ROZHOVOR: O Naivní divadlo se nebojím, říká Stanislav Doubrava

Naivní divadlo je pojmem, na který slyší diváci nejen ve Francii, Belgii, Slovinsku a dalších evropských zemích, ale i v Mexiku, USA, Kanadě, Číně a zejména Japonsku. Pojmem se stalo i v samotném Liberci, kam za ním na prestižní festival Mateřinka přijíždějí v posledních letech milovníci loutek z celého světa.

Country? To je všechno, co se nám líbí, říká kapelník liberecké kapely Nonstop

Povídali jsme si spolu v prostorách divadla, které důvěrně znám od dětských let a které pro mě znamená nejen kouzlo dřevěných herců, ale i půvabnou souhru světel, barev a hudby. To všechno dohromady totiž teprve vytváří tajemství, kterému rozumějí jen děti, a pokud mají štěstí, tak i někteří dospělí.

Začnu trochu odjinud. Naivní divadlo pro mě začíná už v předsálí s obrazy, iluzorním zrcadlem a dřevěnou skládačkou. Jak pohlížíte na to, že se pro děti dnes často hraje mimo divadla, třeba ve školkách nebo dokonce v obchodních centrech?
Kdysi jsme to zkusili, a rychle zrušili. Hráli jsme v tehdejší Hypernově ve Vesci na určeném místě, kolem kterého jezdili lidé s košíkem a říkali herečce, jestli by nemohla uhnout… Tenhle ryze komerční pokus měl podle představ managementu nabídnout lidem v „obchoďáku“ něco navíc. Ale oni nic jiného nechtějí! Chtějí si tam nakoupit, a těšit se z toho, že žijí v době, která jim umožňuje plnit si materiální sny. Podle toho také vypadá současný stav společnosti, výrazně upřednostňující konzum.

A představení ve školkách?
I to máme za sebou. V 80. letech mělo Naivní slavnou éru „mateřinkových“ představení. Špičkoví tvůrci NDL, režisér Pavel Polák , scénograf Pavel Kalfus a výborní herci, tvořili malá, komplexní představení přímo pro prostory v MŠ. Výsledky byly skvělé. Po roce 1989 to však již z různých důvodů , především finančních, přestalo být možné. Postupně jsme od hraní ve školkách ustoupili a většinu mateřinkových“ představení nyní hráváme v našem Studiu pro 60 diváků. Jsem přesvědčen, že divadlo má být pro děti výjimečný zážitek, a ne že přejdou z herny do jídelny, na něco se koukají a přitom cítí, že se vedle vaří svíčková… Chtěl jsem, aby chodily za divadlem do divadla, kde zážitek spočívá i v celkovém prostředí. A v něm má Naivní divadlo navíc tu výhodu, že interiéry, které navrhli tak legendární tvůrci, jako byli Karel Hubáček a Otakar Binar, se stále nepřežily.

Zdroj: archiv Naivního divadlaNaivní divadlo, jako jediná loutková scéna hrála i v v Národním divadle. Jak k tomu došlo?
To byl krásný zážitek a ještě lepší byla jeho geneze. Byli jsme jednou na premiéře v Národním, když mi skvělá autorka našeho divadla Iva Peřinová povídá: „Co kdybychom hráli o požáru Národního divadla? Já se tím tématem teď zabývám.“ „V Liberci? To je nesmysl!“ odpověděl jsem kategoricky. Ujeli jsme asi půl kilometru a mně docvaklo, že je to naopak skvělý nápad! Přivezeme Naivní do Prahy a už jsem nás v té „Zlaté kapličce“ viděl. Po čase jsem tam byl znovu na nějaké premiéře, to jsme ještě představení ještě ani nezačali zkoušet, a já se jen tak mimochodem zeptal tehdejšího ředitele ND Daniela Dvořáka, jestli bych s ním někdy mohl o něčem mluvit. Hned o přestávce za mnou přišel, o co jde a já mu řekl o nápadu hrát představení „Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla na hlavní scéně. On se se chvíli zamyslel a pak na mě rovnou vypálil termín. Představení jsme tam hráli nakonec dvakrát a bylo to krásné. Iva Peřinová za text k tomuhle představení získala i nominaci na prestižní divadelní cenu Alfréda Radoka. A přestože to bylo v těch ohromujících prostorách, na loutky bylo v pohodě vidět. Protože málokdo ví, že Národní divadlo má z poslední řady k forbíně stejně daleko jako je to v Naivním. Tu jeho monumentalitu tvoří šíře hlediště a balkony, ale na délku je to stejné, sám jsem si to odkrokoval.

