Koordinátorka Sester v záloze: Nevěřila jsem v dobro lidí. A i když jsem pořád pragmatik, tak už věřím
Před třemi měsíci Renata Dubcová založila iniciativu Sestry v záloze. Ta sdružuje vystudované zdravotnice, které už v oboru nepracují, a umísťuje je do nemocnic. Několik měsíců sestřičky koordinovala, teď sama v jednom z pražských zařízení pomáhá. „Funguju jako přítel na telefonu. Když zavolají, tak jim povím, jestli můžu přijít. Pořád jsme potřeba,“ řekla v rozhovoru pro iROZHLAS.cz žena, kterou sněmovna navrhla na medaili Za zásluhy.
Když jsme se spolu bavily před třemi měsíci, říkala jste mi, že hlavním cílem iniciativy je, aby Sestry v záloze už nebyly potřeba. Podařilo se to během čtvrt roku splnit?
Jestliže jsem stanovila cíl, abychom nebyly potřeba, tak tento cíl jsem nesplnila. Potřeba jsme byly a pořád jsme. Základna se dostala na úroveň 800 sestřiček, které jsou v záloze. Propojili jsme je s celkem 230 zdravotnickými zařízeními. Bohužel tento cíl tedy nemohl být naplněn a musela jsem si stanovit jiný. A ten zněl: co nejrychleji propojit sestřičky tam, kde jsou potřeba.
Kdo jsou Sestry v záloze?
Iniciativa Sestry v záloze vznikla v březnu letošního roku kvůli pandemii koronaviru. Organizátoři od té doby shánějí sestřičky, které mají obor vystudovaný, ale už v něm nepracují a chtěly by pomoct. V současnosti už jich je víc než 800. Nápad na založení skupiny přitom vznikl náhodou - v autě. „Odešla jsem na home office. Nemám doma šicí stroj, takže jsem zvažovala, jak jinak můžu pomoct. A tohle byl takový rychlý myšlenkový tok. Zavolala jsem kolegyním, které jsou taky zdravotní sestry, a zjistily jsme, že tudy ta cesta může vést. Začalo to vznikat za běhu,“ řekla serveru iROZHLAS.cz hlavní koordinátorka projektu Renata Dubcová. Sestřičky pomáhají na nejrůznějších odděleních v nemocních i dalších zdravotnických zařízeních a sociálních službách.
Má tenhle nový cíl v dohledu konec?
Myslím, že ne. Skvělá zpráva je, že některé sestřičky jsou v pasivní záloze - nemocnice je mají ve svém seznamu a v případě potřeby se s nimi spojí. Některé jsou v aktivní záloze. Ty, i když se vrátily po karanténních opatřeních ke své profesi, jsou na částečné úvazky v nemocnicích i nadále. To je cíl, který vznikl paralelně.
Nemocnice se naučily aktivněji pracovat s lidmi, kteří mohou pracovat na zkrácený úvazek nebo na nějakou formu dohody. To se povedlo trochu víc rozproudit a nemocnicím se zároveň podařilo sestřičky si uchovat. Případně si je nechat na jeden, dva dny v měsíci. A v případě dalšího dlouhodobého výpadku sester, tam může nastoupit někdo, kdo jejich provoz zná, a to třeba jen na týden.
Odbavili jsme sice největší boom, ale nemocnice stále přibývají. Už ne tolik, ale je jich dost. Přestaly nám ale přibývat sestřičky. Naopak začaly ubývat. Vrací se do svým profesí a ne všechny mají časovou kapacitu, aby mohly pomáhat. To je normální, ale výzva nadále trvá.
Neumím si představit, že někdo vedle své práce má ještě v podstatě brigádu jako zdravotník. Vzpomenete si na nějakou vaší konkrétní sestřičku, která to zvládá?
