K vynálezu telefonu se váže dojemná historka. V roce 1850 se Antonio Meucci, rodák z italské Florencie, usadil s manželkou na newyorském Staten Islandu. Čtyři roky nato jeho Ester onemocněla revmatoidní artritidou a zůstala upoutaná na lůžko.
Meucci, který jako zapálený vynálezce měl dole v suterénu dílnu, sestrojil zařízení, s jehož pomocí mohl s milovanou Ester v ložnici v patře komunikovat.
Pravda je taková, že na té myšlence Meucci pracoval už delší čas, na nejrůznější vynálezy byl fanda. Už v době, kdy jako mladík pracoval pro jedno z italských divadel, vymýšlel technické věcičky, které hercům i kulisákům pomáhaly. Mimo jiné trubkový „akustický telefon“.
Slovo po drátě
Už v roce 1834 se s divadlem, v jehož týmu Ester pracovala jako kostýmní návrhářka, přesunul na Kubu. Tam se jeho experimenty s elektrickými zařízeními staly natolik populární, že se dokonce ozvali lékaři, kteří uvažovali o jejich využití v medicíně.
Meucci tak v Havaně začal praktikovat elektrické šoky, kdy během terapie pacientům do úst vkládal kovový plátek. Jednou ve vzdálené místnosti ovládal příslušný přístroj a zaslechl cosi jako pacientův neartikulovaný výkřik. Pochopil, že zvuk se k němu přes zavřené dveře donesl měděnými dráty, jimiž byl pacient s jeho přístrojem spojený. Nápad na telefon byl na světě.
Sám ho později popsal takto: „Skládá se z vibrační membrány a elektromagnetu obaleného spirálovým drátem. Vibrační membrána mění proud magnetu. Tyto změny proudu, přenášené na druhý konec drátu, vytvářejí analogické vibrace přijímací membrány a reprodukují slovo.“
Plodný vynálezce
Tři otazníky
|
V letech, která přišla po Meucciho telefonickém propojení ze suterénu do patra k ochrnuté manželce, sestrojil víc než tři desítky telefonních prototypů. Jenže pro další úspěch postrádal pár velmi důležitých detailů: obchodní zdatnost a dostatek peněz, aby svůj vynález mohl komerčně využít. Navíc moc neuměl anglicky.
V roce 1871 sice patent přihlásil, ale jeho platnost za tři roky vypršela a Meucci údajně neměl na to, aby ji prodloužil. V rezoluci, kterou americký Kongres vysvětloval v roce 2002 rozhodnutí přiklepnout vynález telefonu právě jemu, o patentu stojí: „Pokud by byl Meucci schopen zaplatit poplatek ve výši deset dolarů za jeho udržení po roce 1874, Bellovi by nemohl být vydán.“
Rezoluce dokonce nabízí podezření, že Bell měl k Meucciho materiálům přístup. Okopíroval je snad? Jedno je jisté: daleko víc než obchodníkem byl Meucci vynálezcem. Přišel s několika desítkami technologických nápadů. Týkaly se nejen komunikace, ale i strojírenské, chemické nebo potravinářské výroby. Nasbíral čtrnáct patentů. Třeba jeho filtr na kávu se podobá těm, jaké známe i dnes.
A co Bell?
Ani po rezoluci amerického Kongresu není svět v názoru na autora telefonu jednotný a odpovídá bouřlivými námitkami: že Bell popsal elektrický přenos řeči daleko přesněji, že v Meucciho zprávě je mnoho nejasností a nepřesností, že podstatu elektrického přenosu řeči vůbec nepochopil, že vlastně o telefonu nemůže být řeč, že v americkém rozhodnutí jsou věcné chyby, že Bell rozhodně nemohl kopírovat…
Ostatně rezoluce Kongresu nemá právní dopad. Bellův patent nemůže zpochybnit.
Skotský rodák Alexander Graham Bell, zaujatý představou přenosu řeči prostřednictvím drátů, získal telefonní patent 7. března 1876 a už rok nato odstartoval výrobu telefonu ve velkém. I on zprvu narážel na mínění, že k doručování zpráv stačí živí poslíčkové. Jak se záhy ukázalo, nestačili.