Pavel Opočenský vystavuje šperky z doby koronaviru. K vidění jsou v Jablonci

Jak bylo tohle představení, cílené spíš na mládež, vnímáno skalními návštěvníky Národního divadla?
Po představení za mnou přišla maminka mého kamaráda Čestmíra Kopeckého, respektovaná rozhlasačka a zakladatelka slavného Mikrofóra, která mě vždycky tak trochu popichovala, co že to tam v tom loutkovém divadle vlastně děláme, a tehdy s uznáním pronesla: „Stando, to je umění!“ Byl jsem pyšný!

Říkáte, jak moc se to představení líbilo dospělým divákům, ale obecně je loutkové divadlo vnímáno jako divadlo pro děti. Nebo se mýlím?
Máte pravdu a není to správné. V řadě zemí to ale naštěstí takhle nemají, tradice loutkového divadla pro dospělé je silná a živá. Byl jsem nedávno v německém Budyšíně, kde hráli v rámci divadelního festivalu loutkový kabaret a báječně se bavilo pět set dospělých diváků. Dospělí Francouzi vyhledávají loutkové divadlo jako zcela rovnoprávný divadelní druh, propojující dramatické a výtvarné umění. U nás v tom, bohužel, sehrává negativní úlohu televize, která loutky prezentuje převážně jako dětskou zábavu a často bývá nedobrým inspiračním zdrojem pro komerční představení, nejen u soukromých loutkářů.
Naší ambicí je samozřejmě prioritně tvořit pro děti, to ale neznamená, že se nemáme pouštět do tvorby pro dospělé a zkoumat hranice umění loutkového divadla i pro ně. Důkaz za všechny přinesla experimentální inscenace „Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých“ v konceptu a režii Filipa Homoly, která vzbudila obrovský zájem publika i odborné veřejnosti..

V posledních letech jsem ale zaznamenala i opačný trend, a sice tzv. „babies“ divadlo pro děti mladší tří let. Jak se na to díváte?
Nemůže to dělat každý. Tenhle typ divadla musí tvořit lidé, kteří mají zájem o psychologie a vývoj dítěte. Nesouhlasím s výrokem jedné režisérky která na divadelním setkání pronesla: „Tak teď jsem si zkusila to „miminí divadlo“, to bylo prima.“ Takhle to určitě nefunguje. Musí to naopak dělat tvůrci, kteří vědí proč a jak to dělat. Jedním z nejlepších v tomto oboru je Belgičan Karel van Ransbeeck, kterého pravidelně zveme s jeho Theatre de Spiegel na Mateřinku a který tvrdí, že libý estetický a hudební zážitek je i pro dítě i v nízkém věku velmi důležitý. Ono se bez něj asi obejde, ale je to něco, co v rámci jeho vývoje může sehrát pozitivní roli.

Škola ve Frýdlantu si stočí vlastní víno. Bude mít úspěch jako ostatní produkty?

Kdy jste vy, jako rodák z loutkářské Chrudimi, potkal se svou první loutkou a s loutkovým divadlem?
To mi byly tak tři, čtyři roky. Moje babička hrála jako ochotnice v loutkovém souboru Kacafírek, tak jsem se samozřejmě chodil s ní. Dokonce ji v roce 1957 pochválili v časopise Československý loutkář za roli ve hře Moudrý zlatník. Tehdy se ještě hrálo systémem rozdělené interpretace, ti nahoře vodili a ti dole v propadle četli. Půvab tkvěl v tom, že ti co četli, se občas netrefovali a vznikaly veselé situace. Můj dědeček zase jako klempíř vyráběl brnění a pasířské díly pro loutky, které tvořil slavný chrudimský řezbář František Stehno. Loutky byly hodně kolem mně, slavný festival Loutkářská Chrudim je jen o rok mladší než já. V době mého dětství festival zahajovaly průvody s alegorickými vozy, samozřejmě, že občas poplatné době. Pamatuji si, že v 50. letech na jednom vezli obrovského strýčka Sama, který měl na prstech navázanou středoafrickou loutkovou vládu, jindy dorazila na zahájení kamarádka Gagarina s báryšňou. Takže loutkami jsem načichl, ale asi to na mě nezanechalo stopu ve smyslu, že bych chtěl už tehdy loutkářem. Pro mě to byla zábava a jako kluka mě ani nenapadlo, že je to vlastně práce.