Příběhů bylo mraky. Na první dobrou mě napadá jeden kluk, který nastoupil do pražské nemocnice. Zároveň dělá v pojišťovně, kde má pevnou pracovní dobu osm a půl hodiny. V nemocnici se proto dohodl, že bude chodit na příšlužby na víkend nebo odpoledne. Dalším příkladem jsou sestřičky, které pracují v ambulantní sféře, takže v pracovním týdnu mají daný harmonogram a nabídly nemocnicím časové kapacity v meziprostorech. To se ale dělá standardně.
Jsou to i lidi jako já, kteří pracují a propojili své časové možnosti s nemocnicí. Instituce tak zjistily, že potenciál v lidech je a hledají způsoby, jak využít kapacity.
‚Všechny měly strach‘
Ještě v březnu jste v nemocnici nepomáhala, spíš jste koordinovala skupinu. Jaké to je fungovat jako sestra v záloze?
Měla jsem strach a obavy, ale teď funguju jako přítel na telefonu. Když mi zavolají, tak jim povím, jestli můžu přijít. Je to skvělá forma spolupráce. A kdyby došlo k nějakému personálnímu výpadku, tak díky tomu, že už to oddělení trochu znám, jsem schopná fungovat rychleji.
Kdy se to zlomilo a naskočila jste do provozu?
Ta myšlenka vznikla už prvotně, protože jsem chtěla jít do provozu. Udělala jsem výzvu a nečekala jsem tak velký ohlas. Díky tomu, že se nás sešlo hrozně moc, tak jsme s kamarádkami musely zvládnout logistiku, aby se sestřičky, co nejrychleji propojily s nemocnicemi. Tím jsme zaplnily veškerý volný čas a nezbyl prostor na to, abych šla do nemocnice. Teď už je nepropojuji v tak šíleném množství, takže jsem dostala příležitost a využila ji.
Zároveň to vnímám tak, že je to jako jízda na kole. Dvacet let jsem byla mimo lůžková oddělení, ale když se člověk něco naučí, tak paměť zafunguje a sepne to. Chtěla jsem ale zažít na vlastní kůži, čím přesně si sestry projdou, když nastoupí v akutním stavu do nemocnice.
Z jeviště do ordinace. ‚I zdravotnická práce je o herectví,‘ říká divadelnice, která pomáhá v nouzi
Číst článek
A do které nemocnice jste vlastně nastoupila?
Teď pracuju pro nemocnici svaté Alžběty na Praze 2 na oddělení dlouhodobé péče, vlastně taková léčebna dlouhodobě nemocných. To jsou oddělení, která nemají personál ani běžně, protože je to fyzicky i psychicky dost náročné. Během covidu-19 podle mě měly nejtěžší zastoupení a zasaturování péče. Jsem tady záměrně.
Sestry v záloze na takových odděleních dokážou fungovat skvěle, protože to je základní, ale intenzivní ošetřovatelská péče. Myslím, že tam se rychleji zorientujeme. Je to ale moje zkušenost. Před dvaceti lety jsem pracovala na ARO, takže pro mě je to diametrálně jiný svět.
Říkáte, že návrat do nemocnic je něco jako jízda na kole a zároveň připouštíte, že jste měla strach. Když jsem s některými vašimi sestřičkami před třemi měsíci mluvila, říkaly, že právě strach z toho, že zklamou, byl v podstatě nejnáročnější. Je to něco, co všechny umístěné sestry v záloze spojuje?
Byla to ta nejistota a nedůvěra v to, co si pamatují, pokud šly úplně mimo obor jako já. Tím jsem si prošla taky. Najednou jste v situaci, kterou jste mnoho let neřešila a člověk zapochybuje, jestli mu všechno naskočí.
Ale trochu mi to připomnělo jinou situaci. Mám několik dětí, které jsem porodila s větším odstupem. A když se mi teď měla narodit poslední dcera, tak jsem opět zapochybovala o tom, jestli to zvládnu. Už jsem si zvykla na to, že děti jsou samostatné a najednou mělo zase přijít miminko. A stejně jako mi naskočily automaticky mateřské pudy, tak mi naskočilo i tohle.
