním rytmu!
„Hlavně s malým dítětem je to kolotoč, dennodenní placatění se na malém prostoru, naplňování potřeb dítěte, kmitání od rána do večera a neprospané noci, k tomu domácí povinnosti a možná ještě sem tam hádka s partnerem − to je kombinace, která člověka semele. Semlelo by to úplně každého, na to je třeba pamatovat. Tolik všednosti, tolik povinností, tak málo času pro sebe!“ potvrzuje psycholožka, že i tyhle ztráty iluzí se dějí. A vsadím se, že je úlevné o tom byť jen číst, protože o tom, jaké deziluze, ba i (sebe)nenávisti prožíváme, o tom se nahlas nemluví. A přesto právě to by se v takových chvílích dít mělo: mít s kým sdílet, mluvit, uvolnit ten přetlak. A samozřejmě, mít o koho se opřít v postupném předávání kompetencí kolem dítěte i povinností v domácnosti. Ať už to bude partner, tchyně, nebo chůva s uklízečkou.
A co když síly docházejí? Samozřejmě, už jsme o tom mluvily: oporu hledejte u nejbližších, rozdělujte kompetence a mějte, pokud možno, aspoň jednu kamarádku, která spolu s vámi ustojí vaši realitu se vším všudy a bez odsuzování nebo planých rad. S důvěrou miřte do mateřských center. Když vám nepomůže přítomnost ostatních maminek, mívají mateřská centra kontakty na odborníky: psychology, kouče, lékaře. Anebo se podívejte na stránky:
Ve chvíli největšího vnitřního zmaru a procitání z iluzí pak s dokonalým načasováním také přichází krásná chvíle, kdy můžete ty prvotní iluze, očekávání, těšení se využít ve svůj prospěch. Obvykle v takové momenty dítě udělá obrovský pokrok, odmění vás prvním úsměvem, pohlazením, pokusem o slovo, přetočením se na bříško, zvednutím hlavy… „Také pomáhá uvědomovat si, že je to jen dočasné. Že sice přijdou jiné výzvy, jak dítě poroste, ale ty současné zmizí. Je to jen na chvíli, ne na celý život. A dále také se co nejvíc propojovat s tím zázrakem, který se stal. Třeba vzpomínat na krásný porod, prohlížet si fotky z těhotenství a nachystaných oblečků, a pak už to oblečené čerstvé miminko. Vracet se k tomu zázraku, k těm pocitům a brát si je s sebou do toho všedního kolotoče.
Podívejte se: Jaké přínosy má péče komunitní porodní asistentky o rodičku?
Protože i když ženu semele běžný život, tak ten zázrak je pořád přítomný, nikam se neztratil a je povznášející se k němu vracet,“ popisuje Lucie Kolaříková, jak to své původní snění o překrásném mateřství můžete použít jako něžnou sebeobranu, jako náplast a jako způsob, který vám dovolí vidět, že i přes tu každodennost se kolem vás to překrásné mateřství děje.
I když už jste – doufám – klidnější, tak pokud právě procházíte nějakou ztrátou iluzí o mateřství, potěší vás, že můžete zapracovat i na zmnožení těch chvil, kdy byste svou roli mámy za nic na světě nevyměnila! „Někdy čekáme, že by mělo přijít něco zvenčí nebo něco velkého, abychom se mohly radovat a zažívat rodinnou harmonii. Ale děje se to spíš v běžném dni, když pro to uděláme pár věcí. Třeba vypneme mobil, dáme plnou pozornost dítěti a společně si pohrajeme a zablbneme. Je možné to celé obohatit vědomou vděčností. Zase si přivolat ten zázrak zrození, dojmout se nad tím, jak to milované miminko vyrostlo, potěšit se, jaký úžasný člověk z něj roste, vykoupat se v lásce, kterou k němu chováme. A za všechno děkovat. Naše vnitřní ochota a odhodlání cítit se dobře jsou rozhodující. Někdy je to boj sama se sebou, ale když si připomeneme své priority, dá se dostat do konstruktivního vnitřního postoje, díky němuž se situace začne měnit,“ doporučuje na závěr Lucie Kolaříková.