Kdy jste pochopil, že divadlo může být „práce“?
Když jsem odmaturoval. Mé rodiče vyloučili po roce 1968 z KSČ a bylo jasné, že se do žádné školy nedostanu. Nejdřív jsem se vyučil v hradecké Škodovce jako strojní zámečník, na což jsem pyšný, i když jsem nebyl nejšikovnější, ale dost věcí se mi pak v životě hodilo. Později se mi podařilo odmaturovat na strojní průmyslovce, ale to bylo tehdy maximum, co jsem si mohl dovolit. Náhodou jsem šel jednou v Hradci Králové kolem divadla Drak, kde zrovna hledali kulisáka. Já v té době ani nevěděl, co to je, ale když mi řekli, že je to sice hodně práce za mizerný plat, ale že tam jsou dva měsíce prázdnin, tak se mi to zalíbilo. Nastoupil jsem a poznal úžasné lidi, jako byl Josef Krofta, Petr Matásek, Pavel Kalfus, nebo Jiří Vyšohlíd a hlavně to bylo v době, kdy začínala ona slavná éra divadla Drak.

Pak následovalo plzeňské divadlo Alfa?
No k tomu vedla delší cesta. Asi tak po třech letech v Draku mi začalo být líto, že se na tom úžasném tvůrčím procesu přeci jen nemohu podílet trochu víc. Zkusil jsem se přihlásit na školu , ale tehdejší děkan Loutkářské fakulty DAMU mi řekl: „I kdybyste byl úplně nejlepší ze všech, tak Vás nevezmou nikde, protože jakmile se bude probírat Vaše doporučení na „kraji“ a v Hradci zazní jméno Doubrava, máte smůlu.

OBRAZEM: Liberec rozzářily pin-upky. K vidění byla puntíkovaná krása

Ale vy jste přesto vystudoval produkci na FAMU…
Produkce na FAMU byla obor, který mne hodně zaujal. Pochopil jsem, že to je podstatná složka uměleckého procesu, který může výslednou tvorbu ovlivňovat pozitivně (i negativně) a dala by se využít i v divadle našeho typu. Opakovaně jsem to zkoušel a opakovaně jsem se tam nedostal. V polovině 70.let přijel do hradeckého divadla štáb dokumentaristy Jana Špáty točit dokument oDRAKu. Byla tam i jedna dáma, paní doktorka Jemelíková, která učila na FAMU a když jí vyprávěli můj příběh, jen tak ze sportu mi řekla, že se s tím pokusí něco udělat. A i když bude reakce z přijímaček záporná, ať podám odvolání. Podal jsem, vyšlo to a já mohl fakultu externě vystudovat, i když se to mnoha lidem zdálo neuvěřitelné.

Existovala ještě jedna cesta, a sice vstoupit do strany. K tomu vás nelákali?
V Draku žádná stranická organizace naštěstí nebyla, byla ve velkém divadle. Občas přišla přemlouvat kolegy nějaká soudružka, ale za mnou ji neposlali, protože věděli, že je to zbytečné. Ne, že bych byl takový rebel, ale prostě jsem věděl, že to nechci. Po škole jsem přešel do Plzně, do Alfy, kde to samozřejmě občas taky zkoušeli, ale naštěstí se to nestalo. To už byla doba, kdy do strany lidé vstupovali jen kvůli tomu, aby mohli dělat svou práci. Většinou měli na vybranou: „Buď budeš v A týmu, nebo tu práci dělat nebudeš.“ To bylo právě na režimu to nejodpornější, protože tohle lidi strašlivě deformovalo. Produkty té doby jsou stále, bohužel, mezi námi, jen se na ty časy v poslední době nějak zapomíná…