Se stejným pocitem mi volaly i ostatní sestřičky. Snažila jsem se motivovat tím, že důležité je, že chtějí pomoct. Každá sestra, která nastoupila, viděla, že nemocnice její pomoc vítají. A snažily se jí s tím pomoct. Nebyla tam nevole. I pro ten stálý personál to je náročné, když musí uvádět nového člověka. Mluvila jsem ale s nemocnicemi a díky tomu, že sestry byly motivované, nehledaly důvody ale způsoby.
‚Podstav se covidem zhoršil‘
Z toho všeho, co říkáte, vyplývá, že jste stále potřeba. Přitom odborníci říkají, že situace okolo covidu-19, kvůli které iniciativa vznikla, je nyní pod kontrolou a nákaza se objevuje v lokálních ohniscích. Čím si vysvětlujete, že i teď je po Sestrách v záloze taková poptávka?
K lokálním ohniskům se nebudu vyjadřovat, protože ten virus tady je. Je tady ale dlouhodobý problém v podstavu v některých nemocničních zařízeních. Iniciativy vznikla kvůli covidu, ale ten problém tady byl i předtím. Myslím, že i dál bude poptávka, protože nemocnice vnímají, že tady jsou sestřičky a možná i ta pro nás. Je to dané tím, že měly podstav a ten se jim teď zhoršil.
I to malé procento, každá jedna ruka, jim obrovsky pomůže. Sestřičky jsou i dále na ošetřovačkách, protože není nikdo, kdo by se o děti postaral a navíc jsou prázdniny a dovolené. Také mohou mít zaměstnance v karanténě a oni už nemají, kam sáhnout.
Říkala jste, že Sester v záloze je momentálně asi 800. Dostaly se všechny do nemocnic a jiných zdravotnických zařízení?
Nedostaly. Říkám jim aktivní a pasivní záloha. Aktivní je ta, co si nemocnice vyžádaly. A v pasivní jsou sestřičky, které žijí v lokalitě, kde nebyla taková poptávka. A nebylo možné, aby tam dojely a ubytovaly se. O nich nemocnice vědí a mohou jim v případě potřeby zavolat.
Nemocnice i ordinace musí mít zásoby ochranných pomůcek na měsíc. Problémem jsou vysoké ceny
Číst článek
Sestry v záloze ale nepomáhají jen v nemocnicích. Dá se říct, v jakých zdravotnických zařízeních jsou nejvíc? Například i na jakých odděleních?
Takové statistiky nemáme, protože jsme všechno předávali co nejrychleji. Kontakty jsme museli začít předávat ze dne na den. Ne všechna data máme teď k dispozici. Sbíráme je zpětně, což jde samozřejmě pomaleji.
A co se týče oddělení v nemocničních zařízeních, nastupovaly do ambulancí přes intenzivní péče až na lůžková oddělení. Bylo to napříč odborností. Sestřičky přišly do senior housů, do odlehčovacích center nebo do léčeben dlouhodobě nemocných. Je to široká škála. Kde bylo potřeba a na co se ta daná sestřička cítila, tam nastoupila.
Sestřičky mi říkaly, že je oslovovala také zařízení, ve kterých byli pacienti s koronavirem. Byl to pro ně důvod, aby umístění odmítaly?
O tom jsme je informovali předem, aby si mohly promyslet, jestli do takového zařízení jsou ochotné nastoupit. Vnímali jsme to jako velké riziko. Snažili jsme se k nim dostat co nejvíc informací. A vždycky to bylo na nich.
Nakazila se nějaká z nich?
To jsme neřešili.
Pozitivní zpětná vazba
A máte naopak odezvu z druhé strany. Jak hodnotily zdravotnické instituce práci se Sestrami v záloze?
