Norah Jonesová pojmenovala svoje osmé řadové album výstižně Pick Me Up From The Floor, Seber mě z podlahy. Pod pomyslný stůl nahrávacího studia jí spadla více než desítka autorských písní, zachycených během natáčení série singlů v letech 2018 a 2019. Ony singly poté souborně vyšly na loňské desce Begin Again, ovšem zbylé snímky Norah Jonesová neplánovala publikovat. Naštěstí změnila názor a znovu se pro ně sehnula. Kolekce domnělých nepodařků je možná lepší než předchozí titul protežovaných kusů Begin Again.
Šest bubeníků
Sběr zbytků z předchozích sessions většinou nenese zrovna výtečné výsledky. Najdeme jen pár učebnicových výjimek z pravidla, jako když Rolling Stones vylovili ze studiového odpadkového koše mistrovský titul Tattoo You (1981). Deska Norah Jonesové k takovým výjimkám částečně patří, i když se na rozdíl od zmíněného příkladu asi nezařadí ke zpěvaččiným vrcholným dílům. Ukazuje však, jak přísnou, ba až zbytečně přísnou autocenzuru zpěvačka a písničkářka na svoje dílka uplatňuje.
Jednotlivé písně vznikaly nejen s časovým odstupem při různých nahrávacích frekvencích v minimálně pěti odlišných studiích mezi New Yorkem a Chicagem, ale ještě navíc s proměnlivou sestavou spoluhráčů. V úvodní skladbě How I Weep využila Norah decentní aranžmá smyčcových nástrojů. Napříč albem se míhají sólisté na dechy. Na dvou kompozicích se autorsky, muzikantsky i produkčně podílel kytarista Jeff Tweedy, známý z kapely Wilco. V jedné se mihne hvězdný basista John Patitucci, v ostatních nahrávkách se vystřídali hned tři další basisté. Počet bubeníků dosáhl počtu šesti včetně slavných jazzových hráčů jako Brian Blade či Nate Smith, v jedné písni si zahrála na bicí nástroje samotná Norah. Přesto zní deska jako z jednoho kusu. Díky nezaměnitelnému stylu slévajícímu prvky popu, country, folk-rocku i vokálního jazzového mainstreamu, díky autorskému rukopisu a projevu samotné Norah. A také zásluhou jisté volné koncepčnosti textů písní.
Písně jako horečnatý sen
„Stáhla jsem si pracovní verze mixů nevyužitých písní z posledních dvou let do mobilu. A poslouchala je, když jsem venčila psa. Uvízly mi v hlavě a najednou jsem si uvědomila, že mají jakousi surrealistickou spojitost. Působily na mě jako horečnatý sen, cosi mezi bohem a ďáblem, srdcem a zemí, planetou a mnou,“ vysvětlila Norah důvody, které ji nakonec vedly k sestavení nečekaného alba.
Na první poslech propojuje všechny písně pocit smutku a osamělosti. Odlehčený občas sebeironií jako v úvodní How I Weep, v jejímž druhém plánu jako kdyby zaznívalo „jak já ale umím krásně naříkat“.
Autorka ovšem vyvrací, že by šlo jen o vyjádření osobních pocitů zklamání třeba z nevydařeného vztahu: „Některé písně jsou skutečně osobní, lze je však vztáhnout i na mnohem větší záležitosti, kterým čelíme my všichni. A naopak, texty, ke kterým mě inspirovaly obecné problémy, prožívám docela osobně.“
Autorka také vysvětlila další smysl názvu desky a zároveň se tak už předem vymezila proti čirému bolestínství a fatalismu: „Jestliže jsem vložila do tohoto alba tolik temnoty, neznamená to, že jde jenom o strašení zmarem a vědomím osudovosti... Život v posledních letech, v téhle zemi a na tomhle světě mě vede k přesvědčení, že přece máme dost rozumu dostat se z vládnoucího zmatku a pokusit se zase zvednout z podlahy.“
Mezi nejpovedenější kousky skládanky patří I’m Alive, jedna z folkrockových písní, na kterých se podílel Jeff Tweedy. Vyčleňuje ji už svižnější tempo a vzdor v nepřímočaře feministickém textu. Vnitřním napětím uchvacuje balada Were You Watching?, kde vedle Norah exceluje zpívající houslistka Mazz Swiftová. Příjemně zamrazí i bluesově uhrančivá skladba Flame Twins.
Pochopitelně lze titulu Pick Me Up Off The Floor i leccos vytknout. Interpretace místy nenápadně naznačí, že zpěvačka písním původně moc nevěřila. Ne, že by ve „vztahově-rozchodových“ Hurts To Be Alone nebo This Life zněla neupřímně, neosobně nebo je dokonce muzikantsky odbyla. Na to zůstává příliš dokonalou profesionálkou a přesvědčivou vypravěčkou příběhů. Ale prostě z nich zaznívá menší náruživost a větší rutina, jako kdyby Norah dávno získala nadhled nad jejich uplakaností. Některé melodické nápady zase působí jako odvozené z autorčiných jiných známých písní. Z nápěvů jako Heaven Above lehce dýchne banalita. Ale přestože má Norah na kontě zdařilejší alba, jde o důstojný přírůstek do diskografie.
NORAH JONES: PICK ME UP FROM THE FLOOR |
