V létě chladí, v zimě hřeje. Je trvanlivější, odolnější při praní a působí antisepticky. Díky svým vlastnostem len, jehož pěstování v Česku sahá až do středověku, znovu získává na oblibě. „Někdy mám pocit, že len dnes zažívá zlaté časy, jaké před nedávnem zažily bio potraviny,“ popisuje rostoucí zájem Irena Švamberová ze značky Švambi, která nabízí oblečení a doplňky ušité z českého lnu. I přes velkou poptávku ze strany zákazníků český len místní firmy dnes jen tak neseženou.
„Při výběru lokálně vyrobených materiálů jsme často omezení barvou nebo typem zpracování,“ konstatuje Kateřina Černá, návrhářka a zakladatelka české módní značky K.Bana. Důvodem jsou chybějící tírny, lnářské přádelny, ale i zaniklé české know-how.
Pěstování a zpracování lnu má v Česku dlouhou tradici. Nejstarší nálezy užití lněného vlákna v Česku pocházejí podle tajemníka Svazu lnu a konopí ČR Stanislava Krmely z doby kamenné. V průběhu 20. století se Česko stalo jedním z největších světových producentů této plodiny. V době největšího rozkvětu českého lnářského průmyslu se len pěstoval na ploše 25 tisíc hektarů. V celém odvětví bylo podle údajů Svazu zaměstnáno 16 tisíc pracovníků textilního průmyslu a dalších 10 tisíc pracovníků zemědělství. „Lněné výrobky byly v té době exportovány do celého světa – do evropských států, USA, Austrálie a na Nový Zéland, do Japonska, do Kanady a SSSR,“ popisuje Krmela.
Vztah samotných Čechů ke lnu se ale v průběhu historie lišil. „Když jsem založila značku a začala šít ze lnu, lněné oblečení tehdy nebylo tolik populární a naše lněné kořeny tehdy tak vyzdvihované nebyly,“ vzpomíná Černá.
Zatímco v západní Evropě patřily lněné textilní výrobky k luxusnímu zboží, v Česku se len dlouhou dobu považoval za podřadný materiál. „Pramenilo to z ekonomické politiky, kdy se za minulého režimu na lnářské výrobky vztahovala tzv. záporná daň z obratu. V konečném důsledku se na trhu paradoxně prodávala lněná utěrka levněji než bavlněná – v očích zákazníků tedy horší,“ vysvětluje předseda Svazu a ředitel agrární společnosti Agritec Prokop Šmirous. Pro dnešní zákazníky to ovšem neplatí. Současní spotřebitelé podle ředitele již nejsou zatíženi zkresleným pohledem na len jako na materiál s menší hodnotou a len naopak mají v oblibě. Řeč je zejména o lnu na přízi. Zájem zákazníků je ale třeba i o lněná semínka či lněný olej jako součást stravy.
Poslední mohykáni
Zatímco zájem českých zákazníků o lněné módní výrobky zažívá nárůst, lokální trh není schopen poptávku ani zdaleka uspokojit. „Tkalcoven v Česku není mnoho, len se u nás ani ve velkém množství nepěstuje a samotné vlákno se dodává z Polska nebo Belgie,“ poznamenává návrhářka Černá. Podobnou zkušenost má i Lenka Miczková, zakladatelka značky Le-Mi. Většinu lnu, z něhož své výrobky šije, sice odebírá od českých výrobců, vlákna, z nějž jsou látky vyráběny ovšem nejsou českého původu.
„Když jsme se českých tkalcoven ptali, jaký podíl lnu z jejich produkce je vypěstován v Česku, odpověděli, že žádný, v Česku se len pouze tká,“ shrnuje Černá, která už delší dobu marně shání len stoprocentního českého původu.
Zatímco před 40 lety byla osevní plocha zmíněných 25 tisíc hektarů, nyní jsou to pouze desítky hektarů. Přadný len tak dnes lze spatřit pouze na pozemcích v Šumperku, kde taktéž sídlí poslední společnost, která se věnuje výrobě lněných látek. Ale ani její látky paradoxně nepocházejí ze lnu vypěstovaného v Česku. „Jde o výrobky ze lněných přízí dovezených převážně z Polska, vyrobených tam v přádelnách přemístěných z Francie ze lněného vlákna francouzské provenience,“ vysvětluje předseda lnářského svazu.
Návrat je málo pravděpodobný
Za stěžejní příčinu zániku českého lnářského průmyslu je považován příliv levného textilního zboží z východu, kterému se evropský trh bez jakýchkoliv omezení otevřel v devadesátých letech.
Levná konkurence nepostihla všechny evropské lnáře stejně. Zatímco západoevropští lnáři těžili především z unijních i národních podpůrného programů, tuzemský lnářský průmysl s žádnou podporou počítat nemohl. „V podstatě byl hozen přes palubu,“ podotýká předseda lnářského svazu Prokop Šmirous, podle něhož se situace v Česku nezmění.
„Potíž je i v tom, že len je plodina, která vyžaduje speciální sklizňové stroje – trhače, odsemeňovače, obraceče, které nejsou jinak využitelné a jejich cena je vysoká. A stroje, které byly k dispozici ještě před nějakými deseti lety, jsou nenávratně pryč,“ vysvětluje Šmirous.
Spolu s technickým vybavením pro sběr lnu chybí i zpracovatelský průmysl. Všechny tírenské závody, které zpracovávají lněný stonek na vlákno také zmizely, stejně tak jako lnářské přádelny. Spolu s tím podle zástupců svazu zmizeli i odborníci a potřebné know-how.
Mezi největší výrobce lnu dnes patří Francie, následovaná Belgií a Holandskem. „V loňské sezóně se tam pěstoval len na 135 tisících hektarech, což je dvojnásobek ploch, na kterých se tam len pěstoval před deseti lety,“ říká Šmirous.