Jak jste se ocitl v Naivním divadle?
Měl jsem za sebou v Alfě organizaci několika festivalů Skupova Plzeň a zkušenost šéfa souboru. A v roce 1989, tři měsíce před revolucí, jsem dostal nabídku od tehdejšího ředitele Naivního divadla pana Františka Sokola, abych šel do NDL pracovat na produkci zahraničních akcí a festivalů. Že bych tu jednou dělal ředitele, mě tehdy vůbec nenapadlo. Naivní toužilo jezdit ven, tak jako jezdil Drak, který byl u nás tehdy nejlepší a úspěšný byl proto, že se vyjadřoval jevištní metaforou a ne textem. Liberecké Naivní divadlo bylo více divadlem příběhu. A tudíž potřebovalo, aby se ten příběh dal sdělit. Jenže bez kvalitního překladu to nebylo možné. Byla to pro herce velká otročina, i na playbacek bylo nutné se text naučit správně číst, ale dařilo se to. Vzpomínám si, jak na světovém festivalu UNIMA ve slovinské Lublani hrála Zuzana Schmidová sólovou pohádku Jak chodil Kuba za Markytou, která tehdy sklidila obrovský ohlas a otevřela cestu do světa pro velká představení NDL. Postupně se vyvinuly potřebné technologie, začaly se používat titulky a publikum si na ně zvyklo a my měli vyhráno.

Naivní divadlo hrálo s velkým úspěchem v Číně, Japonsku, Mexiku, o Evropě nemluvě. Za vaší éry se také z původně národní přehlídky Mateřinka stal mezinárodně respektovaný festival, jak k tomu došlo?
To povědomí rostlo postupně. Zpočátku tu byl jeden zástupce z Finska, pak se o nás začali zajímat Japonci. Zlomový byl asi rok 2000, kdy mě oslovili z českého předsednictva UNIMA (Světová loutkářská organizace, pozn. red.), abych kandidoval za ČR do jejich nejvyššího orgánu, tzv. Exekutivy. Byl jsem a stal se prezidentem komise pro mezinárodní festivaly UNIMA. Od roku 2004 jsem po dvě funkční období zastával post viceprezidenta a to byla pro Naivní divadlo velká výhoda, protože se všichni z oboru ve světě začali zajímat o to co děláme a kde je vlastně ten Liberec. A velmi brzy také začali přijíždět a zjišťovat, že Naivní divadlo je špičková instituce a festival Mateřinka je výjimečný. Dokonce se v Liberci konalo v roce 2007 výroční zasedání Exekutivy UNIMA International a od té doby už Naivní v mezinárodním povědomí pevně zakotvilo. Bylo to důležité, protože loutkové divadlo, i když minoritní obor, dělá naší zemi ve světe skvělé jméno. . Obecně se to špatně vysvětluje a ještě hůře se tomu tady v Čechách věří. Vzpomínám si, jak jsme kdysi dostali pozváni na jeden prestižní festival Cervantino do Mexika. Prestižní proto, že ho pořádala manželka mexického prezidenta. Neměli jsme ale na cestu peníze, a když jsem požádal tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála, tak mě vypoklonkoval, ale hezký výchovný dopis mám schovaný. Pak jsme ale dostali nabídku zahrát pro nějaké mezinárodní setkání plynařů, jako určitá atrakce pro přesycené byznysmany. Tak jsme jim v Hejnicích zahráli kousek Alibaby a čtyřiceti loupežníků. Jim se to natolik zalíbilo, že to chtěli vidět celé a zaplatili nám tolik, že jsme na festival mohli odjet. Shodou okolností byl tehdy v Čechách na oficiální návštěvě mexický ministr kultury a ministr Dostál se pochlubil, že tam vlastně teď naše divadlo posílá… a popravdě, nakonec nám také přispěl. Naivní divadlo se tak pomalu začalo stávat vyslancem české kultury v zahraničí.

FOTO: Anifilm se přesunul z května na říjen. Nabídne i Fimfárum

Zdroj: archiv Naivního divadlaA naopak…díky Mateřince se jednou za dva roky stává Liberec středobodem kultury.
Mateřinka je prestižní mimo jiné i proto, že sem jezdí ředitelé festivalů a divadel ze tří kontinentů. Když se tu hrálo například belgické představení Bramborry, hudebně výtvarná produkci (ona kategorie babies) ve výpravě špičkové světové malířky Květy Pacovské, nadchlo ředitele festivalu v Remeši natolik, že je následně prodal ve Francii a dosáhl 300 repríz. A není to jediný případ. Rovněž řada českých představení, které tady na Mateřince byly, se pak objevily na jiných festivalech v zahraničí.