Zpětná vazba z nemocnic je neskutečně pozitivní. A to nejen směrem k sestřičkám. S těmi se podle nich jednoduše pracovalo. Měly obrovskou motivaci a vůli jít pomáhat. Neměly žádná očekávání. Začlenění se jim tak dařilo rychle.
Zadruhé nás nemocnice vnímaly jako pomoc. Jedna paní vrchní mi napsala krásný dopis, kde zmiňovala, že sice naše sestřičky nevyužili, ale že si nesmírně váží toho, že tu jsme a mají nás v zádech. Ta možnost, že měli, kde požádat o pomoc, jim hrozně pomohla.
Opravdu je to všechno tak pozitivní? Nezaznamenala jste nějaké stížnost z jakékoli strany?
Se všemi sestřičkami jsem bohužel nebyla schopná být v kontaktu. Snažila jsem se dělat průřez, abych věděla, čím si prochází. Informace, které jsem měla od nich, byly vesměs pozitivní. Z nemocnic pak jen pozitivní. Je možné, že tam byly i negativní ohlasy, ale nedostaly se ke mně.
Nevěřila jsem v dobro lidí. A i když jsem pořád pragmatik, tak už věřím. Samozřejmě jsou lidé, kteří se na projekt snažili navázat zištně, ale pořád jsou tam i takoví, kteří nabízeli zdarma ubytování pro sestřičky a podobně.
Podařilo se zastavit úbytek zdravotních sester, řekl Vojtěch. Letos si průměrně vydělají o 4 tisíce víc
Číst článek
Je jasné, že jste se všemi sestrami nemohla být v kontaktu, s velkou částí jste ale komunikovala. Je nějaký příběh, na který nemůžete zapomenout?
Nastoupila k nám sestřička, která na čtrnáct dní odjela od rodiny a od dětí, protože šla do nemocnice, kde byla mezi covid pozitivními pacienty. Přijela, rozhodla se ze dne na den. To jsou lidé, kteří pro mě mají neuvěřitelnou hodnotu. Mají tak velké srdce, že by mohli rozdávat.
A taky mi naběhl na mysl příběh, kdy sestřička opět nastoupila na covid pozitivní pracoviště a řešila to doma s manželem. Vyprávěla mu, že bude celý den pracovat v tom igelitovém šílenství. A on jí na to říkal: „Nastup, vždyť jsi dělala ve větších sr****ch.“ Bylo to hezké, protože naopak byli partneři, kteří nechtěli ženy pustit do takových oddělení.
Sestřičky pak vnitřně bojovaly s tím, že chtěly pomoct, ale prioritou pro ně byla ta rodina. Což je taky naprosto pochopitelné a já jsem nikdy nechtěla znát důvody.
Nedá mi to a musím se zeptat. Během celého rozhovoru mám pocit, že vám tenhle jeden nápad obrátil život vzhůru nohama. Je to tak?
Trošičku. Obrátil i ne. Celá ta koronavirová situace hezky i nehezky přetvořila fungování a přemýšlení lidí. Je to velká změna ve společnosti, která nastala kvůli karanténě, nouzovému stavu… Myslím, že zdaleka nejsem jediná, která vnímá, že koronavirus do našich životů zasáhl víc, než jsme si dokázali připustit. Jen jsem fungovala jinak než dosud. A bylo to pro mě obrovsky přínosné.
A i když celý projekt nevznikl záměrně, jste nyní na sněmovním seznamu kandidátů pro udělení medaile Za zásluhy.
I tohle jste se dozvěděli? (směje se)
Ano. A mě by vlastně zajímalo, co by pro vás znamenalo, kdybyste podobné ocenění získala?
V tuhle chvíli nejsem asi tak daleko. Lichotí mi to, protože někdo dokázal ocenit to, že osm set lidí dokázalo vystoupit z komfortní zóny a řekli: „Já jsem tady.“ Nevnímám to jako ocenění pro mě jako pro osobu, ale jako ocenění pro nás všechny ze Sester v záloze.