Nebojíte se, že Mateřinka v té podobě, jakou známe, se špičkovou mezinárodní účastí, s vaším odchodem skončí?
Nebojím. Ani nemohu, protože po mě zkrátka buď přijde někdo, kdo to bude chtít udržet, nebo ne , já už to neovlivním. Ani nechci, protože když už se člověk jednou rozhodne, že skončí, může věci sice sledovat, ale už by do toho neměl zasahovat. Samozřejmě svému pokračovateli odpovím na otázky, pokud se zeptá, předám kontakty a doporučím, co by bylo možná dobré. Tak to prostě je. Mateřinka má za sebou určitou etapu, která byla úspěšná, další etapa ji čeká a bude určitě ještě lepší.

To samé vnímáte i z pohledu divadla, které po téměř třiceti letech opouštíte?
Divadlo půjde dál i beze mne. V NDL pracují a tvoří neskuteční nadšenci, kteří dělají věci co mají rádi a dělají je výjimečně dobře. Proto mi stálo za to pro ně celá ta léta pracovat, i s tím, že bylo a je také potřeba jej průběžně umělecky a lidsky osvěžovat. Já si třeba (ve slabší chvíli) můžu myslet, že pro mne to nejlepší už bylo. Mám ale vždycky radost, když mě tvůrci svými výsledky přesvědčují, že naopak to nejlepší je stále před nimi! Teď jde jenom o to, aby to mohli v budoucnu dělat. Umělec nutně potřebuje mít k práci odpovídající podmínky, aby mohl mít v hlavě prostor pro invenci a ne aby řešil, z čeho zaplatí nájem..

Naivní divadlo loni oslavilo 70 let, jak se loutkové divadlo proměnilo v čase?
Naprosto zásadně. Od naprostého realismu až k současné podobě, které využívá všech dostupných technických prostředků a technologií. Celé spektrum výrazových prostředků je tak nesmírně široké, že popsat ho, by nám trvalo opravdu dlouho. Důležité je, aby z něj nevymizely loutky. Ale aby zároveň nebylo divadlo pimprlové, sloužící jako pouhý prostředek kratochvilné zábavy, převážně dětské.

Ukázka z představení Naivního divadla

Už víte, co budete dělat v důchodu?
To teď úplně nevím, dělám ještě jiné věci, jsem v Radě Státního fondu kultury, kde nemám tak úplně málo práce, působím ve správní radě Českého literárního fondu, mohu svému nástupci chvíli pomoci předávat důležité zahraniční kontakty, ale v zásadě už nechci dělat nic. I když tenhle záměr se za půl roku může změnit. Taky mám vnučku, kterou jsem kvůli divadlu téměř minul a moc bych si přál, aby se mi to nestalo i s vnukem, kterému je teď rok a půl. Děti jsou malé strašně krátkou dobu a já bych ji chtěl ještě zachytit. Nikdy v životě jsem věci nějak moc neplánoval. Hlavně jsem chtěl mít jako principál dobré divadlo. Naivní divadlo bylo dobré dávno přede mnou. Mým jediným plánem bylo, abych to pokračování nějak nezkazil. Snad jsem to úplně neprošvihl.

Proč je podle vás důležité, aby tady divadlo zůstalo a rozvíjelo se v době, kdy děti současné generace vnímají spíš svět na počítači, přes animované pohádky nebo videa?
Pokrok nezastavíme, ale divadlo je přesto nenahraditelné, svým živým kontaktem s diváky je zkrátka krásné. Podle statistik sice zajímá jen asi dvě procenta populace, u loutkového divadla to bude ještě mnohem míň, a přitom má pořád své publikum, které ho vyhledává. Protože děti zkrátka mají loutky rády. Loutka je kamarád. Vždyť je to často vůbec první hračka, kterou dítě dostává, ať je to maňásek nebo jednoduchá marioneta a někdy její roli zastane třeba plyšový medvěd, sedící vedle počítače.